Vánoční Boží proměna
V době svých studentských let jsem navštěvoval vinohradský sbor Církve bratrské. Na začátku každého shromáždění padl můj zrak na velký nápis, který tehdy byl v průčelí modlitebny, hned vedle kříže a Beránka. Jednalo se o text: „Ježíš Kristus včera i dnes tentýž jest, i na věky.“ (Žd 13,8) Vzpomínám si, že jsem na jedné straně oceňoval ujištění o tom, že Bůh zjevený v Ježíši Kristu je stejný včera, dnes a bude takový i zítra a až na věky. Toto ujištění jsem ale často chápal pod vlivem studia dogmatiky a etiky na teologické fakultě, kde byla určitá pozornost věnována Božím atributům, Božím vlastnostem. K těmto Božím charakteristikám podle mnoha učebnic systematické teologie patří všudypřítomnost, nepohnutelnost či neměnnost, prozřetelnost, vševědoucnost, všemohoucnost aj. Již tehdy jsem prožíval jisté napětí mezi Bohem, který je mocný a stále stejný a světem, který na mě stále více dotíral svými krizemi, válkami, okupací naší země, lidským utrpením, nemocemi a rozbitými vztahy. Ano, Bůh se vymyká našim lidským kategoriím a mluvit o něm znamená, že pouze „koktáme“ o osobě Stvořitele, který nás převyšuje a který je lidským rozumem a naší zkušeností neuchopitelný. Co ale dodat k tomu, že Bůh je představován jako odolávající jakékoli změně? Co biblické texty o Bohu skutečně vypovídají? Je vůbec správné zvěstovat druhým lidem Boha, který je stále stejný, když žijeme v bouřlivě se měnícím světě?
Zmíněné otázce je dnes věnována větší pozornost. Mnohé studie přesvědčivě prokázaly, že klasická linie přemýšlení o Bohu byla příliš ovlivněna řeckou filozofií víc než biblickým myšlením. Z Bible odvozené Boží atributy tak byly chápány jako charakteristiky neosobního božstva. Bůh byl viděn jako nehybný a apatický. Odtud se do křesťanských představ o Pánu Bohu dostal obraz Božího charakteru s důrazy na izolovanost a nehybnou odtažitost. Nehybný, neměnný, všemohoucí Bůh je podle řeckého pojetí imunní vůči změnám a problémy našeho tělesného života k němu nedosahují, nebo ho příliš nezajímají. V těchto představách a interpretacích je Bůh tak vzdálený a svatý, že je izolovaný od bídy tohoto světa a našich lidských zápasů. Tím velmi vyniká nevyváženost a jednostrannost tohoto pojetí. Nechávají snad Boha podle těchto představ lhostejné války, oběti tsunami, zemětřesení, úrazy, nemoci a osobní či rodinné krize? Je toto pojetí v souladu s Boží spravedlností a součástí jeho věčného plánu?
Deformace v pochopení Boha křesťanské víry
Tyto deformace můžeme nalézt dokonce i u některých velkých teologů minulosti. Podle Augustina se Bůh ve skutečnosti nad utrpením světa nermoutí. Podle Anselma nezakouší soucit a podle Kalvína je zase řeč Písma o Božím soucitu jen obrazem, který vychází vstříc našemu nedokonalému chápání. Mnozí křesťanští myslitelé se snažili smířit Boží přítomnost v Kristu s názorem, že Bůh nemůže trpět! Není divu, že pro mnoho křesťanů bylo obtížné věřit v apatického Boha, který je vzdálen lidskému utrpení a z nebeských výšin pozoruje jeviště světa, na kterém se odehrávají také těžké lidské zápasy. Představovat Pána Boha jako netečného, stále stejně apatického a neměnného, může být jedním z problémů dnešní evangelizace. Zdá se, že v této věci je někdy naše chápání poplatné scholastickému a statickému chápání Božích vlastností. Teologie, jako myšlení víry, se v tomto případě příliš dostala do vleku řecké filozofie.
Napětí v chápání Boží osoby vždy prožívali lidé, kteří byli zakotveni v hluboké zbožnosti. Např. myslitel Blaise Pascal upřednostňoval „Boha Abrahamova, Izákova a Jákobova… Boha Ježíše Krista“ před „Bohem filozofů a učenců“. Copak není zjevný rozpor mezi představou apatického a neměnného Boha a tím, který podle evangelia „tak miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna“ za jeho záchranu (J 3,16)? Tímto rozporem se zabýval také Karel Barth, který napsal: „Není možné mít poznání nějaké Boží dokonalosti bez poznání Boha samého – bez poznání trojjediného Boha, který miluje v plné svobodě.“ Bůh skutečně není otrokem svých vlastních pravidel. Bůh není stále stejný, Bůh ve své svobodě reaguje.
