Stanovil jsem si to jako prioritu, abych vyhledal o prázdninách příležitost k modlitbě o Ducha svatého. A Bůh mi tu příležitost dal.

Své znovuzrození jsem prožil ve svých devíti letech, bylo to pokání z dětských hříchů, radost z odpuštění a jistota, že od této chvíle patřím Ježíši. Moje babička se někdy modlila, aby mě Pán Ježíš naplnil Duchem svatým. Moc jsem tomu ale nerozuměl. Až když jsem nastoupil na střední školu, do nového, drsného prostředí, cítil jsem se najednou jako ti učedníci po Ježíšově zmrtvýchvstání. Bál jsem se reakcí ostatních, neměl jsem odvahu se projevit jako Boží dítě. A tehdy jsem si uvědomil, že postrádám to, na co měli čekat učedníci – na moc Ducha svatého, než půjdou mezi lidi. Stanovil jsem si to jako prioritu, abych vyhledal o prázdninách příležitost k modlitbě o Ducha svatého. A Bůh mi tu příležitost dal. Byla to chvíle, kterou jsem prožil bez jakýchkoli emocí. Jediná změna byla v tom, že jsem se těšil na nový školní rok, který bude v mém chování vypadat jinak. To, čeho si dnes nejvíce cením, je skutečnost, že jsem se od té doby mohl chovat jako mladý učedník, který roste ve víře a v poznání Pána. Zbytek mého studia už nebylo duchovní trápení, ale radost z příležitosti, kterou mi Pán dával do života.

Proč jsem to vše neprožil najednou, při znovuzrození? Odpovím na to ilustrací: Náruživý čtenář netrpělivě čeká, kdy vyjde další kniha jeho oblíbeného autora. Konečně stoji v řadě před knihkupectvím, aby byl jeden z prvních, který si tu knihu koupí a mohl se do ní začíst. Zaplatí, utíká domů, čte, čte, ale u poslední stránky má pocit, že ta kniha nemá správný konec. Že jí něco chybí. A tak jde zpátky do knihkupectví a ptá se, zda nedostal chybný výtisk. „Ta kniha má tři díly. Vy jste všechny zaplatil, ale vzal jste si jen ten první, tady jsou zbývající dva,“ odpoví prodávající. (Rozuměj: Bůh, Ježíš a Duch svatý.)

Velice prakticky zažívám ve svém životě Ducha svatého, toho zde přebývajícího a zároveň sestupujícího. Mnohokrát mě Duch svatý naplnil modlitebním břemenem za konkrétní lidi i konkrétní modlitební předmět. Oni to nevěděli, přesto jsem se toho břemena nemohl zbavit. Někdy jsem před Pánem usilovně plakal ve jménu toho člověka. Nemusel jsem si ho ani zapsat do modlitebního deníčku, každou chvíli se mi připomínal a znovu a znovu jsem se za něj přimlouval. Až přišla chvíle, kdy toto břemeno odešlo, a já jsem brzy sledoval nějakou zásadní změnu u daného člověka.

Jednou jsme se modlili za skupinu mladých mužů. Seděli jsme venku na lavicích, a když jsem se začal modlit, byl jsem vnitřně naplňován Boží přítomností tak silně, až jsem měl pocit, že mne to každou chvíli z té lavice zatlačí na zem. Nemohl jsem se na ní udržet. Netrvalo to dlouho, v tu chvíli jsem spíše naříkal, než abych chválil Pána. Ale vím, že to byl určitý duchovní průlom a Duch svatý si k oněm mladým mužům použil takovou cestu, aby v jejich životech vítězila víra, ne nevěra. Církve, které si váží Ducha svatého a spoléhají na něj, rostou. Jsme si toho vědomi?