Rozhovor s ředitelem ELIMu Pavlem Kratochvílem

Dnes tu máte silvestr. Dům Elimu je plný dětí. Odkud jsou?

Z Letovic, ale dnes i z Boskovic, protože už máme dva kluby a na Demosilvestr se oba kluby spojují. Je to velká akce a mezi svátky dvě takové nezvládneme. V Boskovicích jsme založili klub před 2,5 lety. Ale máme tam jen osm vedoucích, tak jsou to děti převážně z Letovic a převážně z nevěřících rodin.

Jeden z důvodů, proč jsme začali pracovat s dětmi zvenku, byl i ten, že jsme měli ve sboru generační asi osmiletou pauzu bez dorostu a nechtěli jsme jako vedoucí mládeže tu aktivitu přerušit. Tu mezeru se nám podařilo zaplnit, v současnosti už tu máme dvě mládeže – v Letovicích a v Boskovicích. Připravujeme i dosrost, ale chybí nám vedoucí.

Dnes je zde celkem 70–80 lidí, včetně polovedoucích, což jsou odrostlí klubáci, kteří nám pomáhají.

Nevadí jim, že se jedná o církevní projekt?

Elim Letovice je obecně prospěšná společnost, v roce 2006 ji založili věřící lidé z CB, já jsem byl v té době ještě v mládeži. Původně vznikla na podporu divadelního spolku, ale od začátku se vědělo, že Elim je křesťanská organizace. Po dvou letech její činnost začala být už jen papírová, ale v roce 2010, až jsem se vrátil z vysoké, jsme s partou nadšenců oživili myšlenku, že bychom začali práci s dětmi – ty volnočasové kluby, jaké tu jsou dnes.

Tak jak to doopravdy začalo?

Bylo to jako jeden velký sen – vidět v Letovicích Bohem proměněnou mladou generaci. Dva roky jsme se ještě s jedním kmarádem scházeli před odchodem do práce a modlili jsme se. Nevěděli jsme, co přijde, neměli jsme konkrétní představu, jak by to mělo vypadat, neměli jsme vedoucí ani peníze. Ale chtěli jsme být připravení. Ty dva roky byly intenzivní modlitební příprava, chtěli jsme, aby když něco přijde, to bylo od Boha.

V květnu 2012 jsme otevřeli první klub. V CB v Letovicích jsme zrekonstruovali a vybavili malou klubovničku, udělali jsme tomu velkou propagaci – a žádné děti něpřišly. Tak jsme vzali kopačák a s partou z mládeže jsme šli na hřiště mezi bytovky. Začali jsme je potkávat v jejich prostředí. Zjistili jsme, že se tam poflakují skupinky tří, čtyř dětí a že se samy do kupy nedají – třeba na nějaký turnaj. Hráli jsme fotbal, ze začátku to bylo zaměřené hlavně na kluky. Začali jsme pro ně organizovat akce a když jsme se chtěli na zimu stáhnout do té klubovny, už jsme se tam nevešli.

Takže jste ji nikdy nepoužili?

Přesně. Dohodli jsme se s církví, že na kluby můžeme využívat přístavbu církevního domu a tam jsme byli 6 let, až do letošního srpna. Na hřišti se nás setkávalo 20–30, do klubu chodilo zpočátku kolem deseti dětí, než jsme si získali důvěru rodičů. Rostlo to postupně. Dnes už nemáme s důvěrou absolutně žádné problémy, dveře máme otevřené i ve školách. Když něco zorganizujeme, lidi přijdou. Rodiče nám tu nechávají v pátek na mládeži třináctileté děti do půlnoci a my je pak odvážíme auty domů.

Jak se dá taková práce s takovou kvantitou nevěřících dětí skloubit se životem sboru?

