Je to rok, co děti poprvé v české historii nemohly jít do školy kvůli pandemii. Do lavic se od té doby vrátily jen na několik málo týdnů v červnu a pak v září a listopadu. Je důvod obávat se o jejich vzdělání a budoucnost? Jaká jsou hlavní úskalí distančního vzdělávání a hrozí, že se důsledky pandemie neblaze projeví na dětských duších?

Mgr. Hana Imlaufová, Křesťanská pedagogicko-psychologická poradna, Praha

O úskalích a důsledcích distančního vzdělávání se v poslední době hovoří stále častěji. Vyčerpáni jsou už všichni zúčastnění – děti, pedagogové a samozřejmě také rodiče. Děti i dospívající budou v mnoha případech nést následky, které dnes ani nedokážeme domyslet. Na jedné straně to je jistě méně získaných vědomostí, které by se prostě ve škole dozvěděly, dále je to zúžené spektrum pestrosti a všestrannosti při formování dětí a mládeže. Distanční výuka mnohdy zdůrazňuje jen nejdůležitější vyučovací předměty. A ty, které se považují za méně důležité, což jsou výchovy (výtvarná, hudební, tělesná, pracovní), jsou upozaděny. Ve snaze nepřetěžovat děti se ale v těchto oblastech děti nerozvíjejí.

Za velmi nebezpečné a z hlediska vývoje osobnosti devastující, považuji to, že žáci a studenti nemají řád. Běžně museli v určitou hodinu vstát, vypravit se a včas odejít do školy (tedy také se hýbat). Při distanční výuce jsou zvláště žáci druhého stupně a středoškoláci ponecháni své vlastní vůli. A tak někteří stráví dopoledne v pyžamu, výuku sledují z postele, když se jim nechce vstát, tak se do výuky nepřipojí, nezapínají kameru atd. Učitelé jsou z tohoto způsobu chování velmi frustrováni. Právě vlastnosti vůle tedy tento žák/student vůbec nerozvíjí. A to bude mít vážné důsledky pro jeho život a vztahy v budoucnu. Takový člověk nebude ochotný dělat i to, co se mu nechce, nebude umět něco nepříjemného vydržet a respektovat vnější řád či pravidla. Další nebezpečí vidím v obrovském množství času, který tráví mladá generace u počítačů. Teď je k tomu vlastně povinně vybízíme! Nárůst závislostí na počítačích už potvrzují zahraniční studie. Ve své poradenské praxi také vidím, že přibylo úzkostných dětí a dospívajících. Úzkost dokáže lidem velmi komplikovat život. Pokud se nenaučí svoji úzkost v mládí zvládat, v budoucnu budeme mít úzkostné dospělé, kteří budou mít problém se sebedůvěrou a s navazováním vztahů. Menší obratnost v sociálních situacích může být v budoucnu také jedním z důsledků nedostatku „živých“ sociálních kontaktů s vrstevníky. Aby tento můj negativní seznam dopadů nebyl tak zdrcující, ráda bych dodala i povzbuzení a naději. Pokud rodiče v tomto posledním roce trávili s dětmi hodně času, podporovali je a pomáhali jim, vytvořili tím svým dětem obrovskou zásobárnu pro život důležitých hodnot. A pokud se jim podařilo navzdory všemu žít v láskyplném domově, všechny chybějící vědomosti a zameškané učivo se k tomuto velice důležitému základu snadno doplní.

Ing. Renáta Ulmannová, ředitelka kanceláře RCB

Syn v září minulého roku nastoupil do nové školy a hned po měsíci začala distanční výuka. Nestačil se ani pořádně poznat se spolužáky. Zpočátku byl šťastný, paní učitelka mu velmi vyhovovala. Školu si chválil. Navíc měli ve třídě asistentku Janu Joklovou, která podle potřeby zašla za každým dítětem a látku dovysvětlila. Prostě skvělé! V říjnu ovšem začala distanční výuka znovu, což se ukázalo jako nesmírně náročné. Každý den má maximálně dvě lekce po půlhodině, takže za celé dopoledne to dělá jeden a půl vyučovací hodiny oproti klasickým pěti nebo šesti hodinám. Zbytek doby, kdy by se učil ve škole, sedí u počítače a hraje hry. Já jsem v práci a nemohu jej celou dobu dozorovat.

