Mezilidský kontakt náš mozek potřebuje jako jídlo

Bible nám říká, že není dobře člověku samotnému – Bůh předně stvořil člověka jako muže a ženu, ale také nás muže i ženy přivádí do rodin, národů, jakož i k dalším podobám společenského kontaktu a života, které jsou velmi potřebné a užitečné. (Kaz 4,7–12)

Lékařské poznání potvrzuje, že osamělost skutečně škodí zdraví. Dlouholeté statistiky říkají, že osaměle žijící osoby oproti lidem žijícím v páru či širší rodině častěji postihují zejména neduhy duševního rázu: deprese, úzkosti, alkoholismus a užívání dalších návykových látek. Novější výzkumy ukazují, že osamělost dokonce potlačuje i lidskou obranyschopnost, a proto bývají osamělí lidé častěji nemocní i po tělesné stránce. Mívají zvýšené riziko například srdečně-cévních chorob nebo rakoviny. Tato rizika znovu vyplouvají do popředí v době přísných protiepidemických opatření, která sice mohou člověka ochránit před nakažlivou chorobou, ale příliš dlouhá izolace mu může ublížit na jiném citlivém místě.

Pocit osamělosti dokáže popsat kdekdo. Pro lékaře a vědce ovšem dlouhou dobu zůstávalo záhadou, kde přesně se tento duševní pocit promítá do naší tělesné schránky. Odpověď přinesly až podrobné výzkumy mozku. Pokusné myši a pravděpodobně i my lidé máme v mozkovém kmeni zvláštní skupinu nervových buněk, které jsou citlivé na společenské kontakty. Myši, které měly tyto buňky nějakým způsobem poškozené, se buď nechovaly osaměle ani v naprosté izolaci, anebo se naopak nemohly nabažit kontaktu s ostatními myšmi ani v přeplněné „společenské místnosti“.

Další pokusy tentokrát s lidskými dobrovolníky ukázaly, že se obraz osamělosti v lidském mozku velmi podobá obrazu hladu. Dobrovolníci podstupovali snímkování funkční magnetickou rezonancí a přitom se nechali zavřít na několik hodin buď o hladu, nebo do naprosté společenské izolace. Když po tomto „trápení“ hladovějící spatřili obrázek jídla a osamělí obrázek usměvavé tváře, snímek z vyšetřovacího přístroje ukázal podobnou reakci v mozku.

Otázkou ovšem zůstává, jak poznat zdravou míru a podobu společenského kontaktu. Někoho velká společnost posiluje, jiné zase vyčerpává (podle toho se dělí povahy na extrovertní a introvertní). Někoho potěší třeba několik milých slov po telefonu, další mají potřebu skutečného mezilidského kontaktu a i po sebedelším a sebedokonalejším spojení skrze techniku se stále cítí osaměle, možná ještě osaměleji než předtím. Měli bychom na to všechno pamatovat i my křesťané, kteří můžeme a máme své bližní sytit také svou blízkostí a společenstvím. Důležité je být citliví k potřebám druhých – ne každý je naladěn na rozjásané povídání. Někomu pomůže daleko víc, když mu budeme tiše naslouchat. A také bychom měli rozlišovat skutečnou osamělost od případné chvilky o samotě, která je také potřebná.