Není třeba znát podrobně životní cestu, kterou nás Pán Bůh chce vést.

Letošní zima mě překvapila. Nemyslel jsem si, že ještě někdy něco takového zažiju – sníh, mráz a led. V dětství jsme si takových věcí užívali, to už je ale dávno. Zimy posledních let se, zvláště ve městech, zdobily módou listopadů.

Pravda, ne všechny zimní zážitky bývaly příjemné. A teď nemyslím jen na promočené boty a kolena, na promrzlé prsty, kterým byla i studená voda z vodovodu příliš horká a při prohřívání zoufale bolely. Myslím na občasná nečekaná překvapení, protože životní zkušenosti člověk sbírá jen pomalu.

Stalo se to někdy v 90. letech, v době, kdy jsem pracoval v TWR, křesťanském misijním rádiu. Vlastní auto jsem tehdy neměl a řidičský průkaz jsem vlastnil teprve krátce. O služební auto se starali kolegové, já byl opravdu jen hodně nezkušeným řidičem.

Jednoho zimního dne jsem se vrátil z natáčení dosti pozdě, takže jsem zaparkoval doma a ráno pak jel do práce autem místo obvyklé tramvaje. Objevil se ale problém: skla byla namrzlá a led na nich držel překvapivě pevně. Ledová vrstva naštěstí nebyla nijak silná, takže jsem přes ni docela dobře viděl. I rozhodl jsem se vyjet s tím, že se led zahřátím interiéru auta cestou rozpustí.

První úsek cesty proběhl bez jakýchkoli problémů. Pak jsem se ale dostal na místo, kde se křížily dvě větší komunikace. Křižovatka navíc leží na zlomu svahu, na hřebeni. Jakmile jsem přijel na její okraj, osvítilo mi čelní sklo vycházející slunce a já v tu chvíli neviděl vůbec nic. Do křižovatky jsem vletěl zcela naslepo. Díky Bohu, nestalo se nic, silnice byly ještě prázdné. Projel jsem a hned za křižovatkou mohl zastavit. Seškrábnout led už šlo snadněji, sklo se přece jenom trochu prohřálo. Od té doby škrabu poctivě. Není příjemné jet a nevědět kam.

V životě se nám to ale stává častěji, než by nám bylo milé. Koronavirová krize nám to připomněla víc než důrazně. Jde ovšem o běžnou součást každodenního života – spolehlivě vědět, co se za chvíli stane a jaké budou mít naše činy skutečné důsledky, je spíše vzácné. Vadí nám to. A ptáme se po Boží vůli, toužíme znát cestu, po které bychom měli jít, ba toužíme znát charakter té cesty, všechny její detaily jako závodník, který nosí v hlavě každý kámen a každou zatáčku své trasy.

A Pán Bůh často mlčí. Je škodolibý? Ne, netěší ho naše nejistota, jen dobře ví, že větší cenu než naše pohodlné bezpečí, má naše důvěra v jeho vedení a ochranu. Proto nám nenapsal Bibli jako návod k životu. Zanechal nám příběhy, které potřebujeme prožít, abychom se z nich i něco naučili.

Bloudí ten, kdo hledá konkrétní radu pro každý krok, protože život podle návodu, který mi někdo dá, byť by to byla i sama Bible, před Pánem Bohem neobstojí. Nejde ani tak o to, co a jak uděláme, ale proč jednáme tak či onak, jaké jsou naše motivy a o co nám v životě nakonec jde.

Není třeba znát podrobně životní cestu, kterou nás Pán Bůh chce vést. Je ale nanejvýš potřebné brát velmi vážně principy, které nám ve svém Slovu představuje. A nechat se jeho Duchem formovat tak, aby naše rozhodování souznělo s Božím viděním.