Jeho cesta za Bohem začala kamarádstvím s aktivním okultistou a křtem v Duchu svatém. Následovalo obrácení, vstup do církve, povolání do služby kazatele… stal se jedním ze zakladatelů kurzů Alfa. Dnes je Miloš Poborský ředitelem Evangelikálního teologického semináře.

V 2017 jste byl jmenován ředitelem ETS. V jednom rozhovoru jste tehdy řekl: „Těším se na to, že budu moci poznávat zevnitř, jak CB funguje a jaké jsou její potřeby.“ K čemu jste dospěl? V čem jsou podle Vás potřeby CB odlišné od potřeb jiných denominací?

Moje zvídavost se týkala hlavně otázek, spjatých se vzděláváním. Jako ředitel školy jsem neměl ambici pochopit fungování celé církve, i když rozumět tomu, jak probíhají rozhodovací procesy na sborech a v celé církvi, kdo za co zodpovídá, na koho se s čím obracet, nebo kde se dostat k relevantním informacím, je z pozice vedení školy důležité. V tom se CB od toho, co jsem znal, dost liší. To ostatní je dost podobné. Bibli máme stejnou, byť jí možná v některých dílčích otázkách rozumíme odlišně. I sborový život vypadá hodně podobně. Potřeby se pak odvíjí spíš od velikosti a spektra aktivit místního sboru. Ve sboru o 50 lidech se většina zájmu soustřeďuje na běžné, základní funkce života sboru. Dvousetčlenný sbor už má jiné potřeby, zpravidla vyvíjí větší spektrum aktivit, které mohou být i hodně specifické. Z hlediska ETS se toho ale mnoho nemění – připravujeme ke službě v jakémkoliv sboru. Vzdělávání by mělo nabídnout širší perspektivu. Když Ježíš učedníkům vysvětloval, jak se na něm naplnila proroctví Starého zákona, nešlo mu jen o předávání informací, ale aby mohli být učedníci misijně plodní, aby se Boží království šířilo. Když uzdravoval nemocné, jistě že šlo o konkrétní jednotlivce, kterým pomohl, ale zároveň to byla demonstrace moci Božího království, to že je reálně mezi námi. Teologické školy učí témata, která se po celou historii církve, snad kromě kulturně relevantní aplikace do aktuální doby, v zásadě nemění. Současně ale kreativně aplikuje teologicky neměnné pravdy například v kontextu pastorace nebo sociální práce.

Aplikace Ježíšova učení na konkrétních místech služby už je na těch, kteří v rámci sboru nebo i ve společnosti rozvíjí jakoukoli evangeliem motivovanou službu. Kam se Evangelikální teologický seminář za dobu Vašeho působení posunul?

Seminář vždy měl velmi kvalitní sbor vyučujících. Překvapilo mě, když jsem zjistil, že měl v rámci CB horší pověst, než bych čekal. Na ETS mi hodně záleží, osobně mě na službu velmi dobře připravil. Podle studentů kteří přichází bych řekl, že se s tím podařilo pohnout. Do školního roku 2019/20 jsme přijali 14 studentů, letos 26, ubytovna je plná. Přichází skvělí mladí lidé, někteří jsou influencery ve své generaci. Jedna studentka má na Instagramu deset tisíc followerů. Potkala se s jinou influencerkou, častou řečnicí na mládežnických akcích, a ta už taky studuje. Mám z toho velikou radost. Budou-li na ETS studovat kvalitní studenti, bude to působit jako katalyzátor. Motivovaným studentům se učitelé rádi nadstandardně věnují, nevidí-li zájem, je to demotivující i pro ně. Ale to už naštěstí neplatí. Systematicky budujeme obraz školy, rozvíjíme studijní nabídku tak, abychom přirozeně byli školou první volby.

Máte za ETS nějakou systematickou modlitební aktivitu?

Jako zaměstnanci školy se za školu modlíme. Jsou i další lidé, kteří se za školu modlí, ale je pravda, že to je jedna z věcí, kterou bychom měli zorganizovat lépe. Zatím se to děje spíš živelně.

Co bude po roce 2021?

Na Radě CB se mě ptali, jestli mi nevadí, že je jmenování ředitelem jen na 4 roky. Nevadí. Jestli se osvědčím, funkční období mi rádi prodlouží. Pokud ne, bude pro školu jen dobře, když dostane šanci někdo další. S Radou CB i Radou ETS si rozumím. Myslím, že mě dobře přijímají i studenti a učitelé. Minulý týden Rada ETS rozhodla, že mě Radě CB doporučí i do druhého funkčního období. Ale i kdyby to nakonec dopadlo jinak, nemám starost o to, že bych si nenašel jinou práci, v Božím království je příležitostí víc než dost. Nevadilo by mi ani vrátit se ke „světské“ práci a dobrovolnické službě v církvi.

Podmínkou funkce je členství v CB. Byl jste členem KS Praha, máte dvojí členství. Angažoval jste se v Alfě. Dá se to vůbec skloubit?

