Psal se rok 1935 a ve Zlíně se 4. července konal veliký pohřeb MUDr. Rudolfa Gerbece, který zemřel ve věku 64 let v Jugoslávii.

MUDr. Gerbec byl rodinným lékařem a blízkým spolupracovníkem Tomáše Bati. Roku 1903 byl jmenován obvodním lékařem pro Zlín a zároveň lékařem železničním. Od roku 1920 se stal městským lékařem a pak závodním lékařem firmy Baťa; působil v čele jejího zdravotního a sociálního oddělení. Od roku 1923 byl za baťovskou kandidátku členem zlínského zastupitelstva a po vytvoření akciové společnosti Baťa, a. s., se stal i členem správní rady a spolutvůrcem baťovského sociálního systému. V polovině dvacátých let se podílel na zřízení zlínské nemocnice, patřil k iniciátorům založení Lesního hřbitova ve Zlíně, prostoru bez okázalých pomníků. Z tohoto období se dochovala korespondence mezi Vatikánem a firmou Baťa.

U jeho hrobu zazněla z úst kolegy tato slova: „Ukládáme do země tohoto našeho krásného Lesního hřbitova tělesné pozůstatky Dr. Gerbece, který se po 34 let obětavě staral – jako lékař a hygienik – o milované město Zlín a závody Tomáše Bati. I toto místo klidu, náš Lesní hřbitov, je jedním z jeho četných děl, na němž měl Dr. Gerbec velikou zásluhu a jemuž přinesl oběť, když uložil v jeho první lesní hrob tělesnou schránku svého syna Rudolfa. Dr. Gerbec patřil ještě k oné vzácné generaci starých lékařů, kteří bez moderních pomůcek a bez pomoci sboru specialistů dobře vždy svojí pohotovostí a zkušeností luštili své nejvážnější úkoly přímo u lože nemocného.“

Co však nezaznělo v souvislosti s jeho tragickým úmrtím, je příběh modliteb Čeňka a Ludmily Matulíkových za jejich záchranu a pomoc.

Čeněk pracoval u firmy Baťa v kovárně. A protože vykazoval výborné výsledky, měl pěkný plat a dostal k dispozici baťovský půldomek se zahrádkou, kde vyrůstalo s rodiči pět dětí. Večer doma vždycky četli z Bible a každý zvlášť se modlili. Všechno probíhalo moc pěkně. Na každou neděli zval Čeněk sousedy a známé přátele. Přijížděli sloužit Božím slovem kazatelé František Urbánek, Josef Cvrček a také majitel továrny na čokoládu Karel Koukol. Toho měly rády obzvlášť děti, protože nikdy nepřijel s prázdnou.

V tehdejší době ale byly vztahy mezi většinovou katolickou církví a církvemi nekatolickými nepřátelské. Rudolf Gerbec byl katolík a dostával od kněží stížnosti na Jednotu českobratrskou, konkrétně na Čeňka Matulíka, který když se obrátil a byl přijat do Jednoty, začal doma ve Zlíně pořádat rodinné a veřejné bohoslužby. MUDr. Gerbec byl vyzván, aby s působením Jednoty českobratrské udělal konec. Pro ně byla tato nová církev (dnes Církev bratrská) nebezpečnou sektou.

Rudolf Gerbec si na konci června 1935 zavolal Čeňka a oznámil mu, že odjíždí na dovolenou, a pokud Čeněk doma neukončí bohoslužby do doby, než se doktor za týden vrátí, bude propuštěn z práce a bude muset opustit i baťovský domek. Vyhodil ho z kanceláře, aby za týden přišel ortel.

Bylo krátce po celosvětové hospodářské krizi a Čeněk netušil, kam se za týden bude stěhovat s pěti dětmi a manželkou, ani kde bude pracovat. Nezbylo mu nic jiného, než několikrát denně s manželkou pokleknout na zem a vroucně prosit Pána Boha o pomoc. Byli naprosto bezmocní.

Pak přišlo ono osudné pondělí, kdy Čeněk přišel do kanceláře MUDr. Gerbece. Sdělil sekretářce, že si ho pan doktor zavolal na pohovor. Ta mu ale řekla, že už s ním nikdy mluvit nemůže, protože se utopil na dovolené v Jugoslávii. Tím vše skončilo a už nikdy a nikdo Čeňkovi a jeho rodině nevyhrožoval propuštěním ani nuceným vystěhováním. Ve svém půldomku žili až do posledních dnů. A duchovní práce pokračovala dál, chodilo k nim čím dál víc lidí, takže se jich scházelo i dvacet, a později se v půldomku o nedělích tísnilo až sedmdesát duší toužících slyšet Boží slovo.

Podle archivních dokumentů a vyprávění Slavoje Matulíka zapsal Bronislav Matulík