Nastal čas, kdy se přináší obětní dar. Prorok Eliáš přistoupil a řekl: „Hospodine, Bože Abrahamův, Izákův a Izraelův, ať se dnes pozná, že ty jsi Bůh v Izraeli a já tvůj služebník a že jsem učinil všechny tyto věci podle tvého slova. Odpověz mi, Hospodine! Odpověz mi, ať pozná tento lid, že ty, Hospodine, jsi Bůh. Ty sám obrať jejich srdce zpět k sobě.“ I spadl Hospodinův oheň a pozřel zápalnou oběť i dříví, kameny i prsť, a vodu z příkopu vypil.

1. Královská 18, 36–38.

Inspirace:

Osobně mám moc rád biblické příběhy, kde je vidět nějaký děj. O to raději mám příběhy, kde je vidět, co udělal Hospodin. Biblické příběhy jsou vlastně také dějinami církve. Mám rád i dějiny Svobodné církve reformované a Jednoty českobratrské. Když se dívám do minulosti na službu našich dědů a otců, vidím obrovský misijní a modlitební zápal. Mám pocit, jako by se tyto dvě věci z našich sborů Církve bratrské vytrácely. Vidím, že se vytrácí důvěra v Boží přítomnost.

Když jsem byl ve sboru v Benátkách nad Jizerou, často jsem slyšel o modlitební skupince, která tam mnohé roky fungovala. Nikoho z jejích členů jsem osobně nepoznal. Všichni byli už doma, u Pána. Osobně věřím tomu, že díky modlitbám lidí nejen z této skupinky se benátecký sbor v posledních dvaceti letech přibližně zdvojnásobil. Ovocem modliteb je misijní aktivita a projevy Boží moci. Tam, kde jsou modlitby, je i spoléhání se na Boží jednání a jeho zaslíbení.

Mojí oblíbenou biblickou postavou je Eliáš. Často si čtu jeho příběhy. Je mi velkým příkladem vytrvalosti v modlitbě, víře a odhodlání následovat Hospodina. Nový zákon jasně uvádí, že sucho přišlo na Izrael na základě Eliášových vroucích modliteb. Jak můžeme číst u Jakuba, je zdůrazněno, že Eliáš byl člověk jako my, stejně podrobený utrpení. Je tu zdůrazněna jeho naléhavá modlitba, která způsobila sucho nebo déšť. Proto jsem si dnes vybral Eliáše, abych se podíval na jeden úsek z jeho života a služby. Kéž to je pro nás inspirací i dnes.

Jiří Serbus

Pochází z nevěřící rodiny. Byl pastorem ve dvou sborech Apoštolské církve, které spoluzakládal. Od roku 2003 je členem CB a od roku 2018 kazatelem ve sboru v Mladé Boleslavi.

Slovo:

Náš příběh se odehrává okolo roku 870 před Kristem, za krále Achaba, který vládl severnímu Izraeli. Achab měl za manželku Jezábel, dceru fénického krále a kněze démonického náboženství. V té době žil prorok Eliáš, jehož jméno znamená „Mým Bohem je Hospodin.“ Nádherné jméno. Představte si, že kamkoli přišel, když se ho zeptali, jak se jmenuje, odpověděl: Mým Bohem je Hospodin.

Eliáš dostal od Hospodina obrovský úkol. Měl probudit izraelský národ z odpadlictví od Hospodina a povolat Izraelce zpět ke službě živému svatému Bohu. Eliáš byl zvláštní chlapík. Pocházel z naprostého zapadákova, z malé vesničky Tišbe za Jordánem, kousek od Galilejského jezera. Navíc byl dnešními slovy řečeno „nula odnikud“. Jako já. Kdo tehdy ve starém Izraeli něco znamenal, byl známý jménem svého otce. O Eliášovi nic takového nečteme. Proto byl tak podobný nám. Nezáleží na tom, zda jsme syny toho nebo onoho, ale záleží na tom, zda se chceme nechat Hospodinem použít a jestli mu chceme sloužit.

Eliáš jako Boží posel kázal Hospodinův soud proti odpadlému Izraeli. Tehdy tam byl kult Baala, pohanského bůžka, který podle svých uctívačů ovládal déšť a byl zodpovědný za hojnost úrody. Eliáš byl povolaný Hospodinem k potoku Kerítu, kde ho zaopatřovali potravou havrani. Strávil tam dost dlouhou dobu a podle mého se u potoka také modlil. Po třech letech a šesti měsících poslal Hospodin Eliáše za Achabem. Bůh chtěl po třech a půl letech sucha dát Izraeli déšť.