Řády CB stanoví, že ředitel má být členem církve zřizovatele. Považuji to za oprávněný požadavek. Církev bratrská je velká, má mnoho kvalitních lidí. Překvapilo mně, když jsem byl osloven. Nakonec asi bylo dobře, že přišel někdo zvenčí, nezatížený minulostí. Na první pastorálce jsem v se inagurační řeči, přiznám se, do bratří trochu „opřel“. Řekl jsem mimo jiné, že zřizovatel je zodpovědný za to, jestli má školu ve stavu, v jakém ji chce mít. Pokud ji v takovém stavu nemá, je to i jeho selhání, nemůže to jen svalit na školu. Později jsem se dozvěděl, že byli kazatelé, kteří se o mém příspěvku bavili celou cestu domů. Mile mě to překvapilo. Snad se mi podařilo pravdivě popsat situaci školy, a nabídnout odpovědi na někdy i nepříjemné otázky. Porozumět tomu, kde jste, a srozumitelně říct, kde být chcete. Z reakcí usuzuji, že to co jsem nabídl, se církvi líbilo. Jinak by mi mé působení ani nedávalo smysl.

Předpokládal jsem, že Vedení Alfy předám s nástupem na místo ředitele, ale nového vedoucího kanceláře Alfy se nepodařilo najít. S mou rezignací nečekaně rezignoval i předseda Rady Alfy. Bezvládí jsem nechtěl připustit a tak mi nezbylo, než dočasně převzít funkci předsedy Rady Alfy. Po roce se v Radě našel nový předseda a já se mohl z Alfy zcela vyvázat. Ve sboru jsem rezignoval na službu pastora. Nový starší, který měl přijít jako posila do staršovstva, ale nakonec nebyl schválen. Ve staršovstvu jsme tedy zůstali jen dva. Nějakou dobu jsem se s tím pral, roli staršího jsem se dostatečně nevěnoval a ve sboru se časem objevily kritické hlasy. Chápal jsem to, a modlil se, co s tím, na sboru mi pochopitelně dál záleželo. Později jsem na modlitbě přijal, že to nejlepší, co mohu pro sbor udělat, je jako starší rezignovat. Nejdřív jsem si tím ale nebyl jistý, a přemýšlel jsem o vhodném načasování. K definitivnímu rozhodnutí jsem dospěl na Konferenci CB v květnu 2019. Významné zvýšení podpory, které tam bylo schváleno, beru jako projev důvěry. Prožil jsem tam velmi silně vědomí Boží bázně, získat důvěru církve je snazší, než nabídnuté zrealizovat. Jezdím po sborech kázat a mít Neděle ETS, proto žádnou pravidelnou službu ve sboru nemám, jen příležitostně vypomáhám. Jsou období, kdy se do svého sboru měsíc nedostanu. Členem v CB jsem na Šeberově, mám ten sbor rád, mám tam i přátele z dávných dob z KS Praha. Jsem rád, když se tam občas dostanu na bohoslužbu. Nepovažuji to za ideální stav, ale nevím, jak to dělat jinak, funguji podobně jako celocírkevní pracovníci. Jako prioritu své služby vidím potřebu navštěvovat sbory a prezentovat školu.

Jak Vám Pán Bůh ten odchod ze staršovstva vysvětlil?

Na Konferenci jsem dospěl k pevnému přesvědčení, že je nutné, abych se vyvázal z jakýchkoli dalších dobrovolnických aktivit a cele se věnoval jen škole. Jak to ve sboru bude dál přestala být moje starost, moje role tam skončila. A když tam dál nebudu už v podstatě spíš jen překážet, vytvořím prostor pro někoho dalšího, kdo by jinak nepřišel. To se později skutečně stalo. Jan Adamec, který letos končí na ETS, na region Jih přestoupil ze Severu a už se aktivně zapojuje do služby. Někdy vedou Boží cesty jinudy, než si představujeme. Dnes už vidím, že to bylo dobře.

Byl jste léta pastorem, vedl jste kancelář kurzů Alfa. Jak jste prožíval povolání do jiné služby?

Bylo to velké překvapení. Myslel jsem, že tak jak to bylo, už to zůstane až do důchodu. Když přišla ta nabídka, v prvních dnech jsem ani nebyl schopen ji vzít vážně. Skoro jsem se za to ani nemodlil, ale pak se stalo něco zvláštního. Byl jsem na návštěvě u jedné sestry, která léta sloužila v nedělce a pak si vzala rok volna. Sešel jsem se s ní, protože jsme chystali další rok a já jsem si přál, aby se k té službě vrátila. Uprostřed rozhovoru o nedělce se na mě podívala a zeptala se: „Ty Miloši, jsi pastorem našeho sboru už řadu let a my jsme za to rádi, ale co myslíš, budeš to dělat až do důchodu, nebo budeš v životě dělat ještě něco jiného?“ O emailu s prosbou o rozhovor o místě ředitele ETS samozřejmě nic nevěděla. Vzal jsem to jako určité napomenutí od Pána, abych se nabídkou vážně zabýval. Jsem přesvědčen, že když Pán Bůh někoho povolává k něčemu novému, tak zároveň neopouští dílo, které člověk do té doby budoval. Byla to jedna z mých podmínek přijetí kandidatury, že se mi podaří dobře předat kancelář kurzů Alfa i vedení regionu Jih sboru KS Praha. Modlil jsem se za to. V době, kdy jsem kandidaturu přijal to vypadalo, že vše půjde hladce, byť realita byla nakonec trochu jiná. Dnes, po skoro čtyřech letech mohu říct, že jsem za tu změnu vděčný.

