Rozhovor s Jakubem Mrázkem - Bioanalytik v oboru lékařské mikrobiologie

Rodinné prostředí, ve kterém jste vyrůstal, bylo nasměrováno nejen na přírodu, ale i na Boha?

Ano, rodiče jsou křesťané.

Jak jste přišel k Bohu Vy osobně?

Když mi někdo tuto otázku položí, tak moje nejrychlejší odpověď bývá, že to bylo v mých třinácti letech v roce 1991 na dorostovém táboře, kam tehdy přijel můj oblíbený kazatel a milovník Starého zákona David Javornický, v té době působící v Opavě. Na táboře tehdy vedl evangelizaci, o které jsem věděl, že bude, a rozhodnutí vystoupit ve mně zrálo už delší dobu. Nemyslím, že jsem v tu chvíli uvěřil, spíš jsem měl potřebu to vyznat veřejně, směrem ven. Protože srdcem věříme k ospravedlnění a ústy vyznáváme ke spasení. Stalo se to důsledkem dvou, tří let vnitřního zápasu o to, co to vlastně znamená následovat Krista. Jako dítě jsem to často slyšel, ale vůbec jsem si to neuměl představit, tehdy na tom táboře to byl první viditelný krok. Ale ani teď nejsem na konci toho procesu chápání.

Kam až Vás dostal Váš koníček – práce s dětmi?

Někdy v šestnácti letech jsem začal pomáhat s vedením dětského misijního oddílu při CB Rybka v Ostravě. Byl to v mém životě klíčový moment, protože od té doby se služba lidem stala přirozenou součástí mého života. Od toho se pak odvíjelo i to, že jsem pracoval jako vedoucí mládeže a dnes moje role vikáře v CB Ostrava Trojka vyrůstá z podobných kořenů.

Kdy a jak jste získal svůj první mikroskop?

Opravdický mikroskop až někdy teď. Já ty dětské mikroskopy nemám rád, to je hračka, která moc nefunguje. (úsměv) Ale ten klasický plastový mikroskop, který se pokoušel něco zvětšovat, jsem jako zhruba desetileté dítě měl taky.

Dřív jste kvalitní mikroskop nepotřeboval?

Většina lidí si myslí, že když jsem mikrobiolog, že v práci pracuji s mikroskopem. Ale já jsem vlastně nikdy žádné viry neviděl. (smích) V práci mikroskop nepoužívám – to, co v rámci mikrobiologie dělám, se zcela obejde bez mikroskopu. Ale dětem jsem domů přinesl jeden vyřazený s kvalitní optikou, který už se dá k mikroskopování používat.

Co tedy děláte? Jak vypadá Váš pracovní den?

Obvykle není moc zajímavý – vedu oddělení molekulární biologie v rámci největších mikrobiologických laboratoří v Česku, specializované na hledání mikroorganizmů, bakterií, virů, parazitů nebo hub na základě jeho genetické informace ve vzorcích pacientů. Nehledáme organizmus jako celek, pouze jeho stopy – unikátní genetickou informaci. Pokud ji ve vzorku najdeme, znamená to, že je v pacientovi i daný organizmus.

Jak je hledáte, když ne mikroskopem?

Pro mě je zajímavé sledovat, jak je dnes celý národ vzděláván v mikrobiologii (úsměv) – skoro každý zná zkratku polymerázové řetězové reakce (PCR), která dokáže pomocí synteticky připravených fragmentů DNA zjistit, jestli se ve vzorku nachází protiklad z druhého řetězce šroubovice DNA, protože pokud se tam nachází, spáruje se s tou syntetickou. Pomocí enzymatické reakce se pak dá tento signál zesílit a zjistit i velmi nízká stopová množství viru nebo bakterie prakticky v jakémkoli biologickém vzorku.

Provádíte i výzkum, nebo je to jen analytická práce založená na výsledcích jiných výzkumů?

Devadesát pět procent práce je rutinní diagnostika, tzn. zjišťování příčin onemocnění nemocných lidí, případně se to onemocnění monitoruje, sleduje, zjišťují se vlastnosti bakterií a virů – zda nejsou rezistentní na nějaká léčiva apod. Jsme velké pracoviště, tak se občas k nějakému výzkumu dostaneme, ale spíše okrajově, jako zpestření, abychom se nenudili.

