A co když jo – co když se fakt všecko změní? Co když o ni přijdu? Jedna malá bulka… Pavel si naplno uvědomil, co pro něj Blanka znamená. Jak moc mu na ní záleží – a kolik by toho mohl ztratit.

Bože, děkuju, že když přijdu domů utahanej, že mám klid, že doma nemusím válčit. Neumím si představit, že bych musel… Musí to být strašně těžké, žít tak, jak občas vidí kolem sebe i v církvi – ta bolavá manželství lidí, kteří spolu dlouhodobě nevychází. I když se ani oni konfliktům nevyhnou, doma mají klid. Jenže teď může být všechno jinak, těch třiadvacet let, co jsou spolu, strašně uteklo. Posledních jedenáct prožili s Kristem. Blanka uvěřila o pár týdnů dřív než on. Má víc temperamentu. Když se jí něco nelíbilo, dovedla to dát najevo a Pavel to pak cítil jako nespravedlnost. Ale pokaždé si to dovedli vyříkat. Pavel je víc kliďas. Má věci, přes které nejede vlak, a pak ty ostatní, kvůli kterým se nemá smysl hádat. Ostatně – nikdy se moc hádat neuměl. Byl v tom tak nešikovný, že pokaždé, když se o to pokusil, se Blanka rozesmála a bylo po akci. Jo, humor – ten mnohokrát přehodil výhybku zpátky do pohody. Je zvláštní, jak citlivý radar mají na hranici, na které už začíná nepokoj, děti. Bezpečně ho vycítí i v jemných odstínech. Možná proto, že vidí rozdíl mezi vztahy, jaké mezi sebou mají prarodiče z obou stran, a jaký mají jejich vlastní rodiče. Jak obě babičky dědy shazují a jak se máma s tátou k sobě chovají s respektem. Je zásadní v tomto nepokoji nezůstávat dlouho.

Rozuměli si vždycky, ale i tak se s prostorem pro Krista, který mu v manželství a rodině nechali, hodně změnilo. Mluví spolu o duchovních věcech, baví se o tom, co koho zaujalo, jsou tu jeden pro druhého v situacích, kdy je to potřeba – a že je to často, protože Blanka prožívá někdy i měsíce bolestí kvůli handicapu kotníku –, žijí víru před svými dětmi. Když malou bolelo bříško, nechodila si k rodičům pro prášek, ale… „bříško, pomodlit“. Nejsme svatí, Bože, víš to nejlíp, ale Ty jsi uprostřed nás – a to naše manželství naplňuje. Nedopusť, aby skončilo.

-------

Taky s tím zápasí, pomyslela si Blanka, když viděla Pavla, jak se ještě více ztišil. Když si tu bulku nahmatala, taky ji to ten první den dost rozhodilo. Člověk si najednou uvědomí svou smrtelnost a všechno, co s tím souvisí… paradoxně první, co nejvíc řešila, bylo finanční zajištění rodiny. Teprve pak přišla bolest z možné ztráty toho, co žije. Můžu o to přijít, můžu odejít a všechno tady nechat. Manžela a dvě děti. Copak syn, ten už je dospělej, ale dcera je ještě malá… A co Pavel?

Pavel… vzpomínky se začaly vynořovat. „Blani, nejsem tvůj nepřítel,“ říkal jí vždycky, když se kvůli něčemu dostávala do varu, pevně ji objal a nechal ji, ať si do něj chvíli zabuší. Fungovalo to. Vždycky se v jeho náruči zklidnila. Cítila se tam v bezpečí. Nenech nad svým hněvem zapadnout slunce, tak to je.

Bylo jí s Pavlem dobře. Představa, že spolu budou dva týdny na dovolené, jí vždycky byla velmi příjemná. Dovedli spolu fungovat, i když si v sobě do vztahu nesla jako základní nastavení nedůvěru k partnerovi. Bylo to mámino dědictví – předala jí ho podvědomě, ale o to zakořeněnější bylo. Blanka si vybavuje dobu asi tři měsíce po english campu. Už tehdy jim Bůh dal nadpřirozenou cestou prožít nové stádium odevzdání se – tam mohla ta zadní vrátka, která si celá léta nechávala pro případ, že by se na ni Pavel vykašlal – definitivně zavřít. A přišla důvěra, které předtím nebyla schopna. Před pěti lety před ni pak na jiné akci, kam jeli jako vedoucí mládeže, Bůh postavil to svoje „cti otce svého i matku svou“… a nešlo se tomu vyhnout. Odpustila jim už dřív, v míře, v jaké toho byla schopna, ale tady stála před nutností vyznat svůj hřích. Cti otce svého a matku svou… Byl to další zlom v jejím vlastním manželství, protože jí umožnil přijmout svého muže jako autoritu.

Znovu si uvědomila, v jak hezkém vztahu žije. A nemůže se ani poklepat na rameno, jak je dobrá, protože to není její zásluha. Prostě si s Pavlem sedli. Zapadli do sebe povahami a zbytek během těch let obrousili. Jenom jedno věděla už úplně na začátku: že nikdy se svým mužem nebude mluvit sprostě a oslovovat ho hanlivě „můj starej“ ani nijak jinak. Na základě toho, co viděla doma, věděla, že tuhle hranici nikdy, NIKDY nesmí překročit, že tohle se nesmí stát, že úcta je v manželství alfa a omega. Ježíš pak tohle její přesvědčení povýšil do jiných dimenzí – její muž se jí stal nejlepším přítelem, za kterým může přijít s čímkoli a ví, že ji neodsoudí, nezbagatelizuje, co prožívá, nikdy to proti ní nezneužije.

Pane, děkuju Ti za naše manželství, za jeho minulost i za jeho budoucnost. Důvěřuji Ti.