Se souhlasem sboru a staršovstva jsme se stali takovou neoficiální „misijní stanicí“ pro práci s dětmi a mládeží. Sám pocházím z nevěřícího prostředí, pro Boha jsem se naplno rozhodl až tady, v CB, v patnácti, šestnácti. Začal jsem tu vést mládež, osm let jsem byl ve staršovstvu. Ale rozsah té misijní práce je takový, že se dá těžko napasovat na běžný život sboru. Takže jsme tyto dva způsoby sborového života oddělili. Vztahy zůstaly dobré a jsem za to rád. A jsme moc rádi, že jsme celých 6 let mohli používat prostory naší církve k této misijní práci.

Do práce misijné stanice – říkáme tomu demoverze (úsměv) – je zapojeno sedm rodin. S domovským sborem fungujeme každý ve svém režimu, velké sborové akce, jako bylo 110 let CB v Letovicích, pak slavíme společně. Máme jednoho kazatele (administrátora) – Petra Dvořáčka, vede staršovstvo v Brně-Betanii i tady. Jak to bude vypadat do budoucna se ukáže, mluvíme o tom otevřeně, všechny kroky a aktivity konzultujeme i s Davidem Novákem. Oba dva nám pomáhají nastavovat kurz a jsem za to vděčný. Hodně věcí si teď sedá.

Takže v Letovicích možná budou dva sbory Církve bratrské?

Někdo říká, že dva sbory CB na sedm tisíc lidé je moc, ale já říkám, že to je sedm tisíc příležitostí pro to potkat se s Kristem. Mohlo by tu být i deset sborů, přičemž 700 lidí ve sboru je velký sbor.

Co dělá tahle vaše mise s rodiči těch dětí?

Nějakou dobu jsme pro ně také organizovali programy, kavárny … ale došli jsme do fáze, že jsme dělali strašně moc věcí a nic pořádně. Takže jsme se soustředili na děti, rodiče jsou příležitostí pro sbor. V létě děláme Letfest – celoměstský multižánrový festival, kterým za týden projde 800 lidí, hlavně právě těchto dětí a rodičů. Letos byl osmý ročník.

Jak se ELIM dostal do Boskovic?

Začalo to snem, měli jsme touhu žačít pracovat i tam. Je to studentské město, plné středních škol, tři základní školy. 12 tisíc obyvatel a žádná funkční mládež. Tam jsme s pár mládežníky dohodli a jezdili se tam modlit, ne každý den, ale jednou týdně. Ve středu v šest ráno před školou jsme zastavili dodávku na náměstí v Boskovicích a modlili se. Dohodli jsme se, že nebudeme do ničeho vstupovat. Že počkáme, až se nějaké dveře otevřou. Byla zima, únor–březen. A v dubnu jsme začali komunikovat s vedením města a oni nám nabídli malé prostory s nájemným. Nebylo to ono. Koncem dubna tam ale jeden soukromník pronajímal prostory zkrachovalé diskotéky – Maják. Hned jsme tam s kolegy i s manželkou jeli. Byla to totální ruina – vymlácená okna, podlahy tam nebyly… byla to jen hala se dvěma bary a jinak nic. Ale v centru města.

Týden na to jsme podepisovali smlouvu s majitelem na nájem 12.000 korun měsíčně plus energie a neměli jsme ani korunu. Netušil jsem, z čeho to za měsíc zaplatíme. Na kauci jsme se skládali ze svého. Přijali jsme, že do toho máme jít. A hned na to jsme tam nastoupili na tři měsíce na rekonstrukce.

A ten první nájem?

První den rekonstrukce jsem vzal dva kluky a dojeli jsme tam. Neměli jsme nic, tak jsem jel koupit rukavice a nářadí. Bylo toho za dvanáct set. U pokladny jsem zjistil, že nemám hotovost a na kartě Elimu nejsou peníze. Tak jsem vzal alespoň rukavice, aby kluci mohli vymlátit zrcadla. Měl jsem pak schůzku v Letovicích, tak jsem je tam nechal.. Jel jsem po ulici a zastavil mě člověk od nás z církve. O Majáku vůbec nevěděl. Ukázal mi, ať stočím okénko, a podal mi pětitisícovku. Prý „…asi to budete potřebovat.“ V kanceláři, asi hodinu a půl po tom „nákupu“, jsem otevřel účet, abych se podíval, kolik tam vůbec je, a zjistil jsem, že tam mezitím přistálo 28 tisíc od kamaráda, který pracoval v Norsku – hromadný dar na podporu Elimu. To mě naučilo – modlit se a čekat na zázraky. Rozpočet jedeme z měsíce na měsíc. Máme tolik, kolik zrovna potřebujeme, víme, že je to řízené svrchu.

