Adventní esej Daniely Klimešové

Jsou příběhy, které můžu číst po tisící, a pokaždé znovu mě rozpláčou. Jednoznačně mezi ně patří příběhy Wintonových dětí. Jedná se o 669 židovských dětí, které v posledním půlroce před vypuknutím druhé světové války posílali jejich rodiče takzvanými kindertransporty z Československa do Velké Británie, kde díky úsilí nemnoha lidí získaly víza a domovy v náhradních rodinách. Jedná se o 669 lidských životů, které by byly téměř jistě předčasně ukončeny v některém z koncentračních táborů v rámci konečného řešení židovské otázky, ale které byly díky lásce, odvaze a odhodlanosti Nicolase Wintona a jeho spolupracovníků zachráněny.

Je to příběh s koncem tak šťastným, jak to jen bylo za daných historických okolností možné. Je to příběh o lásce a naději. Často ale musím myslet na to, co prožívali a čím procházeli otcové a matky těchto dětí, když své děti na cestu vysílali, když je svěřovali lidem, které vůbec neznali. Jak jim pukala srdce, když do nevelkých kufříků skládali malé košilky, svetříky, kabátky a boty. Jaké asi měli představy o rodině, která se jejich dítěte ujme. Jak stáli na peróně, usmívali se na děti, uklidňovali ty plačící a ujišťovali je, že se brzy zase uvidí, ačkoli ve skrytu duše věděli, že je objímají naposledy.

Dodnes si vybavuji okamžik, kdy mi to najednou došlo: Každý z těch otců byl Amrámem a každá z těch matek byla Jochebedou! Každá z těch rodin prožívala příběh rodiny Mojžíšovy: Aby dítě přežilo, museli se ho rodiče vzdát. Posadit na vlak do daleké a neznámé ciziny, nechat plout v ošatce po hladině životodárné, ale také nebezpečné řeky Nil. Najednou pro mě i tento stařičký příběh z druhé kapitoly knihy Exodus získal životnost a plasticitu, lidský rozměr.

Teprve teď mě ten biblický příběh, jeden z prvních, které jsem se jako dítě učila znát, začal dojímat. Teprve teď mě napadlo přemýšlet o tom, co prožívali Amrám a Jochebed, když pochopili, že déle už své dítě skrývat nemohou, že pokud zůstane s nimi, bude dříve nebo později odhaleno a čeká ho jistá smrt. A to pouze proto, že se jakýsi vládce rozhodl, že Izrael představuje pro jeho zemi a národ ohrožení. Že jeho život bude předčasně ukončen ve vodách Nilu v rámci konečného řešení židovské otázky.

Je zvláštní, jak silný příběh je skryt v jednom jediném nedlouhém, stručném a poměrně věcném verši: „Ale déle už ho ukrývat nemohla. Proto pro něho připravila ze třtiny ošatku, vymazala ji asfaltem a smolou, položila do ní dítě a vložila do rákosí při břehu Nilu.“ (Ex 2,3)

Představuji si příběh o tom, jak Amrám s Jochebed po nocích společně ruku v ruce sedávají ve svém skromném domě a dívají se na své překrásné maličké spící děťátko a každému z nich běží hlavou, co se s chlapečkem stane. Jak se potom jeden z nich odhodlá a vysloví nahlas to, co už nějakou dobu oba vědí, tedy že riziko je už příliš veliké a je třeba dítě ukrýt někde jinde. Jak zvažují své možnosti a šance kojence na přežití v zemi, kde takovéto děti denně umírají v souladu se zákonem. Jaké všechny možné i nemožné scénáře s převrácenou ošatkou, vodními ptáky, krokodýly, zlomyslnými egyptskými výrostky, vojáky, jeden horší než druhý, běží nešťastným rodičům hlavou.

Představuji si tíži rozhodnutí ukrýt dítě v rákosí na Nilu. Představuji si Jochebed, jak na břehu Nilu sbírá třtinu na ošatku, pozoruje hladinu a rozvažuje, zda zde dítě bude ve větším bezpečí než v domě. Jak plete ošatku a přemýšlí, zda ji plete dostatečně pevnou a stabilní, aby zajistila děťátku bezpečí. Jak ošatku vymazává smolou a asfaltem a klade si otázku, zda svěřit dítě Nilu je pro jejího syna opravdu to nejlepší. Představuji si, jak dítě naposledy nakojí, zavine do plenek, položí do košíku, uspí, společně s otcem mu požehnají a pak ho pod rouškou tmy odnesou k řece, naposledy políbí, zavřou ošatku a položí na hladinu.

Najednou nechápu, jak je možné, že mě dosud tento příběh nedojímal. Možná mě uklidňoval pocit, že chlapce zpovzdálí hlídala starší sestra Miriam, ale mnohem spíše to bylo vědomí šťastného konce příběhu. Prostě jsem předem věděla, že bude zachráněn nejen Mojžíšův holý život, ale že Mojžíš bude nadto uchráněn osudu otroka a stane se členem královské rodiny, dostane se mu bezpečí, blahobytu a dobrého vzdělání. A nejen to. Osobní „happy end“ Mojžíšův se posléze stal „happy endem“ celého národa, když se zachráněný Mojžíš stal nástrojem Božím při záchraně Izraele z egyptského otroctví.

Podobně se o tři tisíciletí později každé z Wintonových dětí, ale také každé dítě tajně vynesené kanalizačními stokami či přehozené v pytli se senem přes zeď z varšavského či kteréhokoliv jiného ghetta, nebo dokonce nazdařbůh prostrčené na nádraží nepatrným zadrátovaným okénkem ven z dobytčího vlaku směřujícího na východ do vyhlazovacích táborů, stalo Mojžíšem, díky němuž národ přežil. Nástrojem Božím při záchraně Izraele před zamýšleným úplným vyhlazením.

K té záchraně by ale nebylo mohlo dojít, kdyby v sobě Amrám a Jochebed, rodiče Wintonových dětí, rodiče internovaní se svými dětmi v ghettech a rodiče povolaní se svými dětmi do transportů, nebyli našli dostatek vnitřní síly a odvahy se svého dítěte vzdát. Vložit je do ošatky a položit na hladinu Nilu, poslat vlakem do daleké ciziny mimo dosah Třetí říše, svěřit je bezejmenným pracovníkům tajných podzemních organizací, nebo dokonce zcela náhodnému nádražákovi shodou okolností procházejícímu kolem transportního vlaku, který byl na své cestě vstříc smrti odstaven na vedlejší kolej, aby umožnil přednostní průjezd vlaku vojenskému.

Proč ale tak smutné téma teď, v období radostného adventního očekávání? Jistě netřeba sáhodlouze vysvětlovat, že příběh Mojžíše a příběh židovských dětí zachráněných před zvůlí nacismu je zároveň příběhem Pána Ježíše. Také v jeho případě bylo pro osvobození z otroctví (hříchu) a záchranu před (věčnou) smrtí třeba, aby se Otec (nebeský) dokázal svého milovaného Syna vzdát. Spasení by nebylo možné dosáhnout, pokud by Bůh neprojevil sílu lásky a vůle potřebnou k tomu, aby poslal svého Syna ze své blízkosti a náruče v nebi na hříchem pokažený svět. A nejen to, ale mnohem dál: aby ho poslal až na kříž.

To, že známe (a zažíváme) „happy end“ tohoto příběhu, by nemělo oslabit naši schopnost přemýšlet o Ježíšově vtělení jako o příběhu nekonečné otcovské bolesti a zároveň statečnosti nebeského Otce.

Foto:Pexels.com