Loni a letos se asi nenudíte, že?

Loni na jaře, v první vlně pandemie, jsme najednou testovali ohromná kvanta vzorků a přitom na trhu nebylo nic k dostání. Prostor k improvizaci byl obrovský, ale člověk strávil v práci téměř veškerý čas, dal do toho všechnu energii a potenciál. Objem naší práce se asi zdvacetinásobil. V týmu nás bylo celkem sedm, teď je nás čtrnáct a máme k dispozici mnohem výkonnější techniku.

Kde jste v době pandemie sehnali sedm volných mikrobiologů?

Měli jsme docela štěstí – některé lidi jsme přijali v rámci reorganizace uvnitř Zdravotního ústavu se sídlem v Ostravě, protože jsme pracoviště, jejíž mikrobiologická část má zhruba 150 zaměstnanců, takže byly vnitřní rezervy, ze kterých se dalo nějaké lidi získat. Měli jsme také šikovné brigádníky, kteří v létě končili školu, tak jsme je přijali do pracovního poměru. Během podzimní vlny nám pomáhali studenti v rámci nouzového stavu – to byla velmi pozitivní zkušenost pro ně i pro nás. Podařilo se nám je získat, to není samozřejmost, ale naše pracoviště má dobré renomé, tak jsou lidé rádi, že tam mohou pracovat. (úsměv)

Jste vědec i křesťan – jak jde s vědou sladit osobní víra?

I moje práce vyžaduje víru, protože to, co v práci vidíme, jsou jen projevy viru nebo bakterie, nějaké signály, které se dají prokazatelně spojit s nějakou jejich vlastností. Kolegyně v práci pracuje na elektronovém mikroskopu, kde lze obraz zvětšit tak, že je virus vidět na monitoru. Takže když budete „věřit“, že obrázek na monitoru odpovídá tomu, co je v mikroskopu, tak můžete říct, že jste ho viděli. (smích) Ale věda je často poznáváním na základně zkoumání projevů a dopadů.

Vidíte v tom paralelu toho, že ani Boha nikdo nevidí, ale Jeho existence a působení jsou zřetelné ve viditelných důsledcích?

Pro nás je výhodou, že řetězec mezi přítomností viru ve vzorku a nějakým signálem přístroje je exaktně popsaný, dá se jasně vysvětlit, proč to tak funguje, takže rovnítko mezi výsledkem (je tam virus) a tím, co vidíme v přístroji, je velmi spolehlivé. Víru takto stoprocentně spolehlivě vystavět nelze, protože to už by nebyla víra, ale vědění.

Jak se tedy Vaše víra promítá do Vaší práce?

V přístupu k ní. Takže je vcelku jedno, jestli člověk dělá mikrobiologa, spisovatele nebo automechanika. Docela intenzivně jsem to prožíval právě v tom nasazení loni na jaře – práce se mi stala jakousi bohoslužbou. To, jak se člověk staví k různým výzvám, ať už se jedná o věci odborné nebo vztahové, to, jak pracujeme, jak se chováme k lidem kolem nás, jak reagujeme, když jsme pod tlakem...

Dozvěděl jste se díky práci mikrobiologa něco o Bohu?

Je to hodně ovlivněno tím, co v posledním roce prožíváme kvůli covidu. Trochu se to dá zobecnit – po objevu penicilinu si lidé mysleli, že je konec infekčním chorobám. Člověk po pěti tisících letech objevil antibiotika a bakteriím trvalo pět let, než si na ně dokázaly vypěstovat rezistenci. To je pro mě obraz toho – a covid to jen podtrhuje – že nemáme život ve svých rukou. Že ho máme žít s pokorou a máme být vděční za to, co máme, za obyčejné a prosté věci, a důvěřovat Pánu Bohu v době, kdy procházíme nějakou náročnou zkouškou.

V době pandemie se mikrobiologa nelze nezeptat: jak ji vnímáte – oproti všem laikům, kteří problematice nerozumí?

