Ale sedmý den je den odpočinutí Hospodina, tvého Boha. Nebudeš dělat žádnou práci… Ex 20,10 On však jim odpověděl: „Můj Otec pracuje bez přestání, proto i já pracuji.“

Tak jak to je? Pracuje Bůh bez přestání, nebo nepracuje?

Pro rabíny to bylo zásadní téma ještě předtím, než mluvili s Ježíšem. Židovské tradice tvrdí, že Bůh pracuje i sedmý den, jinak by ten den nemohlo pršet, nemohly se rodit děti, svět by nemohl existovat. Vznikaly tedy představy, že Bůh možná sedmý den pracuje jinak, než pracoval předchozích šest dní.

Není déšť a rození dětí důsledek Boží práce udělané v těch šesti dnech?

Už židovští vykladači se distancovali od toho, že by Pán Bůh svět natáhl jako hodinky, které dál poběží samy. Bůh aktivně vstupuje do děje a nadále věci tvoří a zaslibuje, že bude tvořit. I Ježíš tuto tradici sdílí, a ještě ji posouvá na hlubší úroveň – on sám je tím, kdo bude v Božím jménu věci tvořit a kdo bude v tomto bodě naplňovat Boží vůli.

Farizeové tvrdě vyžadovali, že v sobotu se nesmí dělat nic. Právě kvůli tomu vznikl mezi nimi a Ježíšem konflikt. Nepřijímali výklad židovských učenců?

Vraťme se k podstatě čtvrtého přikázání, jeho zdůvodnění je dvojí. První je v Exodu 20 a spočívá v tom, že Bůh odpočinul sedmého dne stvoření. To druhé je v Deutoronomiu 5: „Vzpomeň, že jsi byl otrokem v egyptské zemi.“ Samotná podstata, jak mají židé slavit šabat, je v překladu tohoto slova, které znamená přestat, odpočinout. Člověk měl deklarovat a prokázat, že je ochoten přestat a něco nedělat, aby dílo mohl dokonat Hospodin. Je to důležité, proto byl šabat zakódován jako jedna z hlavních specifik židovského národa. Právě na tom se má ukázat, že jde o národ vyvolený, svatý pro Hospodina – mohou si dovolit sedmý den nepracovat, protože Bůh se o ně postará. V Ježíšově době bylo přikázání o odpočinku rozpracováno do velmi podrobných kazuistik, mnohdy dovedených až k absurdním situacím, co všechno se smí nebo nesmí dělat. A Ježíš bojuje právě proti těmto jednotlivým příkazům, ve kterých se ztrácí smysl, totiž že Pán Bůh je ten, kdo dokonává dílo. Z Ježíšova pohledu uzdravit nemocného ale nebylo porušením šabatu.

Pavel Paluchník

(*1981), kazatel CB a učitel Nového Zákona na ETS. S manželkou mají tři děti (6, 8, 10 let).

Židé tedy čtvrté přikázání chápali špatně jako povinnost, zatímco to byla výsada vyvoleného národa?

Ano, výsada a zároveň vyznání víry. Vždycky to mělo být svědectví – o tom, že Pán Bůh vysvobozuje. Izraelci se sami z Egypta nevysvobodili, ale sedmý den si připomínají, že je vysvobodil Bůh. Stejně tak to, že nepracovali, neznamená, že nic nedělali. I Bůh sedmého dne stvoření nějak koná. To je důležitá věc, která se z naší tradice trochu vytrácí. Pán Bůh posvětil sedmý den, požehnal ho. Ve Třetí Mojžíšově (23) je psáno, že to má být den bohoslužebného shromáždění. Má se toho dělat hodně – přinášet Hospodinu oběti, pracovat pro Boha a vzdávat mu chválu. Můžeme si tak představit i sedmý den stvoření – jako den oslavy Boží, kdy Bůh řekl: „Ano, to dílo je dobré.“ Víte, co je zajímavé? První den Adamova života byl den odpočinku. Člověk je stvořen tak, aby žil ve společenství s Bohem. Když tomu tak není, ztrácí svoji lidskost.