Majitel pak vyměnil okna, nějaká firma nám darovala čtyři gauče v hodnotě asi čtyřiceti tisíc, dostali jsme barvy na vymalování… když tam přijdu, tak to tam na mě vždycky dýchne zázrakem. Pak jsme našli pravidelné dárce mezi lidmi z Boskovic – každý měsíc posílají třeba stovku. To nám složí každý měsíc polovinu nájmu. Postavila se za to veřejnost i město.

Jakou vizi máte pro Elim teď?

Cítíme, že nás Pán Bůh volal do práce v centru Letovic, ta budova dopadla také ze dne na den, tak jako nás volal na to hřiště. Tahle budova byla dva roky prázdná. Vlastníkem je kraj, pronajaté to bylo Domu dětí a mládeže. Byla to strašná ruina, ale zamilovali jsme se do ní. Začali jsme se za to modlit. Ze začátku řekli, že přepronajmutí není možné, a pak se to během deseti dnů vykomunikovalo tak, že nám další den dali klíče. V potrubí zamrzla voda, takže jsme ho museli komplet předělávat. Byli jsme tu každý den, rekonstrukce byla za měsíc hotová. Ještě v noci před otevřením jsme zde pracovali.

Kraj platil rekonstrukci?

Ne, sháněli jsme na ni, kde se dalo, hodně věcí jsou dary od sponzorů, nebo jsme materiál získali s velkou slevou. Místní lidé nás podpořili, fandí nám. Aneplatíme nájem, jen energie, což také považujeme za zázrak.

Máte nějakou další vizi?

Rozšířit tuto práci do dalších měst. Vychovat generaci vedoucích, která by byla schopná převzít Letovice. A také – z okna odsud je vidět Fabrika – budova kdysi nejvyhlášenější diskotéky široko daleko. Z části je herna, z části hospoda. Když jsem byl student, pamatuji se, že sem na diskotéky jezdily speciální autobusy i z míst 40 km daleko. Bývalo tu na jedné diskotéce až tisíc mladých lidí. Už o ně není zájem jako dřív, tak sem zvou hudební skupiny, které sem mají nalákat lidi.

Naše vize je koupit to a změnit – přebudovat na volnočasové aktivity pro děti. Už rok je na prodej. Láká nás to ze dvou důvodů – první je zrušit to, co to teď je – vyhlášená šedá zóna Letovic, drogy, problémy. Každý týden tu policie něco řeší. Druhý je získat pro práci s mladou generací víc prostoru.

Práce v ELIMU roste. Co vnímáte jako zásadní?

I když už i v Boskovicích normálně funguje mládež – s vyučováním, chvalami atd., pořád máme na mysli, že s námi jde 80 % lidí zvenku, takže se snažíme být srozumitelní. Neosekávat pravdu a evangelium, ale vyučování se věnovat tak hodinu a půl a pak chceme s těmi dětmi být celý večer, protože když bychom skončili brzo, šly by si pak ještě někam sednout. Takhle máme možnost s nimi mluvit o jejich problémech, být tu pro ně, když potřebují. Modlit se s nimi, když to jde. Chceme jim nabídnout doprovázení, každý den jejich dětství. Ne je „zevangelizovat“, obrátit jim během týdne život na ruby, a nechat je bez vedení. Chceme, aby sem chodily všechny děti. Netlačíme je do ničeho, i když výzvy děláme často. Někteří hledají roky, potřebují stovky rozhovorů. Někteří odsud odejdou jako dospělí a teprve pak uvěří, někde jinde. Ale ty roky tady k tomu potřebují.