Módní návrhářka

Kateřina Sanislová

Narodila jsem se v Praze do křesťanské rodiny. Vyrůstala jsem v Křesťanském společenství (KS) Praha, moji rodiče vedli nedělku a volnočasový klub pro děti. Nacvičovaly se různé hry s vánoční a velikonoční tématikou na evangelizační akce a různá vystoupení v rámci nedělního shromáždění. Velice dobře si vzpomínám, jak jsme si vyráběli kostýmy na vystoupení, a oděv mě tím pádem obklopoval už odmalička. Když mi bylo 12 let, rodiče byli zapojeni do projektu promítání filmu Ježíš v kinech po celé ČR. Přinesli domů kazetu, po jejímž zhlédnutí jsem se rozhodla vydat život Ježíši a stát se křesťankou.

Po revoluci moje maminka opustila svoje zaměstnání a začala podnikat. Otevřela si vlastní obchod, do kterého navrhovala a šila šaty. Už v 11 letech jsem se naučila šít na stroji a tvořila první kousky pro sebe. Když jsem se rozhodovala, jaký obor si zvolit, volba byla jasná. Vystudovala jsem obor návrhářství na Střední průmyslové škole oděvní a následně Vyšší odbornou školu oděvního návrhářství v Praze. Během studia jsem měla možnost se zúčastnit stáže v Birmingham Metropolitan College ve Velké Británii. Po studiích jsem si otevřela vlastní módní salon a zůstala věrná svému oboru.

V jedné písni se zpívá, že „šaty dělaj člověka“, co dnes říká o člověku to, jak se obléká?

Myslím, že oblečení hodně vypovídá o tom, v jakém pracovním prostředí se člověk pohybuje. Jinak se oblékají lidé do kanceláře, kde zastupují určitou firmu při jednání s klienty a kde se proto dbá na prestiž i v tomto ohledu. A jinak na pracovní pozici, kde na oděvu moc nezáleží anebo kde obdržíte pracovní oděv. Hodně k tomu přispívá i to, jaká je vaše pracovní doba a kolik času máte na přípravu svého outfitu a zevnějšku. Jiné to je, když jde o náš volný čas a také styl, který je nám příjemný a kterým vyjadřujeme svoji osobnost.

V dnešní době si všímám, že moje generace se už začíná o módu zajímat a orientovat se v ní. Mají snahu držet krok s trendy, být upravení a pečlivě si vybírat obsah své skříně. Velký vliv mají i média, kde můžeme vidět různé styly, kombinace, barvy, a lidé se mohou inspirovat pro vlastní vyjádření a styl. Dnes mnohem méně vidím problém vybrat si správný střih nebo barvu pro svoji osobnost. Lidé vědí mnohem více, co jim sluší. Každá země má jiný módní styl, jiné je to ve Francii, v Itálii nebo v Anglii, tam lidé více experimentují i ve vyšším věku a tamní styl je pro ně charakteristický. To mi u nás trochu chybí a je to škoda.

Ženy jsou v Novém zákoně nabádány, aby se nezdobily a nestřídaly oděv. Je to jistě i dobově podmíněné. Kde je ale podle vás hranice pro současného člověka?

Tomuto úseku v Bibli jsem dříve nerozuměla vzhledem k oboru, který jsem studovala a který jsem si zvolila jako svou profesi. Začala jsem nad tím víc přemýšlet až před nějakou dobou, když jsem na ulici potkávala ženy, které občas vypadají tak nějak „lacině“. (Omlouvám se za to slovo.) Jsou ověšené mnoha druhy šperků, mají různě barevné a ozdobené nehty a velice špatný střih vlasů. Nalakované nehty jsou v pořádku, pokud jsou součástí nějaké události a zvoleného oděvu. A za střídáním oděvů přehnanou touhou mít ty nejlepší kousky vidím spíše rozmařilost. Nemluvím o těch kvalitních, ale o snaze mít stále něco nového, lepšího, neokoukaného. Na druhou stranu je velká škoda, když vidím ženu, která by s pár doplňky a trochou rafinovanosti ozvláštnila celkový outfit i sama sebe.

