Ne ne, prý to chce pořádnou výzvu…

Konečky prstů mrznou i v rukavicích. Dýchám si na ně, ale od úst jde hlavně pára, která se mísí s všudypřítomnou mlhou. Zvednout nohu obalenou sněhem a udělat další krok je čím dál namáhavější – mokrý sníh zalezl úplně všude a cesta do kopce není po čerstvé noční sněhové nadílce příliš prošlapaná. Nevím, koho napadlo, že není nic lepšího než se trmácet na Lysou horu v tomhle počasí. Jako by nestačilo vylézt nahoru v létě nebo na podzim. Ne ne, prý to chce pořádnou výzvu…

Musela jsem se pousmát. Ta vzpomínka je už pár (desítek) let stará, ale stále stejně intenzivní. Nikdy nezapomenu na opojnou chuť bramboračky, kterou jsme si dali v turistické chatě na vrcholu. Asi nikdy mi nechutnala tak jako po tom mlžném, prokřehlém výstupu. Talíř s kouřící polévkou bych tehdy vyvažovala zlatem. Nebylo na světě větší pochoutky. Konečky prstů mrznou i v rukavicích. Dýchám si na ně, ale od úst jde hlavně pára. Pozvednu hlavu a znovu se mi zatočí, když si uvědomím, kolik hvězd září na nebi. Přitáhnu si čepici hlouběji do čela a šálu pevněji kolem krku. Čeká mě ještě pár kilometrů, než se tou nejtišší nocí roku prošlapu ke kostelu na půlnoční. To byl nápad, jít pěšky. Však jsem si mohla pustit přenos bohoslužby v rádiu nebo v televizi. Ale prý to chce pořádnou výzvu…

Musela jsem se pousmát. I tahle vzpomínka už má pěkných pár let za sebou, ale zář hvězd na obloze prosvítá přes ta léta pořád stejně silně. Stejně jako vnímám teplo hrnku vroucího čaje, který jsem držela, když jsem se dlouho po půlnoci vrátila z bohoslužby domů. Hřál hluboce dovnitř a svědčil o lásce a naději.

Úplně obyčejné malé věci – talíř polévky, hrnek čaje – mi i přes moře času zůstaly jako symboly nečekané pomoci, naděje. Jako záchytný bod na cestě dál. Často se mi vybaví v době Vánoc. Zavírám oči a za víčky vidím stáda pastýřů. Jistě, vím, že jejich bdění u stáda ovcí nemělo nic společného s naší zimou a spojovat si realitu betlémské scény s výjevy, jaké nabízí starobylé a často i novodobé jesličky, mě ani nenapadne. Ale prokřehlé prsty a hvězdné nebe mi vždycky znovu evokují údiv těch, kdo jako první slyšeli ono jásavé volání: „Sláva na výsostech Bohu!“

S čím a proč spěchali do Betléma? Co nebo koho čekali? A co si z toho prvního setkání se Spasitelem (věděli, co jim to ti andělé říkají, když o tom miminku mluví jako o Spasiteli?) vlastně odnesli? Moc a moc by mě zajímal příběh deset, dvacet, třicet let poté. Časosběrný dokument na téma „Pastýři a co se s nimi stalo“. Nic takového Bible nenabízí.

Sama se ovšem hrdinkou takového filmu mohu stát úplně lehce. Kde pro letošní Vánoce potřebuju vidět narození Spasitele? Do které oblasti mého života, přemýšlení, očekávání má znít andělské volání – a s čím pak poběžím do Betléma? Kým mi má být Spasitel – a proč?

Vařím čaj a vycházím na balkon. I z něj je vidět aspoň šmouha noční oblohy pokryté hvězdami. Přikrytá tmou šeptám své letošní betlémské očekávání. Kéž se i v mém srdci letos narodí Ježíš – Spasitel světa – jako Spasitel pro okamžiky bolesti, střípky radosti a kopce naděje.