Přišel jste z charismatického prostředí, oslovuje Vás v něčem zbožnost CB?

CB mi byla důvěrně známá, 15 let jsem díky Alfě spolupracoval s mnoha kazateli. Když jsem byl na prvním pohovoru na Radě CB a bratři zkoumali, nakolik prostředí CB znám, u několika kazatelů jsem jim zpětně vyjmenoval dva tři sbory, kde dříve působili. David Novák to okomentoval slovy: „Vidím, že máš CB přečtenou.“ (úsměv) CB dlouhodobě v Alfě byla, a to mně na ní imponuje, na počet sborů misijně nejaktivnější. KS chce být soudobou církví – používá současné chvály a výrazové prostředky. I situace v CB se vyvíjí, jsou sbory, kde není mezi CB a KS žádný rozdíl. Někde se zpívají písně, které znám z devadesátých let a řadu let jsem je neslyšel. Jako bych se po letech vrátil domů. Dostanu se ale i do sborů tradičních, kde se zpívá jen z Kancionálu. Mám hezkou zkušenost z jedné tradiční bohoslužby z loňského léta. Kancionálky takřka neznám a moc mě neoslovují, ale tady jsem vnímal Boží blízkost. Ti lidé je zpívali s nasazením, od srdce, s láskou. A o to jde. Je třeba říci, že má CB, i díky existenci ETS, teologicky vzdělané kazatele. Na celkové úrovni kázání je to znát.

Mám radost z nově zakládaných sborů. CB je v tom v Čechách asi nejúspěšnější. Vážím si sborů, které tu jsou třeba i déle než 100 let. Prokázaly dlouhodobou životaschopnost, s rychlostí změn v dnešním světě to není samozřejmost. Když se to pojme moudře, dnešní nově vznikající sbory se od nich za pár let možná budou učit mezigeneračnímu předávání. Čeká je to dříve, než si myslí a ty, kteří už to zvládli, potřebují.

Co se týče otázky zbožnosti, to je citlivá otázka, dotýká se nitra člověka, necítím se úplně kompetentní se k ní vyjadřovat. Něco ale přece zkusím říct. Snažím se poslouchat kázání kazatelů CB i pastorů KS, zajímá mě, jaká témata považují za důležitá, jak pracují s Biblí. Kazatelé CB mnohem častěji používají slovo Kristus, někteří kazatelé skoro výhradně. Pastoři KS používají převážně slovo Ježíš, často výhradně. Nevím, jak byste tohle pozorování zkusila interpretovat vy. Já mám dojem, že to naznačuje určitý jemný rozdíl v důrazech. Když se ten rozdíl pokusím hodně zveličit, přifouknout, aby se mi vůbec podařilo jemnost detailu popsat, řekl bych, že Kristus v kázáních CB je ten brilantní řečník z kázání na hoře, milovaný mistr, který v nás kultivuje křesťanské ctnosti, jako je například odvaha, otevřenost nebo oddanost. Ježíš v kázáních KS, jak i název denominace prozrazuje, klade důraz na společenství. Je to sice samozřejmě tentýž mistr, je ale na návštěvě u Marie a Marty. Asi nemusím dodávat, že potřebujeme držet oba důrazy.

Mluvíme o misii, o víře, o způsobu a formách projevu křesťanství. Nakolik považujete nové formy služby, např. místa uzdravení, hnutí modliteb 24-7 nebo večery chval, v církvi za důležité?

Místům uzdravení fandím, ale sám se v nich neangažuji. Znám lidi od nás ze sboru, kteří tam pravidelně slouží už řadu let a modlí se za nemocné. Čas od času přichází s opravdu zajímavými příběhy o vyslyšených modlitbách. Hnutí modliteb 24-7 jsem potkal díky tomu, že jsme pro ně přeložili v rámci Alfy kurz „Jak se modlit“ Pete Greiga. Večerů chval a modlitebních polonocí se účastním rád. Bohoslužba bývá postavena spíš tak, že Bůh k nám mluví skrze svoje Slovo, které vykládáme v rámci kázání. Večery chval zpravidla nemají dopředu připravený scénář, vytváří časový prostor k přímluvě i k naslouchání a očekávání na Pána. Na modlitbě tam mohou vzniknout nové věci pro celý sbor. Ve svém duchovním životě to považuji za důležité, je to jiný rozměr toho, co člověk zažívá ve svém domácím pokojíku.

Jsou to pro Vás témata natolik nosná, že by se mohla promítnout i do výuky na ETS?

ETS je profesně orientovaná škola, má ambici vzdělávat pro pracovní pozice, na které církev zaměstnává. Zmiňované služby jsou už hodně specifické, stojí na dobrovolnictví. I tito služebníci se u nás pochopitelně mohou vzdělávat. Dostanou standardní vzdělání, které i oni potřebují. To pak aplikují specificky v rámci své služby.

ETS připravuje do služby budoucí duchovní vedoucí. Zásadní charakteristikou, kterou musí mít každý duchovní, je zřejmě víra. Je to tak? V určitém smyslu ano, protože bez víry není možné zalíbit se Bohu. Za zásadní charakteristiku ale považuji vědomí Božího povolání. Bez toho asi nelze ve službě dlouhodobě obstát.