Bůh naší Bible
Na stránkách Písma se ukazuje, že Bůh častěji mění své postoje, pokud lidé mění své jednání. Podle proroka Jeremiáše Bůh reaguje: „Snad uslyší a odvrátí se každý od své zlé cesty a já budu litovat toho, že jsem s nimi chtěl zle naložit za jejich zlé skutky.“ (Jr 26,3) Bůh sděluje, že lidé, kteří uslyší jeho hlas a odvrátí se od hříchu, vypůsobí jeho lítost a odvrátí hrozící trest. Pozoruhodná je také zkušenost krále Menaše, který v zajetí volal k Hospodinu: „V nouzi prosil Hospodina, svého Boha, o shovívavost a hluboce se před Bohem svých otců pokořil. Modlil se k němu a on přijal a vyslyšel jeho prosbu a přivedl jej zpět do Jeruzaléma, aby dál kraloval. Tak poznal Menaše, že jenom Hospodin je Bůh.“ (2Pa 33,12–13) Hospodin přijal jeho kající modlitbu, vyslyšel a vrátil království. Hospodin změnil svůj úmysl.
Na jedné straně čteme v Bibli výroky jako např. „Já Hospodin jsem se nezměnil…“ (Mal 3,6). Bůh je stálicí, na jeho vůli a na jeho Slovo se můžeme spolehnout. Bůh „je Skála. Jeho dílo je dokonalé, na všech jeho cestách je právo. Bůh je věrný a bez podlosti, je spravedlivý a přímý“ (Dt 32,4). Na druhé straně čteme o tom, že Bůh někdy něčeho lituje a že mění své úmysly. V dobách Noe Bůh při pohledu na všechno zlo v lidské společnosti prohlašuje: „Člověka, kterého jsem stvořil, smetu z povrchu země, člověka i zvířata, plazy i nebeské ptactvo, neboť lituji, že jsem je učinil." Pán Bůh v tomto případě tvrdě zasahuje vůči padlé společnosti a ponechává jen několik poslušných. Soud zaznívá také později nad městem Ninive, které má být za 40 dní zničeno. Na základě Jonášovy zprávy tam lidé litují své zkaženosti a ve společnosti dochází k nápravě. Pán zjevně změnil své rozhodnutí a zkázu Ninive náhle zrušil, až to Jonáše velmi pobouřilo.
Jisté problémy nám působí obtížnost překladů. Např. v Ex 32 se Hospodin rozhorlí na lid, který v době předávání Desatera tančí kolem zlatého telete. Bůh chce Izrael zničit, ale na Mojžíšovy naléhavé přímluvy změní toto své rozhodnutí: „A Hospodin se dal pohnout k lítosti nad zlem, o němž mluvil, že je dopustí na svůj lid“ (Ex 32,14). Změnil se Bůh? Zmíněné sloveso můžeme přeložit jako „dát se pohnout, dát se obměkčit, litovat, upustit od neštěstí…a jsou ještě další překladové varianty hebrejského slova „nacham“. Je vidět, že překlad zmíněných biblických míst je náročný a při hlubším rozboru ukazuje k mnoha tajemstvím našeho Boha. Jedna věc nám však vyplývá velmi jasně. Pána Boha nemůžeme studovat jako matematiku, fyziku nebo hudbu. Boží jednání není vázáno na rovnice či předznamenání. Naše myšlenkové procesy nemohou plně vystihnout osobu Boha, který k nám přichází v Ježíši Kristu a působí ve svém svatém Duchu. Něco ale studovat a promýšlet můžeme.
Láska trojjediného Boha je zranitelná
Bůh se dal lidem všanc, aby ho nejen zkoumali, testovali, ale aby ho v Ježíši dokonce soudili, mučili a popravili. Pán Bůh není bohem deismu. Není tím, kdo by se apaticky a povzneseně z dálky díval na své stvoření. Pán Bůh není nedotknutelný, vzdálený a netečný. Boží trojjedinost nám otevírá zcela jinou perspektivu a jiný vztah k Bohu. Bůh jistě zůstává neměnný, stálý, pevný, spravedlivý, ale Bůh také lituje, mění svá prohlášení a reaguje na nás lidi. V ráji lidé slyšeli, že pokud budou jíst ze stromu života, pak zemřou. Ve skutečnosti nezemřeli, ale byli vyhnáni z Boží bezprostřední blízkosti. Ale tím ještě Boží jednání zdaleka neskončilo. Bůh se dál o člověka zajímá, vytváří Boží lid, posílá proroky, vede, usměrňuje, trestá, povzbuzuje, vysvobozuje, jedná, mluví a stará se.
