Kdo by se však rouhal proti Duchu svatému, nemá odpuštění na věky, ale je vinen věčným hříchem. (Marek 3,29)

Ta slova navazují na verš, ve kterém se říká, že všecko bude lidem odpuštěno, hříchy i všechna možná rouhání. Následky tohoto hříchu jsou ale fatální – věčné zatracení. Přesto se zdá, že se o tom v církvi moc nemluví a že si pod pojmem „rouhání se Duchu svatému“ málokdo umí představit konkrétní chování. Co přesně to tedy znamená?

Musíme si nejprve položit otázku, jak může člověk spáchat něco, co je principiálně neodpustitelné. Jestliže Ježíš říká, že si máme navzájem odpouštět zcela nepodmíněně, jestliže v Bibli opakovaně čteme, že není tak velké provinění, aby na ně nestačila Boží velkorysost a Kristova oběť na kříži, je třeba se ptát, co je tou „nemožnou možností“. Souhlasím s těmi vykladači, kteří jsou přesvědčeni, že „rouhání proti Duchu svatému“ je vědomé a trvalé odmítnutí vnitřního svědectví Ducha svatého v lidském srdci. To znamená, že se nejedná o nějaké přeřeknutí, nejde o omyl na základě nedostatku informací, špatné výchovy nebo věrouky. Jestliže jsou ve hře fatální, věčné důsledky, nemůže se jednat o nic menšího než vědomé a trvalé rozhodnutí vzepřít se tichému Božímu hlasu, otočit se zády k Bohu a v tomto sveřepém NE vůči Duchu svatému ve vlastním nitru setrvat do konce života.

Ježíšova slova byla určena farizeům. Byli v této situaci?

Do srdce nikomu nevidíme. Není jisté, jestli Ježíšova příkrá slova byla spíš varováním, nebo diagnózou. Možná mínil něco ve smyslu: „Pozor, přátelé, tady končí legrace. Tvrdíte o dobru, že je to zlo, a o světle, že je to tma. A víte dobře, že to děláte. Pozor na to, s čím si zahráváte.“ Ježíš tu myslím nepředpovídá věčné zatracení konkrétních lidí, ale důrazně varuje před věčnými důsledky toho, když člověk vědomě zrazuje tichý Boží hlas ve vlastním srdci. Myslím, že zvnějšku nemůžeme posoudit, zda se konkrétní osoba rouhá Duchu svatému. Člověk se může upřímně mýlit. Může být zaslepený, obelhaný, zamotaný do vlastních předsudků. A pak dělá chyby, někdy hrozné chyby. Křivdí druhým, podezírá zbožné lidi z nekalých motivů, neprávem obviňuje. To ale pořád nejsou tak fatální pochybení, aby na ně nestačila nekonečná Boží velkorysost. Rouhání vůči Duchu svatému je osudové NE vůči nadpřirozenému působení Boží milosti v hlubinách lidského nitra. A to má pochopitelně fatální důsledky.

Říkáte, že tu nejde o mylné vyhodnocení nějaké situace, ale o vědomé a trvalé vnitřní odmítnutí. Ale my, kteří to slovo čteme a vnímáme hrozbu, jež je v něm obsažena, máme k jeho pochopení právě jen tu situaci, v níž Ježíš ta slova řekl…

Jistě, konkrétní okolnosti jsou důležité. Ale uvedenou situaci musíme chápat v širších souvislostech. Ježíš přichází jako Světlo do tohoto světa. Duch svatý se přiznával k jeho službě, působil v srdcích jeho posluchačů, potvrzoval Ježíšova slova a dosvědčoval jejich pravdivost. Jenže mnozí z Ježíšových současníků to vůbec nechtěli slyšet. U Jana přece čteme, že světlo přišlo do tohoto světa, ale lidé si zamilovali víc tmu než světlo, protože jejich skutky byly zlé. Neboť každý, kdo dělá něco špatného, nenávidí světlo. Je-li člověk vystaven nevítaným, ostrým paprskům světla, na které vůbec není zvědavý, nazve to světlo tmou. Ale dopouští se tím zrady vlastního svědomí. Vzpírá se tomu, co mu o pravém stavu věcí šeptá Duch svatý. Právě na tento vnitřní podvod Ježíš míří, když mluví o rouhání vůči Duchu svatému. Duch svatý je ten, kdo v lidských srdcích dosvědčuje a zjevuje, co je dobro a co je zlo. A podvod, ke kterému my lidé tíhneme, když se nám vůbec nehodí a nelíbí, co nám v srdci Duch svatý říká, je celé to přejmenovat. Obrátit znaménka. Třeba říct, že Ježíš je čaroděj, který působí ve jménu zla.

Nemůže i takové chování být jen přechodnou rebelií proti Bohu, i když třeba velmi dlouhou?

Jistě existuje odpustitelné odporování Duchu svatému, myslím, že s tím všichni máme zkušenost. Já jako konvertita jsem to vydržel devatenáct let. Člověk, který bezděky vzdoroval tichému Božímu hlasu ve vlastním srdci, zajisté může prohlédnout, činit pokání a změnit postoj. Někdy se ale z bezděčného odporování Duchu svatému stane vědomý vzdor „se zaťatou pěstí“. A právě tehdy člověk spěje k vědomé zradě vnitřního hlasu Ducha svatého, i když tomu tak většinou neříká. A řítí se do neštěstí. Ale pokud by takový zatvrzelec činil pokání, jsem si jistý, že Bůh ho přijme. Vezmeme-li celkové svědectví Bible o pokání a odpuštění vážně, existuje jedna jediná a vždycky stejná Boží odpověď na upřímné pokání: odpuštění. Jak by to mohlo být jinak? Je to milující Otec a my jsme jeho děti.

Když je pro rouhání proti Duchu svatému nezbytné jasně vědět, čemu vzdoruji, jsou skupinou, které dnes nejvíc hrozí, že do tohoto hříchu padnou, křesťané, kteří zažili dotek Ducha svatého, a zatvrdili se vůči jeho působení?

Něco na tom bude. Jestli dnes někomu hrozí rouhání proti Duchu svatému, jsou to samospravedliví věřící. Například když v pýše a tvrdosti srdce mění Boží pravdu v literu, která místo aby dávala život, tak zabíjí.

Takže shrnuto: aby byl člověk „vinen věčným hříchem“, musí dojít do stavu, kdy už není schopen činit pokání…

Ano. Ale ne proto, že to nestihl. Ne proto, že nějakým nedopatřením promeškal příležitost činit pokání. Nežádá o ni, neprosí. Nenatáhne po ní ruku. Udělal se sebou něco hrozného, po čem už nedokáže chtít dobro. Ani pravdu, ani lásku. Mezi křesťany občas koluje děsivá představa, že v pekle lidé činí pokání, milují Pána Boha a touží po jeho otcovské náruči, ale mají smůlu, protože už je pozdě. Takhle to v Bibli není. V pekle není láska k Bohu, vždyť Bůh je Láska, a kde je láska, je Bůh. Hrozná osudovost, která plyne z naší svobody a která souvisí s věčnými důsledky rouhání proti Duchu svatému, spočívá v tom, že peklo je vězení, ze kterého není cesta ven, protože je zamčené zevnitř.