V životě člověka, v rodině, sboru i státě, existuje období, o kterém se mluví okrajově a často nepravdivě nebo nereálně, protože je nelehké a často stresové. Tím se stává, že není tolik vidět krása a sláva moudré zralosti a statečnosti mnohých.

Ti, kteří toto se svými blízkými mohli zažít, jsou docela dobře připraveni na své stáří. Někteří moji předci měli na parte slova z Janova evangelia 14. kapitoly: „Kam já jdu, víte, i cestu víte.“ Jsou to slova Pána Ježíše, který sebe i své blízké chystal na rozloučení.

Každý člověk nemá rád změny a úzkost ze stáří a smrti je celkem přirozená. Ale mnozí touto cestou dobře prošli. V Naději ve Vysokém Mýtě jsme viděli mnoho velmi statečných a krásných lidí, kteří byli ochotni jít do Domova pokojného stáří ne proto, že tam byli „odloženi“, ale proto, že tam viděli ještě možnost být užiteční. A dařilo se jim to. Byli milováni dětmi, které je navštěvovaly, a oni je dále milovali a denně se spolu za ně modlili. Dokonce často i ve chvílích odchodu byly mnohé „děti“ s nimi.

Nejhorší situace pro mne při práci v tomto domě byly, když přišly úplně vyčerpané a nemocné i stárnoucí „děti“ a já jsem jim nemohla hned pomoci a umístit jejich rodiče do profesionální péče, ke které by tito vyčerpaní mohli přidávat svou citovou podporu. Na to by stačili.

Andragogika je pedagogika dospělých. Potřebují dospělí pedagogiku? Ano a velmi! Není možné si myslet, že když jsem dospělý, tak budu autoritou svým dospělým dětem až do smrti a oni budou dělat, co chci. Dokud byly děti malé, tak to tak být mohlo (s respektem, láskou i pochopením), ale když dospějí, jsme si rovni. – nemáme dávat nevyžádané rady a můžeme dětem přenechat zodpovědnost za jejich život, my musíme mít svůj život. Když zestaráme, jiný nás opáše anebo povede, kam nechceme. Budeme na svých blízkých závislí a budeme muset respektovat jejich rady, a třeba i rozhodnutí. Můžeme si nechat od dětí poradit, to platí i pro lidi ve sboru. A sbor může naopak projevovat svou lásku a vděčnost generaci seniorů. Pokud nemá sílu se starat a navštěvovat je, tak může oddělit – zaměstnat profesionála – diakona. Je to biblické.

Není možné se přestat učit. V tom jsme jako Boží děti cvičeni. Učíme se hledat Boží vůli pro své dny i dny svých dětí a jejich dětí. Bible má úžasné Slovo: Cti otce svého i matku, ale také neshromažďují děti pro rodiče, ale rodiče pro děti. Úcta patří rodičům celý život, ale máme větší zodpovědnost za děti než za rodiče. Nemáme povinnost položit svůj život za stárnoucí rodiče. Spasitel je jen jeden, my nejsme spasitelé. Nic a nikdo nesmí stát mezi láskou k Spasiteli. On nám chystá nebe.

V naší zemi máme svobodu i pomoc odborníků. Využíváme schopnosti lékařů, farmaceutů, proč ne sociálních pracovníků, asistentů a pečovatelů? Jsou slova „Maminka nechce, aby k ní chodil někdo cizí“ moudrá? Vždyť je to velká šance poznat člověka, který chce pomoci a potřebuje podporu a lásku zralého a vděčného křesťana, pokud mu Pán Bůh zachoval vděčné srdce. Tolik požehnání předali mnozí senioři pečovatelům, kteří plakali, když se museli loučit. Vždyť to může být ještě služba lásky vděčného Božího dítěte. Byla by škoda se o to ochudit.

Katoličtí bratři se modlí: „Nyní i v hodinu smrti naší…“ Můžeme se modlit za své stáří a odevzdávat Pánu Bohu předem svou slabost a touhu, abychom mu nedělali hanbu ani ve stáří a abychom milovali ty, kteří se budou starat – podle Boží vůle a podle lidských možností. Ve stáří můžeme o mnohé přicházet, ale vnitřní člověk by měl růst a učit se i umírat, bude to dělat většinou poprvé.