Jsi kazatel, který zároveň aktivně hraje při bohoslužbách v kapele na elektrickou kytaru. V mnoha sborech se ale stále používá i kancionál. Dovede církev ocenit jeho kvality? Je ještě čas používat varhany a klasický pěvecký sbor, nebo už je tato forma hudby v církvi za zenitem
V některých sborech kancionál ocení asi více než v jiných. Nám kancionály uplavaly při povodních v roce 2002 a nové jsme už nepořizovali. Sbor Elim tvoří z velké části lidé, kteří nevyrostli v církvi. Kancionálu proto buďto nestačili přivyknout, nebo z něj dokonce ani nikdy nezpívali. To je asi důvod, proč třeba o ty probuzenecké písně obvykle moc zájmu neprojevují. Jsou pro ně zkrátka stejně atraktivní jako sledování černobílého filmu pro pamětníky. Není tam ta nostalgie a patos, které mohou vnímat lidé vyrostlí v církvi.
Osobně mám písně z kancionálu rád. Pokud mohu soudit, mnoho z nich má bezesporu vysokou hudební i obsahovou a duchovní kvalitu. Tyto písně nás také propojují s generacemi křesťanů, kteří byli před námi. Je zde ale i druhá stránka věci. Pokud sbor chce svou bohoslužbou oslovovat lidi mimo církev, měl by uvážit, zda je vůbec vhodné písně z kancionálu do bohoslužeb zařazovat. Napovědět by mohla skutečnost, zda má muzikanty, kteří tyto písně dokážou interpretovat způsobem přijatelným i pro lidi, kteří nepocházejí z církve. Samozřejmě tím nenabádám k nějakému kýčovitému podbízení se mainstreamovému vkusu. Nemusíme se nutně kultuře přizpůsobovat – zejména ne té, která je diktovaná showbyznysem. Ale nežijeme ve vzduchoprázdnu, je třeba soudobou kulturu zohledňovat, reflektovat, a pokud možno ji i ovlivňovat a spoluvytvářet.
Varhany do kostelů historicky patří. Varhanní doprovod bych ale zařazoval především tam, kde jsou na sborech varhany. V tělocvičně, kde se náš sbor schází, zvuk píšťalových varhan generovaný digitálním Rolandem vyznívá poněkud bizarně. Zvuky hammondek, elektrického nebo akustického piana, mi přijdou pro doprovody vhodnější, i když je to také digitální napodobenina.
Martin Běle - CB Elim Písek
Uvěřil jsem jako mladík. Tehdy jsme s kamarády hráli na kytary a snili o tom, že budeme čeští Pink Floyd. To se zcela zjevně nezdařilo, a tak jsme se museli živit jako slušní lidé. Nejprve jsem pracoval jako elektrikář, později jako knihkupec. V posledních více než dvaceti letech jsem kazatelem sboru Elim Písek. S manželkou Ellen máme rádi divadlo, výtvarné umění, street art a hudbu všeho druhu. Myslím, že hudba a umění dokážou vyjádřit emoci lépe než pouhá slova. Proto tak rád hraju chvály.
Co se týče pěveckých sborů. Myslím, že dosáhly svého vrcholu někdy za první republiky. Tehdy jich působilo i na malých městech mnoho. Provozovaly se v různých sdruženích, spolcích, svůj sbor mívali učitelé a samozřejmě i církve. Ta doba je pryč, a dá se proto říct, že pěvecké sbory jsou za zenitem. Pokud se ale dělají dobře, mohou být úspěšné i dnes. Navíc mohou mít i překvapivě velký evangelizační a učednický potenciál. Když v Písku před časem zpíval sbor Effatha, lidé byli nadšení, a to i ti, kteří do církve běžně nechodí. V Ostravě existuje velmi úspěšný projekt pěveckého sboru Ostrava zpívá gospel. Pěvecké sbory v rámci programu Fusion se zdají být skvělou kontaktní a učednickou službou v rámci nejmladší generace.
Na druhou stranu, když jsem v osmdesátých letech uvěřil a začal chodit do sboru CB, pokoušel se náš kazatel o založení mužského pěveckého sboru. Nám rockerům „ze světa“ to přišlo dost legrační. Také jsme si z toho legraci dělali. S některými jsme mu sborovým zpěvem zazpívali známou lidovou píseň s pozměněnými slovy: „Nešťastný farářův sboreček, nešťastný farářův sbor. Když jsem šel okolo, v uších mi zvonilo, když zpíval farářův sbor.“ Obávám se, že dnešní mladá generace bude ke staromilectví ještě mnohem nemilosrdnější, než jsme byli my. Takže důležitý je záměr a kvalita.