Když přišli k Nákonovu humnu, vztáhl Uza ruku k Boží schráně a zachytil ji, protože spřežení vybočilo z cesty. Hospodin vzplanul proti Uzovi hněvem. Bůh ho tam pro neúctu zabil a on tam při Boží schráně zemřel. (2 Sam 6,6-7)
Úplně stejně je situace popsána v 1 Par 9,10. Uza chtěl zachytit schránu, protože padala. Zřejmě to byl i reflex, kterými Bůh vybavil člověka právě pro situace, kdy není čas na rozhodovací procesy. Proč tedy Bůh, který vidí do srdcí, Uzu potrestal za neúctu?
Myslím, že Pán Bůh nemusí vždycky jednat úplně logicky. Podobně nepochopitelně jedná v nenápadném, ale záhadném příběhu v Exodu 4,22–24. Mojžíš se tam vrací z Midjánu do Egypta, aby na Boží povolání vyvedl Izraelce z otroctví. Hospodin ho tam chce usmrtit. Zachrání to Sipora obřízkou svého syna, kterou prohlásí za obřízku „svého ženicha“, tedy Mojžíše. Daly by se najít i jiné příběhy, kde Bůh ve své svaté svrchovanosti nejedná podle našich představ o humanitě a férovosti.
Jedna z myšlenkových linií Starého zákona (říká se jí kněžská) pracuje s představou, že Bůh „bydlí“ na některých místech (třeba v chrámu) a v některých dobách (třeba v den odpočinku) víc než v jiných. To má ale za následek, že je třeba bedlivě hlídat rozdíly, hranice mezi svatým a všedním. Je třeba střežit Boží tajemství a Boží nevyzpytatelnost. Když se tato hranice poruší, i když třeba bez zlého úmyslu, vede to jakoby ke zkratu elektrického vedení. Tato představa je pořád v Bibli korigovaná alternativní představou (přicházeli s ní hlavně proroci a programově ji zachycuje kniha Deuteronomium), že Bůh dává zákon a řád a jde hlavně o to upřímně věřit a s druhými jednat spravedlivě – a je jedno, kdy a kde.
Doc. Petr Sláma, Ph.D. (*1967)
Na Katedře Starého zákona ETF v Praze vyučuje Starý zákon, hebrejštinu a výběrový kurz judaistiky. Je ženatý, s manželkou Lucií mají tři dcery.
Jaký význam tedy má pro nás dnes příběh o nehodě s Boží schránou?
Když se na vyprávění o schráně nebo truhle podíváme z hlediska historické a literární kritiky, je dost pravděpodobné, že jsou to zašifrované úvahy o jeruzalémském chrámu. Ten je právě příkladem nějakého místa, kde se Bůh rozhodl bydlet. Podle kněžských teologů pro něj proto musí platit přesně dodržovaná pravidla. Kněžskému myšlení odpovídá třeba takzvaná první zpráva o stvoření v Gn 1. Pán Bůh tam dělá přihrádky: odděluje světlo od tmy, horní vodu od dolní vody, jednotlivé dny. Pro kněze jsou hranice symbolem toho, že Bůh má vše ve své ruce: týdny, košer strava a vůbec všechno, co do světa vnáší kontury a řád. Všechno, co je hrází chaosu. Pokračovateli kněžské linie Bible jsou dnes hlavně katolíci a pravoslavní. Vztah s Pánem Bohem se odehrává v přesně vymezených bohoslužbách. Kněží nelezou člověku do jeho nitra a nezkoumají, jestli to s Bohem myslí upřímně. Bůh dal lidem řád, ten je třeba dodržovat bez ohledu na to, co si člověk myslí. Na druhou stranu protestanti jsou následovníky Deuteronomia a proroků. Máme tendenci ignorovat instituce, skutečná pozornost patří lidskému srdci. Pro deuteronomisty je v jakémkoli kulturním rámci zásadní: „Milovat budeš Hospodina celým svým srdcem, celou svou myslí, celou svou silou.“ (Dt 6,5) Důraz na srdce někdy vede k představě, že jde hlavně o to, abychom víru brali upřímně, na formách nezáleží. Chybí nám představa objektivní svatosti, která – na některých místech a v některých okamžicích – velí vyzout se, pokleknout. Mezi těmito dvěma liniemi existuje tenze.
A nešlo by toto napětí odstranit tím, že bychom se rozhodli pro jednu nebo druhou?