Lze se víře naučit, nebo je to dar? Jak se při studiu ujistit, že víra studujících roste?

Věřící člověk je výslednicí mnoha vlivů. Především Bible, protože víra stojí na Slovu. Pak je to svrchované Boží působení, dar víry je uveden mezi duchovními dary. Existují různé úrovně víry – Pavel píše, že nemáme smýšlet výše, než jakou míru víry člověku dal Bůh. K víře nás mohou inspirovat zbožní lidé víry, viz Žd 11, ale i zralí křesťané, se kterými např. máme učednický vztah. V tomto kontextu se ve škole pohybujeme, pro růst osobní víry vytváříme prostor, vyučující by měli být lidmi víry.

Byla řeč o růstu. Máte zvláštní koníček – pěstujete biblické rostliny. Proč?

Máme na zahradě fíkovník, libanonský cedr a šestnáct sazenic vinné révy. Sedět pod svou révou a fíkovníkem je starozákonní obraz pokoje, který mi imponuje, chci to žít i fyzicky. Vinnou révu pěstuji kvůli Ježíšovým slovům: „Já jsem pravý vinný kmen a můj Otec je vinař.“ Verše spjaté s révou nemůže člověk pochopit jinak, než že se stane vinařem, nebo v mém případě to aspoň zkouší. Učím se to, není to nic snadného. Když se révě jen jeden rok nebudete věnovat, rozroste se do čtyřmetrových výhonů, je to neuvěřitelný plevel. Sklidíte jen listí, což se mi stalo. Na fíkovníku najdete fíky takřka po celý rok, nějaké má i teď v zimě, i když se nedají jíst. Cedr byl použit při stavbě chrámu. Připomíná mi, že jsme jako živé kameny budováni jako duchovní dům ve svaté kněžstvo, abychom přinášeli duchovní oběti, příjemné Bohu skrze Ježíše Krista.

Co jste díky tomu dozvěděl o Bohu?

Ježíš říká, že větve, které nesou ovoce, čistí, aby mohly nést ovoce ještě hojnější, a ty, které nic nenesou, odstříhává. Když vinař prořezává révu, tak je to rachot. Je to radikální zásah, víc se ostříhá, než zůstane. Pokud z nás Pán Bůh chce něco mít, nezbývá mu, než se s námi moc nepárat. Stříhá a neptá se, jestli to bolí. Výsledek ale stojí za to, protože jinak ty hrozny prostě nejsou – vinná réva dá svou sílu do listí a my do hloupostí.

Když jste to viděl z pozice vinaře – máte větší ochotu se teď sám nechat jako ta vinná réva prořezávat?

Mám, pomohlo mi to dělat radikální rozhodnutí. Beru to jako věc, která k životu křesťana patří. Stačí podívat se do Přísloví: zlato se čistí ohněm. Písmo to říká jasně, jen my ve svých naivních představách máme sklon myslet si, že v životě jde o to mít pohodu, klídek. Ale Bohu o něco jde a je ochoten se pro to nasadit. Říká, že je dobrý Otec, který svého syna miluje, a proto ho přísně vychovává. Že to není výchova příjemná, ale nese dobré ovoce. Těch příkladů je spousta, ale mně to došlo na té vinné révě.

Vidíte růst nejen vinnou révu – byl jste na misijním poli u počátků kurzů Alfa v ČR. Kde se ta vize vzala?

Pastor našeho sboru Dan Drápal se znal s vikářem anglikánské farnosti Sv. Marka Paulem Perkinem. Byla to první londýnská farnost mimo Holy Trinity Brompton, kde začali počátkem devadesátých let taky dělat Alfu a byli v tom velice úspěšní. Dan poslal do HTB Tomáše Dittricha na jednu z prvních mezinárodních konferencí o Alfě, aby zjistil, zda je kurz přenositelný i do ČR. Když se vrátil, proběhla na podzim 1997 v našem sboru první Alfa. Byli jsme v ČR jedni z prvních, různými cestami se o kurzu dozvídala i jiná společenství, která začala Alfu nezávisle na nás. Například farář Josef Ptáček v Nových Butovicích byl jedním z prvních mezi katolíky. V té době už jsem byl starší ve sboru a na Alfě jsem vedl jednu diskusní skupinku. V roce 2001 jsem odešel ze zaměstnání a šel jsem pracovat do církve jako pastor na půl úvazku. Kromě Alfy jsem v té době dělal ještě poradce Přirozeného růstu církve. Chtěl jsem se tomu věnovat více, ale z různých důvodů to nebylo možné. V té době přišla nabídka z KMS, jestli bych nezaložil českou kancelář Alfy. V Čechách v té době už proběhlo asi 35 kurzů, zájem o Alfu rostl, bylo třeba překládat materiály, školit nové vedoucí, dělat poradenství... Alfu jsem už čtyři roky dělal, tak jsem nabídku přijal. Vize Alfy – Evangelizace národa, revitalizace církve a proměna společnosti –mi byla velice blízká, motivovala mě.

Z Alfy se během let stal rozsáhlý misijní projekt. Když byste ji dnes měl s odstupem času zhodnotit, co byste řekl? Je to účinný prostředek k získávání lidí pro Krista? Kolik z těch, kdo se tam obrátí, u Boha zůstane?