Na jedné straně je nám zjeveno, že „Bůh není člověk, aby lhal, není lidský syn, aby litoval. Promluví snad, a nedodrží to, řekne snad něco, a nesplní?“ (Nu 23,19) Z tohoto pohledu se Bůh nemění. Je dokonalý, spravedlivý, neúplatný a drží své slovo. Na druhé straně se setkáváme s tím, že Bůh mění svá sdělení, a to především tam, kde jde o zastavení nějakého soudu. V mnoha příbězích to vidíme velmi zřetelně. Pokud člověk reaguje svým pokáním, svou poslušností, Pán Bůh se slitovává a je ochoten ustoupit od ohlášených soudů. Nad to nadevše se Pán Bůh jeví jako ten, který dokonce iniciativně běží naproti hříšníkům činícím pokání. To je jeden z úžasných momentů podobenství o marnotratném synu. Marnotratným je ve skutečnosti nebeský Otec (o kterém toto podobenství především je), který nehledí na rozházený a prohýřený díl rodinného majetku a on – Otec běží vstříc svému vracejícímu se synu. Otec netrvá na splátkách rozházeného majetku. Otec svého syna vítá, obejme jej a obdaruje. Trojjediný Bůh přímo vyhledává situace, kdy by mohl přestat aplikovat hrozivou rovnici: „Mzdou hříchu je smrt.“ (Ř 6,23) Bůh nejen vyhlíží, ale přímo touží naplnit druhou část tohoto verše: „…ale darem Boží milosti je život věčný v Kristu Ježíši, našem Pánu“.
Vánoční evangelium – Bůh se změnil C. S. Lewis, se svým známým smyslem pro pravdu vyjádřenou příběhem, hovoří o světě jako o území ovládaném nepřítelem. Křesťanství je podle něj příběh o právoplatném králi, který v přestrojení pronikl na nepřátelské území. Tento král – Ježíš Kristus přišel na svět, aby zadržel Boží soudy a změnil Boží jednání. Přišel dokonce, aby tyto soudy nesl jako Boží beránek sám na sobě. Kdo z nás může porozumět Boží mysli a Božím tajemstvím? Při čtení Písma a ohlédnutím se na své zkušenosti můžeme povědět, že svatý, všemocný, nepohnutelný a stále stejný Bůh se pohnul, změnil a slitoval. Co k těmto Božím změnám vedlo? Jedinou odpověď nalézám v Božím milosrdenství a v Boží lásce. Bůh Stvořitel přichází a smilovává se jako Bůh Spasitel – Ježíš Kristus. To, o čem proroci mluvili se zatajeným dechem a v náznacích, se stalo skutečností. Jak zpívá černošský spirituál „Marie má dítě, Pane“! Bůh se vtělil a v přestrojení vstoupil do tohoto světa na území ovládané nepřítelem. Na toto dítě se přišli podívat pastýři, mudrci od Východu mu přinesli své královské dary. Toto dítě držel ve svém náručí Simeon a o tomto dítěti vyprávěla prorokyně Anna.
Svátky inkarnace – svátky Božího vtělení obsahují jedinečné poselství. Sám Bůh se kvůli nám lidem změnil. Měl stokrát důvod, aby nás odsoudil, zavrhl a zničil, tak jak si zaslouží každý modloslužebník a marnotratný syn či dcera. Bůh se ale změnil! Ukázal svou milostivou tvář a přišel v Ježíši mezi nás. Dokonce přijal lidské tělo, stal se zranitelným. Když ho položili do jeslí, neměl s sebou z Božího království vůbec nic než svou čistou lásku k lidem. Copak vtělení není Boží změna? Augustin jednou řekl: „Když se měníš, mění se i On“. K tomu bych si dovolil připojit ještě svůj dovětek: „Bůh se mění, abych se i já mohl změnit.“ On se změnil, On se smiloval, On se narodil, On přišel, On nás nejprve miloval, abychom mohli na jeho lásku odpovědět. On trpěl, On nesl důsledky mého hříchu až na kříž a tam být opuštěn od Otce. To v žádném případě není apatický Bůh odtržený od reality.
Bůh je neproměnný ve své podstatě. Jeho slovo stále platí. Jeho definice hříchu a morálka zůstává. Nestává se někým jiným podle momentálního vývoje lidstva. My svými modlitbami neměníme Boha, ale stáváme se schopnými přijímat Boží dary. Jeden z mimořádných výroků Karla Bartha ke mně silně mluví: „Bůh nejedná stejně, jestli se modlíme, nebo nemodlíme.“ S Bohem jistě nelze manipulovat ani našimi modlitbami. Ve skutečnosti však Bůh na naše modlitby čeká a rád se změní, když jde o naše návraty k němu. Bůh Duch svatý je nám v našich změnách nápomocen a vede nás, abychom se vzdali svých model, své bezbožnosti, vrátili se k Bohu a mohli zahlédnout svého nebeského Otce, který běží, aby nás objal, obdaroval a přijal do svého domu. Možná se to nebude některému staršímu bratrovi líbit, jako v onom podobenství. Škoda! Boží změnu to ale nezadrží! Proto chvalme, děkujme a o Vánocích hodně zpívejme, protože slavíme Boha, který se kvůli nám změnil a stal se jedním z nás, aby nás zachránil pro své království!