Mt 7,13-14 Vejděte těsnou branou; prostorná je brána a široká cesta, která vede do záhuby; a mnoho je těch, kdo tudy vcházejí. Těsná je brána a úzká cesta, která vede k životu, a málokdo ji nalézá.
Proč jsem si vybral uvedený text
Výroky Ježíše o dvou cestách mě zaujaly v souvislosti se závažností jejich cílů. Vyslovil je na hoře Blahoslavenství, asi 150 km severně Jeruzaléma. Stalo se tak krátce potom, co propustil zástup po vyučování a rozhodl se být s učedníky sám. Chtěl je seznámit s Božími principy spravedlnosti, pro které se měli rozhodnout a podle nich i žít.
Rozhodnutí, která v životě činíme, skutečnost, po jaké cestě jdeme a jaké hodnoty si vybereme, má dalekosáhlé dopady. Na naše myšlení, uvažování a celkové jednání. To zase ovlivňuje naše vztahy s druhými. Ty mohou napomoci k životu snesitelnému až pohodovému, nebo naopak učinit život těžký až nesnesitelný. Výrok Ježíše o dvou cestách mě také povzbuzuje, abych odolával pokušení smířit se s názorem, že vše je relativní a nakonec splynul s davem. Není vše relativní. Například smrt je absolutní. Ukončí všechny vztahy a nedává žádnou šanci ještě něco změnit a napravit. Z pohledu Bible jádro naši osobnosti žije ale dál a je vážné, kde bude trávit věčnost. Proto je důležité, jako cestou dnes jdeme a kde ona končí.
Jde o rozhodnutí!
„Vejděte!“ Tak vyzývá Ježíš své učedníky. A aby to neměli jednoduché, vymezuje jim těsnou bránu. Pro učedníky to znamenalo další rozhodnutí! Jedno, zásadní, už měli za sebou. To když je vyzval k následování a oni tak učinili. To vůbec nebylo jednoduché. Znamenalo to opustit dosavadní živobytí, zajištění, jistoty, vzdálené a blízké či dokonce nejbližší vztahy. Také leckteré možností, příležitostí a šance. A jít s Ježíšem cestou nezajištěnosti, nejistot, nebezpečenství, protivenství a občas i nějakého pronásledování. Mám za to, že už tohle rozhodnutí bylo pro ně projití těsnou branou.
Jakou bránu měl Ježíš na mysli?
Učedníci znali leckteré. Vždyť putovali s Ježíšem od města k městu, vesnice k vesnici a všude bylo plno bran. Kterou si měli vybrat? Navíc za žádnou z nich nikdy nedorazili k děsivé záhubě či bezkonfliktnímu životu. Z putování po zemích Judska, Samaří a Galileje to dobře věděli.
Z učení, kázání a rozhovorů Ježíše s jednotlivci se leccos dověděli. Třeba to, co pověděl znalci Zákona Nikodémovi: „Musíte se narodit znovu!“ (J 3,7). Tenhle požadavek platil a platí pro všechny, kteří měli a mají zájem o vstup do Božího království. Druhé narození, jak se mu také říká, je tou bránou. Děje se ve chvíli, kdy člověk slyší zprávu o Ježíši, mění své myšlení o sobě a Bohu, přiznává svůj vzdor a provinění vůči Bohu a vírou přijímá Ježíše jako svého Spasitele a Pána.
Při posledních rozhovorech Ježíše se svými učedníky (J kap. 13–17) prožili a slyšeli (kromě jiného) také: „Po těch slovech na ně dechl a řekl jim: „Přijměte Ducha svatého“ (J 20,22). Tím dal Ježíš svým učedníkům jasně najevo, že bez Ducha svatého se v životě, coby jeho následovníci a učedníci, neobejdou. Měli pochopit službu Ducha svatého jak ve svém osobním životě, tak v životě Božího lidu všech dob a všech generací. Pochopení toho a přiznání závislosti na Duchu svatém považuji za další projití těsnou bránou a kráčení po úzké cestě.