Moje dlouhodobá zkušenost je taková, že pokud člověk dělá Alfu dobře, tak Ježíše už během kurzu jako Pána vyzná každý osmý až desátý člověk. Cesty člověka a ani ty Boží se ale zpravidla nedají vtěsnat do připravené formy. Alfa trvá 12 týdnů, mé obrácení přišlo po tříletém hledání. Sám bych se možná během Alfy taky neobrátil. Máme sklon počítat obrácené, chceme vidět bezprostřední výsledky. Že se z nepřítele křesťanství stal během kurzu sympatizant není v očích řady lidí nic, natož abychom i z toho uměli radost. Díky tomu, že jsem se Alfě věnoval dlouhodobě, někdy jsem viděl ovoce třeba až po mnoha letech. Dávní absolventi Alfy se někdy po letech ozvali jako křesťané, aby mi poděkovali za to, že jsem je přivedl na cestu hledání. To, že někdo přijme Ježíše jako Pána naneštěstí ještě neznamená, že se stane i členem našeho sboru. To je druhé číslo, které bedlivě počítáme. Viděno pohledem teologie ale člověk ve skutečnosti prochází třemi obráceními: ke Kristu, k církvi a k Boží vůli. Že někdo prožil obrácení ke Kristu ještě automaticky neznamená, že zakotví v církvi. Někdy to naneštěstí bývá tak, že prostředí kurzu je pro účastníky atraktivní, pokračovat chtějí, ale když pak přijdou na nedělní bohoslužbu, tak to pro ně už zajímavé není. Alfa dělá dobře první krok, ale je třeba připravovat a promýšlet i dalšími kroky, za které už nese zodpovědnost společenství. Jde o to pokud možno odstranit to, co jim brání najít cestu do společenství, což může být cokoliv, kromě evangelia. Alfa není kurz na hotového křesťana. Je to úplný základ, jeden ze stavebních kamenů, první písmeno řecké abecedy.

Člověk se prakticky obrací třikrát: ke Kristu, k církvi a k Boží vůli.

A pak je obrácení k Boží vůli…

Vzpomínám na člověka, který začal chodit na Alfu, protože neměl po rozchodu s manželkou co po večerech dělat. Na Alfě se obrátil, začal chodit do sboru a byl nadšený. Probírali jsme spolu v rámci přípravy na křest Bibli, a při tom vyšlo najevo temné zákoutí jeho života, nezávazný sex. Skončilo to na tom, že nebyl ochoten to změnit. Na Alfě zažil Boží navštívení jako málokdo, udělal i další osobní zkušenosti s Bohem. Nezbylo mi než mu nakonec říct, že jako křesťan nemůže žít v této oblasti v kompromisech. S Ježíšem se nelze kamarádit jen napůl, On očekává naše úplné sebevydání. Když do někoho investujete spoustu pozornosti, času, lásky a modliteb a dopadne to takhle, bolí to dlouho. I pro něj ale stále existuje naděje.

Jak jste přišel k víře Vy?

Nepocházím z křesťanské rodiny. Během dospívání jsem přemýšlel o smyslu života a také o existenci Boha. Jako teenager jsem zavítal do kostela o Vánocích na půlnoční a pak při několika dalších příležitostech. Bylo to ale dost neosobní, a tomu co se tam dělo jsem vůbec nerozuměl, a to mě odradilo. V té době jsem o existenci jiných církví skoro nic nevěděl. Později mě kamarád ještě za socialismu vzal do církve adventistů. V rámci sobotní školy jsem byl přítomen zvláštnímu rozhovoru členů sboru. Veřejně probírali nepřítomného bratra, který se před týdnem polámal při pádu z žebříku. I když jsem tehdy Boha ještě neznal, závěr, ke kterému došli, totiž že ho Bůh potrestal za to, že v sobotu česal jablka místo aby šel do sboru, mi přišel podivný. Tehdy bych to neuměl vysvětlit, dnes bych řekl, že inutitivně jsem se bránil v takového Boha věřit spolu s nimi. Cestu jsem nenašel ani tam, a navíc mi ta zkušenost vybudovala určitou bariéru vůči církvi.

Uvěřil jste tedy až jako dospělý. Jak to bylo?

Začalo to soukromým čtením Bible. Asi po třech letech hledání jsem se dal v květnu 1992 pokřtít, bylo mi 24 let.

Jak přijde nevěřící k rozhodnutí přečíst si Bibli?

Jeden spolužák psychotronik na Strahově ještě za socialismu hledal geopatogenní zóny. Byl v tom tak vehementní, že nás, studenty, rozdělil na dvě skupiny. Jedni si postele z geopatogenních zón odstěhovali, druzí si je na protest proti jeho tmářství na ně nastěhovali. Jezdil po psychotronických kongresech, proléval si vodu magnety, z dětí ve školce sál energii, virgulí i léčil. Kamarádil se s okultními ikonami té doby. Tvrdil, že ty schopnosti jsou darem od Boha.

Co jste s postelí udělal Vy?

