Začínala noc. Stáli tam, u tátovy postele, všichni čtyři a Hele se neodbytně vracela myšlenka: Je to nachystané. Tohle jsi Bože, zorganizoval Ty. Slyšel jsi moji modlitbu. Máma ani nikdo jiný z Heliny rodiny dneska do nemocnice přijet nemohli. Tak tam byli sami – se svojí vírou a s Bohem. Jen oni čtyři – Hela, Jirka a jejich dvě dospívající děti. Mohli se modlit.

S mámou by to nešlo. Slovo „víra“ a cokoli, co s ní nějak souviselo, bylo v Helině původní rodině slyšeno nerado. Rodiče byli tvrdí ateisté a jejich manželství mělo do ideálu daleko. Když manželé neposlouchají Boha, je to vždycky komplikovanější. Přesto to nikdy nevzdali, nerozvedli se. Od té doby, co tátovi začaly neurologické problémy a začal chátrat, uplynulo pět let. Klobouk dolů, že se o něj máma celou tu dobu starala. Je to měsíc, co si navíc zlomil krček v pánvi. Teď je po operaci a se zápalem plic na LDN.

Hela se rozhlédla po své vlastní rodině a rozlila se v ní vděčnost. S Jirkou jsou pětadvacet let a pořád se mají rádi. Přitom to celé začalo jako docela velká šílenost. Bylo jí jednadvacet, když ho potkala – v policejním autě. Oba byli ve službě. „Děti, a jak dlouho se znáte, že se chcete brát?“ položil tehdy zdraví nebezpečnou otázku jeden z rodičů. Tři měsíce. Viděli se celkem čtyřikrát a měli jasno. Kdyby dneska s tímhle přišla dcera – a že za chvíli bude mít ten věk – Helena by čelila infarktu. Jí samotné se ale tímto setkáním radikálně změnil život. Sbalila si věci a odešla z rodiny, nechala za sebou mnohá traumata z dětství, přestěhovala se o tři kraje dál, aby jí policie – věrna heslu „pomáhat a chránit“ – dala práci, manžela, a skrze něj i víru v Boha. I když se rodičům podařilo usmlouvat do svatby celý rok, nic se na tom, co mladí cítili hned na prvním rande, nezměnilo. Křest měli za sedm let. Společný. Byla to Boží cesta, nečekaná, nezasloužená, obdivuhodná, mnohdy poučná i náročná, ale krásná. I krize byly. Ale slovo „domov“ pro ni dostalo nový význam – přístav bezpečí, kam se ráda vrací; vztahy, ve kterých si rozumí a jsou schopní se na čemkoli domluvit, protože vidí svět podobně; prožívání víry, které mají s manželem sladěné. Je úžasné vidět, jak se dvě rozdílné individuality – jako rýže sesypaná s čočkou – doplňují do celku, ve kterém vládne pohoda. U vztahu je důležité, že člověk životem nejde sám.

Teď tu stojí, se svými dětmi, ve společné modlitbě za umírajícího dědečka. Jsou zajedno. I to je dar. Že s nimi děti ještě pořád – rok co rok – chtějí trávit dovolené, že nedávají přednost kamarádům. A když pak chodí po horách a povídají si, vytahují se věci, na které přes rok není čas. Jsou to vzácné chvíle. Jako teď tahle.

–

Atmosféra v místnosti byla plná zvláštního pokoje. To ty modlitby, říkal si Jirka. Bůh je tu s námi. Vnímal klidnou přítomnost svých dětí a byl na ně hrdý. I v téhle zvláštní chvíli jsou vyrovnané, zodpovědné, pevné – ve víře i v postojích. Ke křtu dozrály dřív než jejich rodiče. A to Jirka s nadsázkou, ale rád, říkal, že je věřící snad od tří let. Boží přítomnost v jeho životě byla díky krásnému manželství a aktivní víře jeho vlastních rodičů neoddiskutovatelná. Jen dlouho nevnímal křest jako něco zásadního. To až po třicítce vidí, že je to Boží pečeť v duchovním světě.

Děti a nemocnice. Na chvíli se mu to znovu spojilo a vyvolalo vzpomínky na intenzivní pocity štěstí. Když přišel na svět syn, a pak i dcerka. Byl u porodů a bylo to náročné – prožíval „hormonální změny“ a přibral deset kilo. Těšil se na děti a na život s nimi, a i teď, při pohledu zpátky je za všechny ty roky rád. Trávili spolu hodně času, četli obrázkovou Bibli, každý den všichni, jako rodina, otevírali i končili modlitbou, sportovali, závodili… z rodičovského přerostl jejich vztah do přátelského. Je skvělé být tátou. A vztah manželský přátelským zůstal. To, že se mají s Helou rádi, se za ta léta ještě prohloubilo. Nic lepšího mě nemohlo potkat, shrnul si pro sebe.

Ale všechno, Bože, všechno stojí na tom, jestli máme rádi Tebe. A jestli máme rádi lidi. Tak to po nás chceš a není to Tvůj rozmar, je to klíč, který nám dáváš do rukou. Jak málo těch dospívajících v mládeži, kterou vede, odpoví na otázku: „Co po tobě Bůh chce?“ prostou větou „Abych ho měl rád…“ To ta láska dává Bohu prostor urovnat konflikty, když už k nim dojde – obrušuje hrany, přenastavuje pohledy, dovysvětluje. Honíme se za nepodstatnými věcmi, stavíme na špatných základech – a pak ten život v církvích podle toho vypadá. Jak moc se na dětech pozná, v jakém prostředí vyrůstají, jaký vztah mají jeho rodiče, ví moc dobře ze své pedagogické praxe… jejich rodina se na nich odráží. Rodina, která je tvořena vztahem mezi rodiči. Bože děkuji Ti za tu moji.

---

Táta, tchán, dědeček… doprovázen modlitbou víry Božích dětí ze své vlastní rodiny druhý den dopoledne tento svět opustil. Ježíši, ti, co rozebírali střechu, aby před Tebe položili svého blízkého, taky byli čtyři. Taky byli zajedno. Zachránil jsi ho, protože jsi viděl JEJICH víru. Věříme Ti, že se v tátově poslední hodině pro záchranu jeho duše přiznáš i k té naší.