Mně osobně převrátila život – byl a stále je to razantní zásah do mého života. Profesionálně to byla výzva, jak to ustát. První měsíce byly o přežití, nebyl čas studovat věci okolo. Teď je situace mnohem lepší, naše laboratoř je schopná ve stabilním nastavení zpracovávat 2 000 vzorků denně a máme k tomu vše, co potřebujeme – přístroje, spotřební materiál. Lidé ale stále pracují na 150 procent, což je po deseti měsících už vyčerpávající. Je to těžké, na jaře jsme si říkali, že do května-června vydržíme, teď vidíme, že ještě nějakou dobu musíme zabrat. Je to náročné. Kolegyně laborantky, které v tomto režimu jedou už deset měsíců, prokázaly obdivuhodnou výdrž, nasazení a schopnost týmové spolupráce. To obdivuji. To je vnitřní pohled na pandemii, ten osobnější.

Z pohledu z vnějšku je to obrovská zkouška společnosti. I v té délce trvání, protože se ukáže, jak dlouho se dokážeme vnímat jako součást širší společnosti a jednat ve prospěch této společnosti, a kdy nás přemůže strach o sebe a začneme věci číst, interpretovat a reagovat na ně jen z pohledu osobního. A kdy převládne snaha ochránit sebe a to, co já považuji za důležité. Prakticky je to vidět v ochotě dodržovat protiepidemická opatření. Ta velmi klesla, částečně se lidem nevidím – je to dlouho, špatně komunikované, lidé jsou unavení. Na jaře chápali, že když budeme společně opatření dodržovat, tak z toho budeme profitovat i jako jednotlivci. Dnes už se z toho mnozí snaží najít cestu ven jen pro sebe. A ve finále na tom všichni jako společnost proděláváme.

Vypadá to, že Vám to hodně leží na srdci...

Dost o tom přemýšlím. Kolem covidu a pandemie je spousta otázek, zmatků a obav. Orientaci nám může dát důležitý princip, který popisuje apoštol Pavel v listě Římanům: „V úctě dávejte přednost jeden druhému“. Nehledět jen na sebe, ale hledat ve všem úctu k druhému. Třeba i když je mi nošení roušek nepohodlné, tak ji s ohledem na ostatní nosím. A není jedno, jaké informace na internetu šířím – i když jsem přesvědčen o jejich pravdivosti, bude-li to lež, tak tím někomu ublížím. Takže hledat úctu i k pravdě, ověřovat si zdroj i těch informací, se kterými snadno souhlasíme. Kriticky se ptát, jestli je to opravdu tak.

V souvislosti s úctou k druhému je tu také výzva pomoci potřebným. Nejen ohroženým nemocí, ale i těm, kteří jsou ohroženi ekonomickou krizí nebo sociální izolací. Je třeba se vzájemně povzbuzovat k odvaze vyjít ze svého dvorečku a projevit aktivně úctu ke svému okolí a ke druhým.

Mluvil jste o rezistenci viru a o tom, že se vyvíjí. Máte svůj názor na to, jak se dostal na svět?

Nikdo nemůže položit svůj názor na stůl se stoprocentní jistotou, nicméně když přemýšlím o věcech, tak hledám nejpravděpodobnější vysvětlení, bez honby za senzací. Za tu dobu, co pracuji v mikrobiologii, jsem zažil víc situací, kdy se objevil nový virus nebo starý virus nabyl nových vlastností. To se prostě děje. Kdo se viry a koronaviry zabývá, tak ví, že to jednou přijde. Je to „života běh“ a v souvislosti s globalizací a lidským chováním je celkem pochopitelné, že k tomuhle došlo. Pro mě to má zcela přirozené přírodní vysvětlení.

Žijeme v době klimatických změn. Mohou nás překvapit nemoci z virů a bakterií, které byly zamrzlé v nyní roztávajících ledovcích?

Vyloučit nelze nic, ale ty bakterie a viry, které jsou uvězněny v ledovcích, by musely být adaptovány na člověka, aby pro něj představovaly reálnou hrozbu. Vzhledem k tomu, že v době ledové zřejmě nebyl člověk na světě dominující populací jako dnes, byla by velká náhoda, kdyby tam tisíce let číhal nějaký chřipkový virus, který by teď vyvolal pandemii. Je mnohem pravděpodobnější, že ve stávající sféře vznikne nový virus. Ale je tu jiné riziko. Před dvěma lety jsme v naší laboratoři prokázali první případ západonilské horečky, získané na území České republiky. To zcela jistě souvisí s globálním oteplováním a změnami klimatu. Odtud pramení rizika, že se nám v naší zemi začnou šířit nemoci, které patřily dříve trochu víc na jih.

