Stalo se to necelý měsíc poté, co jsem začal chodit do sboru. Pozval mě tam tehdy Jára Vajsar, můj učitel. Měli jsme k sobě velmi blízko. Pomáhal mi najít životní hodnoty a mou identitu. Bylo mi necelých devatenáct a moc se mi tam nechtělo. Rodiče mě k víře nevedli, nevěřil jsem tomu a prakticky jsem byl ateista, ale díky mému dobrému vztahu s Járou jsem ho tam i přesto začal doprovázet.

Jednou jsme jeli s mými přáteli z výletu. Byla už tma a já jsem seděl na zadní sedačce auta. Byl jsem tam sám, tak jsem využil prostor a natáhl jsem se přes obě místa s tím, že si chvíli pospím. Ležel jsem na boku a hlavou jsem se opíral o dveře. Když jsem tak spal asi čtvrt hodiny, slyšel jsem naprosto zřetelně jemný a příjemný hlas: „Honzo, vstávej.“ Vzbudilo mě to. Netušil jsem, co se děje, ani kdo to mluví, ale na té zadní sedačce jsem se narovnal zpátky do sedu. Stihl jsem se jen podívat doprava – a v tu chvíli jsem měl přímo u obličeje reflektor dvacetitunového kamionu!

Kamarádka, která řídila, na křižovatce v Hradci Králové odbočila doleva na červenou – přímo pod kola kamionu, který jel v protisměru rovně. Ten v plné rychlosti najel do zadních dveří našeho auta. Přímo do místa, kde jsem měl před malou chvílí složenou hlavu. Celý metr, kde jsem před chvílí ležel, byl v okamžiku rozdrcený, z auta až do půlky vozu byl šrot. Kamion jsem měl přímo před pravým okem a přežil jsem jen díky tomu, že jsem ve chvíli srážky už zpříma seděl. Stalo se to všechno v jedné minutě.

Zůstal jsem v tom vraku zaklíněný, plechy se skříply až ke mně. Reflex, kdy jsem si v poslední chvíli dal před obličej ruku, mi ten obličej zachránil. I tak jsem měl na hlavě třicet pět stehů. Zohýbaný plech mi nařízl kůži u oka a sklo, které explodovalo nárazem, mi pořezalo čelo i zbytek obličeje. Všude po obličeji mi tekla krev. Ale kolem sebe jsem cítil zvláštní ochranný polštář. Nic z toho, co mě mohlo zabít, mě ani vážně nezranilo. Byl to zvláštní zázrak, že jsem nedostal ránu do hlavy.

Hasiči mě z vraku museli vystříhávat. Páčili ty zohýbané plechy zpátky, aby mě dostali ven. Celou dobu jsem byl při vědomí, i když to bylo na hraně. Náraz mi částečně i vyrazil zuby – a dech. Nemohl jsem dýchat, nebyl jsem schopen se nadechnout. Myslel jsem si, že mi to urvalo plíce. Tak to je konec, říkal jsem si.

A v tu chvíli jsem vyznal: „Pane Ježíši, jestli jsi, něco udělej, pomoz mi. Já chci žít. Já ještě nechci umřít.“ Řekl jsem to asi třikrát – a slíbil jsem mu, že už nebudu žít život, který jsem žil do té doby. Řekl jsem mu, že chci žít s ním.

Tenhle zvláštní rozhovor proběhl během asi dvou sekund. A sotva jsem to dořekl, tak jsem se nadechl. A s tím nádechem začalo moje životní pokání. Vyznal jsem úplně všechno. Znovu jsem se narodil. Doslova.

Ale to už kolem mě záchranáři dělali, co mohli. Když mě dostali ven, vezli mě do fakultní nemocnice. Byl jsem rozsekaný, ale při vědomí. Pamatuji se, že jsem sestřičce říkal svoje jméno. Sešívali mě bez celkové anestézie. Dělali si ze mě legraci, že budu hezčí, že holky poletí na moje jizvy. Prošel jsem všemi vyšetřeními kvůli možným vnitřním zraněním – a za pět hodin jsem jel domů.

Při výslechu mi později hasiči přiznali, že se při příjezdu k místu nehody připravovali na vystříhávání mrtvých. Nechápali, jak mě mohli vytáhnout živého – v takovém stavu to auto vzadu bylo.

Čtvrt roku jsem byl na neschopence. I když jsem neměl zlomenou jedinou kost, po nárazu do pánve mě všechno strašně bolelo a nemohl jsem ani pořádně chodit. Ostatní byli také dobití, ale protože náraz šel do zadních dveří auta, došlo ke střihu – auto se roztočilo a přední část, kde seděli, na tom byla lépe. Stačil kousek – aby kamion narazil do střední části auta – a dlouhá brzdná dráha by se postarala o to, že by z celého auta nezbylo nic. Rozdrtil by nás všechny. Takto to skříplo jen vzadu mě. Zpracovával jsem tuto zkušenost dlouho a docházelo mi to pomalu. Jak Bůh v určitých chvílích jedná. I když se někdy o Božím zásahu dozvíme později, a někdy ani ne tady na zemi. Naprosto mi to dosvědčilo existenci Ducha svatého a andělů strážných. Že je to realita. Bůh se mnou pak dál pracoval. Četl jsem Bibli, začínal jsem tomu rozumět, postupně přicházela další pokání, naplňování Božím Duchem. Totálně se mi změnil život.

Některé věci se ale dozvíme, až budeme u Pána. Třeba proč se to mně stalo tak neuvěřitelným způsobem.