Jaká je hranice humoru a legrace v církvi? Za jakých okolností je třeba jít za hranu, a co dovede vtip říci lépe i než to nejlepší dogma? Uneseme si dělat legraci sami ze sebe a ze svého pojetí víry?

Pavel Hošek, teolog, religionista, pedagog a kazatel CB

Někde jsem četl, že humor je radostná reakce lidského vědomí na setkání s nenadálou, překvapivou a osvobodivou nepatřičností. Blažené pocity úlevy a uvolnění, které humor doprovázejí, prý souvisejí s prožitkem osvobození od tísnivých mezí řádu a od povinných pravidel společenských vztahů. To se mi zdá výstižné.

Zdá se, že neúprosný řád přírody a společenských konvencí lze přežít jen tehdy, když je občas nadlehčen osvobodivou parodií. Ne nadarmo se studentům radí: když se bojíš členů zkušební komise, představ si je v pyžamu. Řekl bych, že humor je radostné přitakání světu i s jeho nedokonalostí, nemotorností a neohrabaností. A také přitakání sobě samému i druhým lidem, i s jejich slabostmi a pošetilostmi. Jak říká můj moudrý tatínek, musíme se učit „s laskavými vějířky vrásek kolem očí shlížet na lidské hemžení“. A není lepší učitel, než laskavý humor. Není to nedostatek vážnosti a úcty. Je to radost, která tančí.

V lidském srdci je smysl pro humor v těsném sousedství milosrdenství, vděčnosti a pokory. Věřím spolu s církevními otci, že smysl pro humor je ovocem Ducha svatého. K duchovnímu zdraví patří ochota smát se vlastnímu cimrmanství, jak říká jeden moudrý farář. Ale existuje i zlý smích, děsivý chechot krutého čaroděje nebo výsměch doprovázející šikanu. To ale podle mě není humor. Je to prázdná skořápka, která zbyde, když se z humoru vytratí radost, milosrdenství a pokora. Škodolibost, zlomyslnost, jízlivost, podlé pošklebování, to všechno vypadá jako humor, ale humor to není. Humor je jen tam, kde je láska. A takový humor nepotřebuje žádné hranice.

Bronislav Matulík, kazatel a 1. místopředseda Rady CB

Vyprávěl jsme před léty Jaro Křivohlavému vtip, který kdysi vyšel v časopise Život víry. Bylo to asi tak: V pekle se potkali katolík, baptista a charismatik. Katolík byl zděšen, protože přece byl pokřtěn hned po narození, měl svatbu v kostele, chodil ke zpovědi, přijímal eucharistii a nakonec byla za něj v kostele sloužena zádušní mše, sem přece nepatří! Baptista se zase nestačil divit, protože byl samozřejmě pokřtěn ponořením jako dospělý na základě svého vyznání víry, pravidelně chodil v neděli do shromáždění, evangelizoval a teď je v pekle?! Zatímco charismatik klidně řekl: „Já beru vírou, že tady nejsem.“ Když se křesťanský psycholog dosmál, řekl: „Smysl pro humor a schopnost dělat si legraci sám ze sebe, je známkou duševního zdraví.“ To je dobrá odpověď na naši otázku.

Církev je jistě otevřená pro všechny lidi – i pro ty, kteří berou sami sebe i víru smrtelně vážně. Ale pokud jim nepomůže Duch svatý nebo humor na hraně či za hranou, pak bude jejich křesťanství bez radosti a bez úsměvu. Vlado Fajfr často říkával, že křesťan nemá mít tvář protaženou jako housle. Mimo jiné proto, že smích uvolňuje, kdežto zamračený člověk unavuje sebe i druhé, i když věří v Boha. Herec Jan Přeučil nás na kurzu rétoriky poučil, že když se smějeme, používáme v tváři 17 svalů, když se ale mračíme, používáme jich „jen“ 42.

A tak si na konec dopřejme ještě jeden vtip ze hry Maškaráda od Terry Pratchetta. Jedna z postav byla zavražděna a po smrti zjišťuje, že se převtěluje. Zoufale volá, že přece v reinkarnaci nikdy nevěřila, načež slyší od Smrtě: „Nevadí, že nevěříš v reinkarnaci, reinkarnace věří v tebe.“ Chcete-li, můžete si do vtipu klidně dosadit cokoliv, třeba evoluci nebo ordinaci žen, a otestovat své duševní zdraví. Třeba vám to pomůže odlehčit tíhu svých vážných břemen…

Karel Müller, farář ČCE a youtuber

Myslím, že humor je jedno z tajemství Božího působení v tomto světě. Křesťan nemá být zkroušený a trvale zaměřený na hříchy, pochmurné zpytování svědomí a hledání chyb na sobě nebo na druhých. Součástí křesťanova života je to, že si je vědom Boží milostí – a to ho má naplňovat radostí a láskou k druhým. Myslím, že humor je součástí života věřícího člověka, ale jeho hranice je velmi individuální – záleží na tom, v jakém společenství se člověk pohybuje a jak je kdo citlivý. Já osobně se také spoustě vtipů nezasměju. Zároveň vtipy tvořím – a někteří lidé se tomu zasmějí a jiné to uráží. Když je tvořím, snažím se, aby neútočily na slabší nebo znevýhodněné, a nedělám si legraci z Boha, ale z našich křesťanských představ o Bohu. Otázka pak je, jak moc vážně člověk bere svoje představy o Bohu. Rád bych věřil tomu, že Bůh má smysl pro humor, ale také jsem v napětí, co mi u posledního soudu řekne. Jestli to bude: „Tak to tedy ne, tos podělal,“ nebo „Použil jsi to dobře a ku prospěchu.“ To já opravdu nevím. A tak trochu sázím svoji víru na to, že Bůh má pro člověka pochopení.

Na hranu humoru je potřeba jít v momentě, kdy se lidé berou strašně vážně, kdy zmizí jejich pokora, kdy si myslí, že jsou něco víc, než druzí, kdy jsou v pozici moci. S mocí přichází vnímání vlastní důležitosti – proto jsou potřeba šašci, kteří panovníkům dávají zpětnou vazbu. Králi, který nemá šaška, něco chybí. Je zahleděn sám do sebe. Tu ironii potřebuje.

Legraci sami ze sebe uneseme a měli bychom ji unést. Protože důležitá součást věřícího člověka je umět se nad sebou zasmát. Jinak to vede k životnímu přístupu, kdy člověk hledá pravidla a pitvá, co je důstojné, a co nedůstojné, co Boha uráží, a co ne – ale my to nevíme. V důsledku jde nakonec o to, co uráží mě, můj cit a moji představu, a o Boha vůbec nejde. Já doufám, že se v Božím království budeme s Bohem smát a vyprávět si vtipy.