Eliáš sdělil Achabovi, aby se na hoře Karmel shromáždil celý izraelský národ a 450 Baalových proroků. Eliáš tam vybudoval oltář z dvanácti kamenů jako symbol jednoty Izraele. Následující duchovní boj se měl týkat všech dvanácti kmenů, i když byl Izrael navenek rozdělen na severní Izraelské a jižní Judské království. Oltář byl zbudován ve jménu Hospodinově. Je důležité, co děláme a v jakém jménu to děláme. Okolo oltáře vyhloubil příkop asi na třicet litrů. Poté narovnal dříví, rozsekal býčka a položil ho na dříví. Poručil naplnit džbány vodou a vylít je na hranici – třikrát za sebou. To byl důkaz, že Hospodin udělá skutečný zázrak. Všechno bylo mokré, i příkop kolem oltáře byl plný vody. V tento okamžik u oltáře vyvrcholil Eliášův několikaletý modlitební zápas na Karmelu. Duchovně se tu utkal s davem uctívačů falešného boha. Měl přitom jen dvě zbraně – modlitbu a víru v Boha. Jeho velmi stručná modlitba má v hebrejštině 41 slov.

Hospodinův oheň spálil mimo oběti i kameny, písek a vodu, která byla v příkopu kolem oltáře. Když to lidé viděli, padli na tvář před obrovskou Boží mocí. Lid poznal, kdo je skutečně Bohem Izraele. Pochytáním a popravou Baalových proroků Eliáš vlastnoručně naplnil Mojžíšův zákon. Trest smrti byl v Izraeli spravedlivou odplatou za pohanskou modloslužbu.

Na základě dalších událostí z Eliášova života Nový zákon uvádí jeho víru a modlitbu jako příklad moci modlitby a povzbuzení pro církev. U Jakuba je psáno, že se Eliáš modlil naléhavě. Co to znamená? Že do své modlitby musel něco vložit, něco ho stála. Přinejmenším určité množství času. Modlil se, aby nepršelo, a připravoval se na střet na Karmelu. Právě to, co je psáno v 1. Kr 18,42, podle mého názoru dnešní církvi chybí. Eliáš se sehnul k zemi a vtiskl tvář mezi kolena. Pokorně se sklonil před svým Bohem, který vyslyšel jeho modlitby a dokonal jeho několikaletý modlitební zápas. Stejně tak dnešní církev by se měla sklonit a volat k Bohu.

Je čas, kdy nás Bůh volá, jako volal Eliáše. Stále je čas, abychom se sklonili a začali se naléhavě modlit. Naléhavá modlitba něco stojí. Minimálně čas, kdy člověk musí být na kolenou. Kdysi v polovině 80. let jsem se setkal s bratry v Kristu, kteří měli zkušenosti z komunistických lágrů a kriminálů. Několikrát jsem se s nimi modlil. Byla to velká zkušenost. Když se modlili, měl jsem zavřené oči a cítil jsem, že v té místnosti je Bůh. Měl jsem strach oči otevřít a natáhnout ruku před sebe, abych se ho nedotknul a nezemřel.

Vězni tam měli heslo: Co tě nic nestojí, to za nic nestojí. A to platí i dnes. Modlitba, která nás nic nestojí, za nic nestojí. Říkám to i sám sobě. Jestliže chceme s něčím pohnout, v rodině, na skupince, ve sboru, nebo i v církvi, musíme dát hlavu mezi kolena a naléhavě se začít modlit. Jestliže chceme něco změnit, jestliže chceme něco ovlivnit našimi modlitbami, musíme se modlit jako Eliáš. Dát svoji hlavu mezi kolena a volat k Bohu.

Jeden příklad naléhavých modliteb můžeme vidět v Ochranově v roce 1727. Tehdy tam působilo několik skupin – anabaptisté, luteráni, potomci Jednoty bratrské. Měli mezi sebou spoustu sporů a dohadů, ale začali se společně modlit. Měli památku večeře Páně a sestoupil na ně Duch svatý. Dotknul se i lidí, kteří byli několik desítek kilometrů daleko od Ochranova. Po této památné neděli se přestali hádat a soupeřit a začali se nepřetržitě, naléhavě a usilovně modlit. V průběhu dvaceti let vyšlo z této vesnice více misionářů než z celé protestantské Evropy za dvě století. Jedna jediná modlící se vesnice proti celé protestantské Evropě. Jak je to možné? Věřím tomu, že za to mohou usilovné, nepřetržité a naléhavé modlitby.

A to je výzva i pro nás. Jestliže chceme s něčím pohnout, v našich rodinách, skupinkách a sborech, tak musíme jít na kolena jako naši otcové a dědové v Kristu. Musíme se modlit tak, jako se modlil Eliáš. Naléhavě a usilovně.

Bůh nás volá, tak jako volal Eliáše. Něco nás to bude stát. Chceme něco změnit? Chceme s něčím pohnout? Jestliže ano, tak se začněme modlit