Neseme přímou zodpovědnost za to, co se na zemi děje.

Mluvilo se o tom, že město vykácí pod domem stromořadí mohutných sakur. Nikdo nevěděl proč. Jedni už předem litovali, druzí doufali, že je to fáma. Na dvě stě metrů vzdálenou radnici z nich nedošel nikdo. – Vykáceli. Prostranství je teď nahaté, nové stromky budou ještě dekádu vypadat jako párátka.

Loni na podzim Praha vypsala tendr na soukromého provozovatele Nemocnice Na Františku. Taky nikdo nevěděl proč. Nestačilo, že byla proti opozice i část magistrátní koalice. Nestačilo, když odborníci začali poukazovat, jak nápadně nevýhodná pro město budoucí smlouva je. Nestačilo, že o situaci informovala média. Proč byl jednoho dne tendr přeci jen zrušen a magistrát se začal dušovat, že to nikdy nemyslel vážně? „Jediné, čeho se magistrátní politici bojí jak čert kříže: když jim běhá po ulicích pár odhodlaných šílenců s petičními archy,“ usmívá se úspěšný starosta Prahy 7 Jan Čižínský na dav dobrovolníků sdružení Praha sobě. Aktivní občané jsou daleko větší síla, než si malomyslně myslíme.

Takhle funguje demokracie. Jinak ani nemůže. Jediná agilní teta s vyřídilkou, které stromy zaclánějí okno nebo má vnuk alergii, ovlivní víc než mlčící většina. Ta možná došla k volbám, ale teď si myslí, že smí, nebo dokonce musí, hodit věci veřejné na několik let za hlavu. To je ale stejně naivní jako přestat se rozhlížet na přechodu, protože mají chodci přece přednost.

Aktivní občanství není výmysl pár zpovykaných potížistů, kteří si nemůžou pomoct, ale ukazatel vyspělosti svobodné společnosti. Přece je přirozené, že se lidé zajímají, diskutují, organizují a starají se. Politici, kterým jde o prosperitu země, to podporují. Naopak ti, kdo se snaží koncentrovat moc jen do vlastních rukou, nemají aktivní lidi rádi. Po době totality, která občanům sebrala veškerý legální prostor pro vlastní aktivity, jsme se museli iniciativě znova učit. Politici se snažili dodávat lidem občanské sebevědomí.

V době opoziční smlouvy, jejíž podstatou bylo zajistit si moc nastálo, ale začaly proti občanským aktivitám znovu výpady. A ty konce vidíme kolem sebe dnes. Vlivní politici a jejich přidavači si zvykli otevřeně nadávat všem, kteří s nimi nesouhlasí. Neziskové organizace jsou rozkrádači veřejných peněz, byť v nich většina lidí pracuje z ryzího přesvědčení za podprůměrných platových podmínek. Kdo má drzost klást nepohodlné otázky, je novinářská lůza. Kdo nahlíží do archivů, zápisů a smluv, je zkorumpovaná pakáž. Kdo něco vystudoval, je elitář. Kdo se opováží vyjít ve svém volném čase na náměstí a tam v klidu stát, je ústy prezidenta označen za chudáka, zmanipulovaného křiklouna, případně idiota. Angažovat se už zase nese stigma.

Vyjádřit hlasitě svůj názor je určitý risk v jakékoli situaci. Můžeme se zakoktat a zčervenat. Můžeme mít kravatu nakřivo, trapas. Můžeme se do toho zamotat. Můžeme se dostat do konfliktu. A ten případně prohrát. Mám já toho za potřebí? Ještě pořád ale vyjadřování názorů – tady a teď – není trestné. Oč větší výzvou je angažovanost v represivních režimech, kde lidé neriskují jen sebevědomí a nervy, ale svobodu, zdraví a v krajním případě život. Kdo se pak odváží vystoupit a promluvit?

Dodnes si pamatuji ten oběd v prosklené restauraci při lehce zvlněné vodě Bosporu. Nad jehněčím a vínem v těžkých sklenicích jsem hovořila s místním autorem Burhanem Sönmezem o východiscích románu a možných přístupech autobiografického psaní. Kolem nás šuměl hovor dalších spisovatelů a překladatelů. Říkal, že žil deset let v Cambridgi, a já se ho zeptala, jestli tam odjel za studiem. Slunce barvilo vodu do fantasticky lehké modři. Odpověděl, že tam jel na léčení následků mučení ve vězení a pak nebylo bezpečné se vrátit. Zaskočilo mi. Jakoby omluvně dodal, že je Kurd. Jistě, i dnes – povídal nevzrušeně, zatímco mi doléval víno – vás tu mohou zatknout za to, že na veřejnosti mluvíte svým rodným jazykem. Ten rozhovor se odehrál před několika lety, v Turecku podstatně uvolněnějším, než jaké je dnes...