Zbytek učiva musíme dohnat spolu odpoledne a večer. Jsme připojeni do třídy přes Google Classroom, kde dostáváme od paní učitelky úkoly. Po mém příchodu z práce musíme jít alespoň na chvíli na procházku a potom má distančně ještě hudebku – učí se na violoncello, hraje v orchestru. Večer se pustíme do úkolů. Nejprve se musím sama látku naučit, všechno si poslechnout, abych věděla, co mu mám případně dovysvětlit. Problém ale je, že večer jsme už oba unavení a z jeho strany není motivace k práci. Vše mu trvá mnohem déle, protože se už nesoustředí. Po dokončení úkolů vše naskenujeme a odesíláme přes Google Classroom učitelům. Zpočátku jsem si musela na systém zvyknout, zjistit, kde visí úkoly, poznámky. Každé ráno musím sledovat změny rozvrhu, kterých je poslední dobou stále více. Třída je rozdělena na dvě poloviny A a B, jejichž složení se také mění.

Je samozřejmě skvělé, že máme k dispozici moderní technologie! Nedokážu si představit, že by děti seděly doma a nemohly se zapojit do výuky. Alespoň trošku socializace přes počítač existuje. Oceňuji také, že paní učitelka mění složení skupin třídy, takže se mohou po čase vzájemně vidět.

Syn navíc zatoužil po víceletém gymnáziu. Což s sebou přineslo další problém – přijímací zkoušky zajišťuje Cermat, který má v mnoha ohledech přístupy odlišné od toho, co berou ve škole. Musela jsem tedy zaplatit kurz, ve kterém se děti učí zvládnout zadání testů. Takže jsou to další dvě hodiny výuky přes počítač. Matematika je docela těžká, proto se snažím být u výuky s ním a pomáhám mu příklady souběžně dovysvětlovat, případně se je musím také nejprve naučit a pochopit.

Hudebka je třikrát týdně – hra na nástroj, nauka a smyčcový soubor – vše distančně přes počítač nebo WhatsApp. Díky tomu, že hraji na housle, mu dokážu poradit prstoklad, aby mohl nacvičovat. Ale zabere to denně další hodiny odpoledne a večer. A to mám jen jedno dítě školou povinné. Nedovedu si představit mít takto na starost výuku více dětí. Navíc když sdílí počítač někdy i s rodiči na home office nebo když bojují s kvalitou připojení.

Problém vidím v tom, že dítě ztrácí motivaci a upadá do jakési letargie a apatie. Po dvou půlhodinách výuky se těší, až bude hrát hry s kamarády. Nemá tělocvik, odvyká si sportovat, odvyká kolektivu. Už i na procházky ho musím nutit. Teď v zimním období je to náročnější, protože odpoledne bývá brzy tma a nedostatek sluníčka se také projevuje. Proto aspoň o víkendu jezdíme do lesa nebo na hory. Při lockdownu nám ale zůstaly k dispozici jen lidmi přeplněné městské a příměstské parky.

Mám samozřejmě velkou výhodu, že mohu chodit do kanceláře v domě, kde bydlíme, a mohu odbíhat a trochu jej kontrolovat a usměrňovat. Času na sebe teď moc nemám. Kromě výuky potřebuji zvládnout ještě navařit na další dny, obstarat nákupy, domácnost.

Ale nastavila jsem určitý režim, abychom to zvládli. Než jdu do práce, musí být vzhůru, oblečený a je připravený na výuku, i když mu začíná třeba až v deset hodin. Jako kdyby chodil normálně do školy. Občas už zažíváme ponorkovou nemoc a vzájemnou únavu.

Pozitivní na distanční výuce je asi hlavně to, že se děti nemusí vystavovat nákaze. Jsem vděčná za technologii, co nám umožňuje zůstat alespoň na dálku ve spojení s učiteli, žáky a po letech si vlastně docela užíváme jeden druhého, což je milé.