Co Vás na práci mikrobiologa nejvíc baví a co je na ní nejtěžší?

V mém oboru byl vždycky prostor vyvíjet a vylepšovat vlastní metody - a mě baví vytvářet nové cesty. Užili jsme si spoustu dobrodružství, zkoušení, pátrání, testování, vynalézání – je to zajímavá práce. Nejtěžší je pro mě často zbytečná byrokratická zátěž …

Mluvíte o metodách hledání virů. Jste detektivem v mikrosvětě? Vlastně taky hledáte pachatele…

Přesně. Ty metody jsou velmi podobné těm, které se používají v kriminalistice, když se hledají stopy zločince. My hledáme stopy mikropachatele. (úsměv)

Jak nebezpečný pachatel je sars-cov-2, původce nemoci covid-19 ve srovnání s těmi, které jste už potkal?

Jeho nebezpečnost není v tom, jak ohrožuje jednotlivce – jedinec se pravděpodobněji uzdraví. Není to jako ebola, kde zemře každý druhý, nebo jako jiná onemocnění, kterými se lze nakazit. Síla koronaviru spočívá v tom, že může ve velmi krátkém čase zasáhnout prakticky celou populaci. Ta malá nebezpečí se sčítají a vytvářejí tím krizi, které jsme svědky. Není to jen nemoc jednotlivce, ale nemoc populace. Patří k ní i sociologické a ekonomické dopady. To je realita – v okamžiku, kdy se na ni nedívám jako na onemocnění jednotlivce, ale populace, zjišťuji, že může napáchat obrovské škody. Covid je rizikovější něž běžná chřipka, ale i chřipka patří k těm infekcím, které mají na svědomí nejvíce životů v historii lidstva. Není důvod to zlehčovat.

Který nejnebezpečnější pachatel Vám prošel laboratoří?

Pamatuji si tři situace, kdy jsem se „trochu bál“. První před deseti lety při pandemii prasečí chřipky, kdy jsme stejně jako teď u covidu byli hned po Národní referenční laboratoři druhé pracoviště v ČR pověřené diagnostikou. Také jsme šli do něčeho zcela nového, nevěděli jsme, jaká rizika s sebou ten virus nese. Takže máme respekt. Na druhou stran říkám, že zkumavky na nás nekašlou. Pořád je mnohem větší pravděpodobnost, že se nakazíte v Kauflandu než u nás v laboratoři. Nepamatuji se za celých těch osmnáct let, že by se u nás někdo něčím nakazil. A pak jsme měli pacienta, který se s krvácivými projevy vrátil z Pobřeží slonoviny v době, kdy v Africe řádila ebola. A měli jsme vyšetřit jeho vzorek na nějaké viry. To byla nepříjemná situace a respekt byl už velký, protože na ebolu vybaveni nejsme. Měl malárii, což není takové riziko. Často jsou nebezpečné viry a bakterie, které nevnímáme jako velká rizika. Z nich mi přijde nejnebezpečnější meningokok, který způsobuje zánět mozkových blan. Sedm procent z nás ho má v krku a žije s ním a nepřemýšlíme nad tím, ale je to onemocnění, které dokáže i mladého člověka během několika hodin zabít. To je podle mě hodně drsný pachatel.

Máte nějakou deformaci z povolání?

Jejda. To je asi dotaz na mé okolí. (smích) Jsem hodně citlivý na to, když mám špinavé ruce. Nerad jím kuře rukama, oďobávám ho vidličkou. Protože když mám ruce od něčeho špinavé, vnímám je jako kontaminované a mám pocit, že si je musím umýt. V laboratoři musíte na pozadí pořád ty ruce hlídat. Samozřejmě, že se pracuje v rukavicích, ale v důsledku to je stejné, jako bych rukavice neměl – když jsou od něčeho kontaminované, tak si je musím vyměnit.