Jsou jen dvě cesty a co znamená záhuba
Po projití některou ze dvou zmiňovaných bran jsou také cesty. Za těsnou je úzká, za prostornou široká. Obě mají i cíl. To mají společné. Každá má radikálně jiný a rozdíl je obrovský. Široká vede do záhuby, úzká do života. Po široké jdou zástupy, po úzké tu a tam někdo.
Je důležité vědět, co si máme představit pod pojmem záhuba. Můžeme použít i podobné pojmy jako zavržení, zatracení a peklo. Samé znepokojivé pojmy. Být zahuben či ztracen znamená nebýt na svém místě, být vynechán, zcela opuštěn, naprosto zapomenut a odvržen. Nový zákon pro tento stav používá slovo „Gehenna“. Znamená to něco jako smetiště. Pro to, co je nenapravitelně zbytečné. Tenhle cíl a tohle místo měl Ježíš na mysli, když mluvil o záhubě, do níž ústí široká cesta. Nikdo z nás tam ještě není.
Zatím jsme na cestě. Buď na úzké, nebo na široké. Třetí cesta neexistuje. I když se jako lidé uklidňujeme rčením, že „všechny cesty vedou do Říma“. Do zeměpisného Říma určitě. Do nebeského života však nikoli. Tam vede jen jedna cesta a s přesně daným směrem. Tou je Ježíš Kristus a druhé narození. Ježíš pověděl „Já jsem ta Cesta!“ Na jiném místě zase „Já jsem dveře, kdo vejde skrze mne, bude zachráněn“ (J 14,6 a 10,9).
Závěr
Rozebírali jsme výroky Ježíše o dvou cestách. O úzké a široké a o branách na začátku každé z nich. Na širokou se vchází prostornou branou, tedy pohodlnou a je mnoho těch, kdo tudy vcházejí a následně kráčejí po ní. Je důležité si všimnout ten poměr. Kolik lidí jde po úzké a kolik po široké cestě. Po široké jdou zástupy. To je informace, která nás nemá vést k pocitu méněcennosti nějakého zbožného hloučku zbytečných lidí pro okolí rušivého. Chce nám říct, že to, co dělá většina, ještě nemusí být správné. Konání většiny v žádném případě není legitimací správnosti. To málo nám chce připomenout, že zde nejsme proto, abychom vládli nad světem. K projití prostornou bránou nepotřebuji udělat žádné rozhodnutí. Jí člověk prošel a zásadně kráčí po široké cestě od okamžiku svého narození. Tak nás učí Bible. K projití těsnou bránou se však musím rozhodnout. Na základě slyšení zvěsti o Ježíši, jeho vykupujícím díle, druhém narození, práci Ducha svatého, Boží milosti a mnoha dalších důležitých skutečnostech. Dovědět se o nich mohu jedině z Bible. Když v ní budu číst, nad textem budu přemýšlet a modlit se, je naděje, že naleznu jedině spolehlivé a závazné měřítko pro život, který ctí a oslavuje Boha. Aby se tak mnoho stát, musel přijít Ježíš na nás svět. Nyní v adventní době si to živě připomínáme.
Nebe a peklo…
…jsou reálně existující místa. Když člověk, který byl skrze víru v Ježíše Krista zachráněn, zemře, bude na věky s Bohem v jeho nebeském království. Naproti tomu všichni, kteří zde zemřou bez Krista, budou snášet věčná muka bez Boha.
Nechci ale zůstat při vážném varování. Pro všechny pamětníky, kteří důvěřuji Ježíši a žijí s ním každý den, mám píseň ze zpěvníčku Písničky na cestu 1970 č. 90 „Úzká je a plná trní cesta k výšinám, …“ A zejména refrén: „My jdeme k domovu v náruč Otcovu k domovu…“ Pro současníky zase: „Mou cestu v rukou máš, jdu s důvěrou…“
Výrok Ježíše o dvou branách a dvou cestách nám chce říct nesmírně důležitou pravdu: že totiž nelze vcházet oběma branami ani kráčet po úzké a široké cestě současně. Tohle je možné si myslet, nikdy ale ne provést. Tak jako nelze sloužit Bohu a zároveň i mamonu (podle Mt 6,24). Ve všech případech jde o rozhodnutí a otázku volby.