Držel jsem se stranou. Chodil za mnou a říkal: „Máš ty schopnosti taky, rozvíjej je.“ Jednou jsme na přednášce elektrotechnologie pozorovali auru paní profesorky a říkali si, že jí má nějakou černou a asi brzo umře. Studoval tak, že se ptal virgule, jaké otázky dostane, ty se naučil a druhý den je dostal. Nám, co jsme se učili všechno, se smál. Pokud jsem měl připustit existenci Boha, první, co bych od něj čekal, je spravedlnost. On s virgulí podváděl a tak jsem usoudil, že to od Boha být nemůže. Popřít, že mu to funguje jsem ale nemohl, a můj ateismus to nahlodalo.

A co Vás dostalo k Bibli?

Jeho radikální obrácení. Jednoho dne všechno vyházel a řekl: „Co jsem do teď dělal, bylo od satana. Teď jedině Ježíš Kristus.“ Další výstřelek našeho excentrického spolužáka, řekl jsem si, a smál jsem se mu. Zjistil jsem ale, že se začal poctivě učit a naprosto se změnil. Usoudil jsem, že ta Bible bude asi zajímavé čtení a poprosil ho, ať mi ji obstará.

Hezký začátek cesty s Bohem. (úsměv) Popište její zlomové okamžiky...

Zásadní určitě bylo obrácení. Nejspíš jsem oříšek pro teology, protože si myslím, že jsem byl naplněn Duchem svatým dřív, než jsem se obrátil. Spolubydlící z ubytovny mi jednou řekl: „Vidím, že si čteš Bibli. Pojď se mnou na Základy křesťanské víry, je to tam dobrý.“ Tak jsem šel, zrovna byla lekce o naplnění Duchem svatým. Vstal jsem na výzvu, že chci být Duchem naplněn, a ono se to stalo.

Neměl jste strach jít do věcí, které nemáte pod kontrolou?

Tak jsem o tom neuvažoval. A hlavně, jako křesťané jsme přece kontrolu nad svým životem už nemáme, svěřili jsme ji Kristu. Boha jsem hledal, přemýšlel jsem o Něm, Nový zákon jsem měl přečtený a řadu věcí ze Starého taky. Intuitivně jsem věděl, že není jiné cesty. Že jsem hříšný a že si za to zasloužím smrt, to jsem věděl dost jasně. Motivem mého obrácení ale nebyla Boží láska, spíš strach ze smrti. Nešlo mi o nebe, hlavně jsem nechtěl jít do pekla. Ještě jsem nerozuměl tomu, proč Ježíš zemřel a co to má společného se mnou, to se probíralo na dvou předchozích lekcích, kde jsem nebyl. Vyučování bylo přesvědčivé, na výzvu jsem vstal a naplnění Duchem jsem tam zažil. Zcela spontánně jsem se začal modlit v jazycích.

To ale letniční teologové považují za potvrzení, že k naplnění Duchem došlo, ne?

To ano, ale asi by jim vadilo, že jsem před tím nečinil pokání, nevyznal Bohu svoje hříchy a nepřijal jejich odpuštění skrze zástupnou oběť Ježíše Krista na kříži. Naplnění Duchem přece může přijít teprve poté, co člověk přijal zvěst evangelia. Dostáváme se k otázce, jak rozumíme roli teologie. Běžně se to chápe tak, úkolem teologie je na základě Bible systematicky zformulovat, jaký je Bůh a jaká je Jeho vůle pro člověka. Teolog ale může mít i opačný přístup. Pozoruje, co Bůh dělá v životě člověka, církve nebo společnosti, a na základě Písma to vyloží. Stejně, jako to udělal Petr o Letnicích. Něco se stalo, nikdo si s tím nevěděl rady, až Petr povstal a řekl: „Bratři, děje se, co je řečeno ústy proroka Joele.“ Fascinuje mě, jak na to mohl přijít. Kdybych tam byl, Letnice bych asi Joelem nevykládal, zdálo by se mi, že ten text mluví o něčemmjiném. Dobrý teolog umí dát biblickou zvěst do souvislosti s aktuálním děním. Události jako byly Letnice může vyložit jen ten, kdo Boha a jeho vůli důvěrně zná.

Měl bych ale dopovědět, co se dělo pak. Jsem přesvědčen, že naplnění Duchem v mém případě předně efektivně a okamžitě zbouralo všechny předsudky vůči církvi. Najednou to nebylo odtažité místo s divnými lidmi, podobající se muzeu, ale místo bytostně osobní, nesoucí život, zprostředkovávající poznání Boha. Do tohoto okamžiku jsem s církví rozhodně nechtěl mít nic společného. Myslel jsem si, že si budu věřit v Boha sám pro sebe. Do církve jsem nechtěl, nestál jsem o to, aby mi někdo říkal, co v sobotu nebo v neděli musím nebo nesmím. Na víkend si přece dovedu vymyslet lepší program, než někde vysedávat. A najednou bylo všechno jinak. Nevynechal jsem jedinou další lekci Základů. Sám sebe jsem nepoznával, určitě jsem neměl v plánu jít tam víc než jednou a to jen proto, abych udělal spolubydlícímu radost. A za druhé, velmi rychle a přirozeně jsem evangelium pochopil a přijal jej. To, co mi tři roky nedocházelo, bylo najednou jasné.

To byl tedy jeden zlomový okamžik. Existují další?