Není to trochu moc, přinášet tak fatální oběti, když by stačilo držet pusu, dívat se jinam a vcelku pohodlně si žít? Změnit jazyk, zvyklosti, přátele, nebo vyznání? Není to trochu moc, angažovat se, když se nad vaším národem zrovna stahuje pogrom?

Právě v tomhle světle, světle vyhrocené občanské angažovanosti, čtu i události knihy Ester. Orientálně opulentní příběh plný hostin, obřadnosti, zrazené pýchy, intrik a zvratů je současně vyprávěn tak střízlivě, že zamlčí, co dnes považujeme v interpretaci za klíčové. Odhalí jen jednání osob, ale velmi málo o jejich prožívání, pocitech a motivacích. Netušíme nic o tom, jak nesla Ester fakt, že byla vybrána do královského harému. Zajištěná budoucnost pro sirotka, nebo degradace na otrokyni vydanou na milost choutkám zhýralého muže? Užívala si později královna Ester přepychu a pozornosti dvora, nebo jí jen pomáhaly zmírnit bolest zmarněného života? Milovala, nebo nenáviděla Ester krále?

Kdybychom chtěli její příběh zfilmovat nebo zpracovat do románu, budou tohle naprosto klíčové otázky. Biblické vyprávění na ně ale odpovědi nedává. Proč si jeho autor odepřel příležitost vystavět tak velkolepý biják? Je ctí dobrého spisovatele nebo scénáristy nenechat se unést možností kupit efekty a rozvíjet příběh tam, kudy nevede téma. A bibličtí autoři v tom bývají až protivně disciplinovaní. Jenže osobní informace, které nás tolik zajímají, by si vyžádaly notnou dávku naší empatie, a tím jednoznačně připoutaly pozornost k osudu samotné Ester. Jenže o ni tady paradoxně až tolik nejde. Ester je, a není hrdinkou knihy.

Ve velkofilmu Královna Ester by si nejhezčí z hollywoodských hereček po vonné koupeli splétala vlasy, oblékala skvostné šaty a pak odhodlaně vstoupila do dvorany paláce vstříc svému osudu s vědomím, že je poslední, jedinou nadějí svého lidu na záchranu. Naproti tomu v biblickém textu jí proti logice dramatu strýc Mordechaj vzkazuje, že když ne ona, přijde Židům záchrana odjinud – skutečný hrdina tak stojí ještě o patro výš, nad příběhem – ona tak ale navždycky ztratí svou možnost angažovat se v příběhu Podivuhodného režiséra.

A Ester jedná, ač rozhodně nemá hrdinství v nátuře. Není výmluvná a rafinovaná jako bájná Šahrazád, sympatie okolí si získává vlídností a skromností. Není extrovertní lídr s dobrodružnou povahou a potřebou zapsat se do dějin. Podobně jako mnoho dalších velikánů historie se jen nedobrovolně připletla k dramatickému dějinnému okamžiku. A jakkoli bude každoročně o svátku purim připomínaná jako národní hrdinka, ve skutečnosti netušíme, zda měla kdy zvláštní touhu nasazovat svou nádhernou šijí pro obecní blaho. Ovšem touhy, dilemata ani pochybnosti svých hybatelů dějiny nezaznamenávají. Jisté je jen to, že když to bylo akutně třeba, Ester se angažovala. Ať už z poslušnosti, strachu, čisté lásky, nebo špatného svědomí se rozhodla jednat.

Jednat je třeba neustále, jednat je na nás. Hrdinství se z jednání stane až vyhrocenými okolnostmi. Je nějaký zvláštní kvalitativní rozdíl mezi oddaností pravdě Milady Horákové a oddaností pravdě Miroslavy Němcové? Kdo ví. Dost možná od sebe osudy těchto dvou poslankyň liší jen historické okolnosti jejich mandátů. Ostatně kdo z velikánů historie, kdo z velikánů víry kdy toužil po dobrodružstvích, rizicích a extrémní zátěži, která mu byla naložena?

S tím na mě nechoďte, vždyť blaze tichým, oni dostanou zemi za dědictví – to je naše cesta! Kdepak angažovanost... Jenže tichost neznamená držet hubu a krok, tichost není krycím jménem pro pasivitu a do sebe uzavřenou, pohodlnou odevzdanost. Tichost je soustředění, naslouchání, pozorování a přemýšlení. Právě takový musí být dědic země, aby ji mohl dobře spravovat. Správce je i původní Stvořitelův úkol pro člověka. Neseme přímou zodpovědnost za to, co se na zemi děje, co se děje v naší společnosti, v našem městě, obci, v přírodě. Nezájmem ani prázdným lamentováním takovou roli naplnit nelze. Prostor svobody, který nám dnešní Evropa poskytuje – narozdíl od časů Ester, komunismu, dnešního tureckého, ruského, čínského a dalších represivních režimů, je nutné hlídat a spravovat, dokud je čas. Tedy blaze tichým, těm soustředěným a přemýšlivým, neboť oni ve věčném klábosení a žvatlání nepřeslechnou chvíli, kdy je třeba odvážně a statečně promluvit.