To nemůžeme. Jako křesťanům je nám uložena celá Bible. Každý z nás individuálně je jistě svou náturou blíž jedné z těchto linií a asi těžko bychom pravidelně navštěvovali bohoslužby někde, kde by nám to vůbec nesedlo. Vyznavači liturgie budou spíše chodit ke katolíkům, vyznavači spontaneity spíš k letničním. Ale v církvi má být prostor pro obojí. A také individuálně musíme vydržet žít v „silovém poli“ obou linií, obě patří do křesťanovy genetické výbavy. Je pro nás zavazující, že i Židé v určité fázi v Bibli spojili všechny svoje tradice – ty, které zdůrazňovaly řád, i ty, které kladly důraz na hluboké, trvalé celostní nasazení.
Přiznává se Bůh ke kněžskému „fázování prostoru“ například v předmětech, kterým se říká „svaté relikvie“?
Podle kněžské linie myšlení o Bohu ano. Když katolíci během bohoslužby při některých slovech pokleknou, tak tím říkají, že ta chvíle je svatější než ta před půl hodinou. Když pokleknou směrem k oltáři, kde se uchovává – jak věří – proměněné tělo Páně, tak je to místo svatější než třeba vchod do kostela. Na příběhu Uzy je patrné, že s Boží svatostí nelze nakládat lehkovážně. To také zdůrazňuje v Bibli opakovaně zmiňované sousloví „bázně Boží“ nebo „bázně Hospodinovy“. Máme se Pána Boha bát? Evangelium, jak ho podává Nový zákon, vypráví o tom, že v Ježíši Kristu se Bůh stal člověku přítelem. Kněžská linie – i v Novém zákoně – ale dodá, že se nestal „kámošem“.
Bázeň Hospodinovu někdy křesťané považují za cosi překonaného – a rozhodně za něco nemisijního. Jak bychom mohli zvát lidi ke strachu? Já si ale myslím, že je to velmi optimistický koncept. Bázeň před Hospodinem je jako takový hromosvod, který všechny naše strachy stáhne správným směrem. Porodní báby v Ex 2 se bály Boha, a proto se nebály faraona. Když v člověku převáží bázeň Boží, tak jedná mnohem svobodněji, protože svou roli hraje před Bohem. Nemusí se tolik ohlížet na lidi.
Schrána byla místem intenzivní Boží přítomnosti. Sloužila pravidla týkající se schrány k ochraně lidí před následky porušení těchto pravidel?
Americký starozákoník Walter Brueggemann vysvětluje kněžské pojetí Boží svatosti přirovnáním k radioaktivitě. Jadernou energii všichni využíváme, přináší nám mnoho dobrého. Vyžaduje ale perfektně zvládnutý řád nakládání se štěpivou reakcí i s radioaktivním odpadem. Porušení tohoto řádu je fatální. Když to člověk nerespektuje, může mít jeho jednání katastrofální následky, i když své činy třeba myslel subjektivně dobře. V příběhu o transportu schrány si dobrý Uza myslel, že on, člověk, zachrání Pána Boha padajícího z podstavce. Boží svatost je ale i ve všelijak skromných podmínkách našich modliteben něčím, co nečeká na naše záchranářské akce, ale na naši hlubokou úctu.
Nepřipomíná truhla smlouvy také trochu bronzového hada, kterého Mojžíš podle Nu 21 Izraelcům vyrobil, aby je pohled na něj ochránil před uštknutím? A čím se liší bronzový had od zlatého telete v Ex 32?
Všechno jsou to reprezentace Boží blízkosti. V kněžském myšlení mají tyto reprezentace svůj naučný a pastorační význam. Z pohledu proroků v sobě ale vždy skrývají čertovo kopýtko modlářského ulpění na právě této reprezentaci. Člověk pak může nabýt falešné jistoty, že s ním Bůh musí být za každou cenu (a dopadne jako nacisté, kteří s rouhavou jistotou nosili větu „Bůh s námi“ na opascích Wehrmachtu).
Právě „kariéra“, kterou udělal bronzový had, ukazuje možné zneužití takových reprezentací. V Nu 21 ho Mojžíš vyrábí na přímý Boží pokyn. V situaci hadích útoků má být Boží záchranou. Když se z něj ale pro velký úspěch stane talisman zajišťující Boží ochranu, je z něj náhle modla. Bible pak nenápadně vypráví, jak jedním z chvályhodných činů krále Chizkijáše bylo to, že „na kusy roztloukl bronzového hada, kterého udělal Mojžíš a jemuž až do oněch dnů Izraelci pálili kadidlo“. (2Kr 18,4) Věc, která je v jedné době svatá, je v jiné době nebezpečným osidlem.
Ani naše protestantské zásady nejsou chráněny před možnou deformací. Pořád je třeba se tázat, jestli jsme se v nich příliš nezabydleli, jestli se nám nestaly ochranou před hlasem živého Boha. Možná je i příběh Uzy varováním před „mazáctvím“ zasloužilých křesťanů, kteří si myslí, že ve věcech víry mají nějaké domovské právo.