Byla jich celá řada. Byl jsem pokřtěn v květnu 92 a od ledna 93 už jsem vedl domácí skupinku. Číst a vykládat Bibli mě bavilo. Do církve tehdy přicházela spousta lidí, skupinky rostly a noví vedoucí byli potřeba. Kdo byl v církvi půl roku, měl před nově příchozími dostatečný náskok. Region Jih sboru KS Praha tehdy vedl Mojmír Kallus, který pak řadu let vedl českou pobočku ICEJ a dnes je jedním ze tří světových ředitelů ICEJe. Nám, novým vedoucím, se intenzivně věnoval, byli jsme u něj doma skoro každou neděli večer. Bylo to šťastné období duchovního růstu, rád na něj vzpomínám. Čtyři roky po svém křtu jsem se stal starším a o dva roky později jsem se stal pastorem.

To byla rychlá cesta… Když je člověk poslušný a má alespoň čtyři z pěti pohromadě, může v církvi udělat kariéru velmi rychle. (smích)

Bez služby není duchovní růst. Představa, že to jde i bez služby je chiméra.

Jak dlouho jste byl ve službě pastora a co Vám dala?

Devatenáct let. Co mi dala? Spíš se ptám, co jsem dal lidem já. Když člověk slouží druhým lidem, sám roste nejrychleji. Bez služby není duchovní růst, myslet si, že je to možné, je chiméra. Díky možnosti učit se od duchovně zralých lidí jsem sám rostl. Když jsem se stal pastorem, šest let se mi osobně věnoval Dan Drápal. Scházeli jsme každý měsíc na dvě hodiny na oběd a povídali jsme si o službě i o mně. Velice mu záleželo na tom, abych byl ve službě úspěšný a dělal ji rád. To bylo další šťastné období mého křesťanského života.

No vidíte, to už je jedenáct let… nakonec obraz šťastného křesťana dáme dohromady! (smích)

Jasně, nakonec celý svůj křesťanský život popíšu jako šťastný. (smích) Imponovalo mi a motivovalo mě do služby, že budu nablízku, budu spolupracovat s lidmi, kterých jsem si nesmírně vážil. Díky Božímu povolání, ale určitě i kvůli nim jsem světské zaměstnání dokázal opustit a šel jsem pracovat do církve.

Nezklamal jste se?

Určitě jsem ve službě zažil řadu zklamání. Alfa byla z jedné strany obrovskou radostí, ale z druhé strany taky noční můrou. Nesmírná radost, když mi jedna plachá dívenka, která se během Alfy nijak neprojevovala, po kurzu napsala mail: „Miloši, já jsem na Alfě uvěřila, mohl bys mě pokřtít?“ Na další běh kurzu přivedla sedm lidí, spolužáky z VŠ. To byl šok, protože bych to od ní nečekal. Kromě skvělých momentů se ale staly i věci, které dlouho bolí. Třeba když všichni hosté v první třetině kurzu řeknou, že je to nebaví, že už nepřijdou a kurz se rozpadne. Vy se za ně modlíte, máte je na srdci a oni vám dají košem.

Je tohle moment, kdy Vás Bůh jako tu vinnou révu prořezává? Jak moc je to hrozné?

Je to dost hrozné. Nejde jen o to, že se vám rozpadl kurz. Vy přece vedete Alfu na národní úrovni, co budete říkat novým zájemcům o kurz na příští konferenci? Že se vám ve třetině Alfa rozpadla? Rádi byste všem předvedli pravý opak! Jak je ta Alfa skvělá a jak dobře funguje, dvě tři svědectví o obrácení z posledního kurzu. Jedině proto ji přece budou chtít dělat i další sbory. Nikdo nebude dělat něco, co se ve třetině rozpadne a není z toho nic. Tu potřebu dosáhnout úspěchu bylo potřeba dost prořezat. Na konferenci se musíte přiznat, že se vám kurz rozpadl. Rozhodně to není extra motivační. Na druhou stranu, jestli se to stane národnímu vedoucímu, je v pořádku, když se to stane komukoliv. Vyjde najevo, že i takhle to někdy chodí v reálné službě. Postaví nás to znovu na zem a do závislosti na Pánu. Ano, pro jednou jste nebyli úspěšní, ale neztratili jste zápal, chuť, motivaci. Nenechali jste se odradit. Takové příklady přece taky táhnou, učí vytrvalosti, ochotě učit se z vlastních chyb, překonávat překážky. V církvi se hodně díváme po výsledcích. Je to logické, Ježíš řekl, že kde je on, tam bude i jeho služebník a nezůstane nečinný a bez ovoce. Zaslibuje, že když mu budeme nablízku, ovoce poneseme. Na druhou stranu – i zahanbující zkušenost může být užitečná. Když se totéž stane někomu dalšímu, můžete se mu stát oporou. Boží humor a určité zadostiučinění je, že i po nejneúspěšnějším kurzu, co se ve třetině rozpadl, nakonec jedna žena uvěřila.

Dost citujete Bibli. Provází Vás nějaký biblický verš celým životem?

Jak stárnu, mám rád Pavlův verš: „Bojoval jsem dobrý boj, běh jsem dokončil, víru zachoval. Teď mě čeká koruna spravedlnosti, kterou mi dá Pán, spravedlivý soudce - a nejen mně, ale všem, kdo s láskou vyhlížejí jeho příchod.“ Žiji tak, abych to jednou o sobě mohl říct i já.