Jak došlo k tomu, že křesťané neslaví sobotu, ale neděli?

Se čtvrtým přikázáním se křesťanům propojila víra ve vzkříšení. Křesťané se scházeli první den po sobotě, v den Ježíšova vzkříšení. Kristus se nevzkřísil sám, to učinil Pán Bůh. Vyznáváme, že je to Bůh, který dokončuje dílo. Pro křesťany není neděle „neděláním“, ale oslavou vzkříšení Krista. Vyjevuje se už ve Skutcích apoštolských, že jako den odpočinku začala být brána neděle. Jsou křesťanské tradice, které ale stále slaví sobotu – Církev adventistů sedmého dne, podobně i mesiánští židé. Podstata počítání sedmého dne není o sobotě jako o označení dne, ale o dni „přestání“. Zůstávají dva hlavní významy – vysvobození a den soustředění se na Pána Boha.

Když Ježíš v sobotu uzdravoval a drolil obilí, byl farizey označen za hříšníka – pro ně nemohl být Spasitel, protože podle nich hřešil. Bible ale říká, že Kristus byl bez hříchu. V čem udělali farizeové tu zásadní chybu? Nebo byl celý judaismus do té doby nastaven špatně? Nelze pak takto zpochybnit i ostatní přikázání?

Pán Ježíš vstupuje do rozhovoru s tradicemi výkladu zákona – nebyl jediný, kdo debatu s farizey, saducey a jinými skupinami vedl, a výkladů toho zákona bylo mnoho. Ježíšův pohled jde k jádru – vrací se k základnímu nastavení a chce vysvětlit jeho smysl. To, co mohlo židy pohoršit, nebylo, že Pán Bůh pracuje bez přestání, to vyznávali i oni, ale že Ježíš také pracuje bez přestání – jako Bůh. Tedy že se staví na roveň Bohu, protože i on může pracovat zvláštně a jinak. Nepochopili, že s Ježíšem přichází Boží království. Říct „Já jsem ten chrám“ bylo stejně pohoršivé. Jako by řekl: „Já jsem tím sedmým dnem, dokonávám dílo, které vy nemůžete dokonat.“ Proto nejen uzdravuje chromého, ale také mu odpouští hříchy. A dělá to sedmý den. Hodně Ježíšových uzdravení připadá na sobotu. On je Božím Synem, on může.

Neříká Ježíšova věta „Proto je Syn člověka pánem i nad sobotou“ právě to, že on ze své pozice může, ale my ze své pozice nemůžeme? Že to „milosrdenství proti zákonu“ je beztrestné jen pro Syna člověka?

Je pravda, že Ježíšovo chování o sobotách je svým způsobem jedinečné – je v něm zvěstování spásy. Oddělený den, kdy Pán Bůh pracuje, kdy dává milost. A Ježíš se chová, jak se těžko můžeme chovat my. Na druhou stranu Ježíš otevírá prostor svým následovníkům. Ne že by mohli zachraňovat a odpouštět hříchy tím, že se za druhé obětují, ale i oni mohou projevovat Boží milosrdenství, protože se tak dostávají do prostoru, kde vládne Bůh. A to je věc k následování i pro nás.

Ježíš toto milosrdenství připomíná i farizeům: Vždyť i vy o šabatu odvážete vola, dáváte prostor životu. Střety s farizeji byly pozváním, aby se také přidali k postoji milosrdenství a aby Ježíše přijali jako toho, kdo může – jako Božího Syna. Čtvrté přikázání nemělo člověka svazovat, ale osvobodit – žijeme z milosti a pro milosrdenství, tak to Pán Bůh chtěl. Pokud zapomeneme na milost, zůstane jen zákon, který nás nakonec může zničit, protože nekonáme z vděčnosti.

Je zvláštní, že toto přikázání Ježíš zjemňuje, zatímco u jiných jejich hrot zostřuje – nejen nezabiješ, ale už ten, kdo se hněvá bude vydán soudu... Ve výkladech přikázání Desatera jde Ježíši vždy o motivaci. Bůh hledí na srdce.