Je pondělí a další týden letní brigády na skotské farmě právě začal.

Haide Čekia! Pohněte, Češi!, doléhá ke mně pokřikování z druhého konce pole. O motivaci k rychlejšímu tempu se příhodně stará také balkánská kolovrátková hudba linoucí se zpoza keře mnou. Protáhnu si shrbená záda a kouknu na hodinky. Když se zas ohnu zpět ke keři, naplněná vanička přivázaná kolem pasu se celá vysype a několik přezrálých malin mi spadne do holínky. V té chvíli, aby toho náhodou nebylo málo, začne z ničeho nic pršet. Dnes už počtvrté. Je pondělí a další týden letní brigády na skotské farmě právě začal.

Pauze!, vyhlašuje mocným hlasem šéf v reflexní vestě. Je devět hodin ráno. Z řádků pomalu vychází sběrači a míří na zastřešený plácek vedle malinového pole. Rumunka sedící vedle mě z batohu vytahuje pečené kuře a nakládané olivy, zatímco se mě její manžel lámanou češtinou vyptává, odkud jsem. „Da da, Čekia! Pivo, gút. Dé jedna – dalnice – tatatatata!“, sděluje mi Dimitri nadšeně svoje zážitky a jeho syn mu přitakává. Jezdí sem už sedm sezón a jejich výdělek bude pokračovat podzimním sběrem jablek ve Francii.

V průběhu dne se na váze odehrálo drama – kdosi kohosi předběhl ve frontě. To se tu silně nevyplácí. Hrozbu fyzických následků naštěstí svou pohotovou reakcí a mohutným tělem odvrátil Bulhar Giorgio a zbytek dne probíhá poklidně. Doma na karavanu pak pod ledovou sprchou spočítám, že jsem za dnešek celkem nasbírala osmdesát kilo malin.

V šest vyrážíme do nedalekého městečka Blairgowrie na Skotský večer, který pro brigádníky z okolních farem pořádá místní evangelický kostel. Jsem tu ráda za každé rozptýlení. U dveří nás vítá usměvavý postarší pán v krémovém saku a odvádí nás do velkého sálu. Po jeho obvodu už na lavičkách sedí skupinky studentů a rozhlíží se po výzdobě na zdech v podobě veršů z Bible a kresbiček dětí z besídky. V přilehlé kuchyňce se to hemží asi patnácti seniory, kteří nás nadšeně zdraví, rozdávají čaj a o pět minut později nás k našemu překvapení zvedají ze židlí a nahánějí do velkého kruhu.

Z praskajícího mikrofonu se ozývají pokyny jedné z organizátorek se silným skotským přízvukem a sto studentů se pokouší rozpohybovat svoje prací zbědované tělo. I když taneční kroky uprostřed sálu suverénně předvádí Skot středního věku v kiltu, my ostatní se zmateně točíme v kruzích, chytáme se za ruce a každý tančíme jiným směrem. Během toho mezi námi ladně proplouvá postarší dáma v květovaných šatech, ještě před chvílí shrbeně krájející koláče, a usměvavě nás organizuje do tanečních párů. A do toho všeho sál ostře protínají dudy, jeden z nejotravnějších zvuků, jaké znám. Hudebníci v rohu u dveří se mačkají na své padající stojánky s notami a my, chyceni spolu se seniory za ruce ve velkém kruhu, se smíchem klušeme sem a tam.

Udýchaní klesáme po hodince intenzivního pohybu na lavičky. Místní kazatel nám děkuje, že jsme přišli, a vyprošuje nám Boží ochranu. Když už se pak skoro zvedáme k odchodu, naši hostitelé nám doslova zatarasí cestu stoly prohýbajícími se pod náloží obložených housek a napečených buchet. Jejich laskavost a akční nátura mi tímto na závěr večera definitivně vezme dech.

Do spacáku zalézám v deset, budík má zvonit za sedm hodin. Noci jsou tu chladné, tak si radši oblékám ještě svetr. V hlavě mi pořád zní dudy a za okny slyším déšť. Usmívám se, protože typičtější Skotsko jsem dnes už ani zažít nemohla.