Máte v arzenálu vzpomínek nějaký nezapomenutelný Boží dotek?

Mám jich řadu. Ten nejstarší je z doby, kdy mi bylo pět šest let. Bylo to moje první setkání s Bohem, jen jsem to nevěděl. Pocházím z Vamberka, máme tam kamenný most a jedna z osmi soch, které na mostě jsou, je Ježíš na kříži. Každou sobotu po obědě jsme tudy chodili navštívit dědu a babičku. Měl jsem asi půlroční období, kdy ve mně socha Krista na kříži vzbuzovala obrovské emoce – bázeň, nejistotu, úctu, respekt… I ostatní sochy jsem nějak vnímal, ale tahle byla výjimečná. Došlo to až do bodu, kdy jsem nebyl schopen vedle té sochy normálně po chodníku projít. Přecházel jsem na protější stranu mostu, obcházel jsem ji obloukem, otočený k ní zády. Po půl roce to zmizelo a já na to zapomněl. Když jsem se pak ve čtyřiadvaceti letech modlil: „Pane Bože, proč ses mi nedal poznat dřív? Některé věci, za které se teď stydím, bych neudělal…“, tak se mi vzpomínka vybavila. Po dvaceti letech! Pán Bůh mi připomněl, že se mě oslovit snažil. Jenže já se neptal, kdo že to visí na tom kříži, proč na tom mostě je. Nemám na to jinou odpověď, než že Bůh skutečně hledá cestu k člověku a mluví ke každému. Čekám, že jednou na věčnosti bude všem připomenuta nějaká podobná historka, na kterou jsme nezareagovali. Jak se to píše u Jóba: „Bůh k člověku promluví jednou i dvakrát, ale člověk to nepostřehne.“ Přesně to se mi stalo, a já jsem to nepostřehl.

Další zkušenost, které si velmi cením, jsem prožil sedm let po obrácení. Na jednom shromáždění jsem zažil výrazný dotek Ducha. Jako by mi do srdce vložil verš z Římanům 8,16: „Boží Duch dosvědčuje našemu duchu, že jsme Boží děti“. Do té doby byl pro mě Bůh přísný pán a já se hlavně snažil poslouchat a chovat se správně. Ale tam jsem prožil, že Bůh je můj Otec a můj vztah s Ním se proměnil. Proměnilo se moje vnímání Boha, služby, všeho. Křesťanský život se stal uvolněným a radostným. Ta zkušenost mi také pomohla narovnat vztah s mým pozemským otcem.

Jak Bůh jedná ve Vašem každodenním životě teď?

Neřekl bych, že nějak moc často. Ale nijak mi to nevadí, směr života se přece zásadně nemění ani každý den, ale ani každý rok. A v tom mám jasno. Jednou za týden nebo tři objevím při osobním čtení v Bibli něco, co mě zaujme. Na stránkách Písma se setkám s Bohem. To je pro mě primární zdroj. Průběžně zakouším chuť, zápal a inspiraci pro práci ředitele. Léta služby pastora byla dobrá, změna přinesla občerstvující zkušenost. Motivuje mě vědomí povolání, dává mi silu jít do dalších dnů.

Žádný křesťan se nevyhne krizím víry, prohrám, nevyslyšeným modlitbám. S čím těžkým jste se musel vyrovnávat a co bylo nad Vaše síly?

Zkouška nad lidské síly mě nepotkala, protože to říká Písmo v 1K 10,13. Ale prošel jsem řadou různých těžkých situací a musel jsem se vyrovnávat s mnoha věcmi. Ty nejtěžší byly asi v rodině. To je to stříhání vinné révy. Těžké chvíle byly i ve službě pastora. Nezbylo, než tam, kde byly věci jinak, než říká Bůh, žít vírou to, co říká Bůh. Myslím, že se mi vyplatilo, že jsem v tom Boha poslechl.

To, co říkáte, souvisí i s tématem tohoto čísla časopisu. Jak člověk doroste do vnitřní krásy?

Řekl bych, že se to stane tak, že člověk projde zaslíbeným prořezáváním a jeho víra to přežije. Nejen přežije, ale dál žije vírou, běží k cíli, vytrvá.

Je tedy nutné projít bolestí?

Za Ježíšem šly zástupy, byl zajímavý. Rozuměl lidem, bolestem života. Stal se zajímavým, protože se naučil poslušnosti z utrpení. Nenakládal na lidi břemena, která sám nenesl. Byl věrohodný. Část učedníků to ale v jednu chvíli vzdala. Řekli: „To je tvrdá řeč, kdo to může snést?“ To se děje i dnes, jen to nemusí být tolik vidět, protože to zpravidla neříkáme nahlas. Vnitřní krásy dojde ten, kdo tudy projde. Podle Bible se to stane tehdy, když „dosáhneme jednoty víry a poznání Syna Božího, a tak dorosteme zralého lidství, měřeno mírou Kristovy plnosti.“ Je skvělé, že je to dostupné komukoliv. Bůh to nabídl nám všem, kdo Boha poslouchají a následují ho. Není to žádný exkluzivní klub. Přesto platí, že to má svůj čas, nedá se to urychlit.