Odívání prošlo mnoha změnami od střihů přes zpracování až po materiál. Je nějaké období, které je pro vás inspirací? Čím konkrétně?

Jako inspirativní vnímám první polovinu 20. století. Zejména móda 30. až 50. let vyjadřuje určitou ženskost a křehkost, kterou by podle mě měla každá žena v sobě mít. Trošku negativně nás ovlivňuje nošení kalhot, i když je mám také ráda, pokud nejsou součástí dámského šatníku po celý rok. Když žena nosí šaty, nutí ji to tak trochu k jinému vnímání sebe sama, k jinému chování, chůzi… Velice se mi líbí i móda klobouků jak u žen, tak u mužů, i když v dnešní době je složitěji představitelná. Pokud jde o inspiraci, jmenuji například Coco Chanel nebo Christiana Diora. Mým dalším oblíbeným obdobím, i když se v mé tvorbě neobjevuje, je empír. Tehdy se používaly lehké materiály s malým množstvím zdobení a výšivek, s krátkými nebo dlouhými kabátky, klobouky či čepci. Je to mnohem odlehčenější období než ostatní styly v historii.

Lidé dříve chodili na bohoslužby oblečeni „nedělně“ – tedy muži v oblecích, ženy v šatech nebo sukních. Dnes se to posunulo k mnohem větší neformálnosti. Je to v pořádku?

Myslím, že v tradičních sborech se to ještě dodržuje, zejména u starší generace. Vnímám, že tím prokazujeme úctu Bohu i sami sobě navzájem. V mnoha místech v Bibli se o nás mluví jako o Božím lidu a královském kněžstvu a to nás nějak zavazuje, abychom reprezentovali toto království. Když jdeme na shromáždění, scházíme se k oslavě Boha a je to něco jako společná hostina – setkání, na kterém bychom ho měli uctít. Úplně jiné to je, když se scházíme na skupinkách ve svých domovech nebo ve volném čase. Mně tento přístup oblékání do sboru/církve na společná shromáždění mrzí a nepřijde mi to v pořádku. Ale samozřejmě záleží na postoji srdce, abychom se neoblékali na odiv jeden druhému, ale pro potěchu Boha. V Bibli je na mnoha místech popisovaný oděv či svatostánek a vždy je vylíčen do krásy a největšího detailu.

Některé šaty mají „rafinované střihy“ a jsou ušity tak, aby nějak provokovaly. Vaše tvorba ale nic takového neobsahuje. Je to třeba i proto, že jste křesťanka?

Nikdy se mi tento typ módy, která je určitým způsobem provokativní, nelíbil ani mě neoslovoval. Myslím si, že žena i muž působí mnohem lépe, když jsou oblečeni vkusně a přirozeně než provokativně a s důrazem na přednosti i nedostatky těla. Na mé tvorbě má určitě velký podíl i to, že jsem křesťanka. Snažím se vytvářet ženu krásnou a zdůraznit její osobnost. Je to dáno i klientelou, kterou můj způsob vyjádření a tvorby oslovuje. Když po mně někdo chce něco provokativnějšího, mám s tím vždy vnitřní problém. Ale díky Boží milosti je tento typ klientek opravdu spíš výjimkou. V tomto případě je to podobné i s fotografy. Nerada spolupracuji s fotografem, který tvoří takový druh fotografií. A v dnešní době je to docela časté.

Dá se opravit to, co je špatně střižené nebo špatně ušité?

V mnoha případech ano. Takový kousek se dá různě upravit nebo přešít, aby klientovi lépe seděl na postavu. Další možností je ho použít a přešít třeba v kombinaci s jiným materiálem a vytvořit úplně nový model. Samozřejmě že jsou i případy, kdy to opravdu možné není.

V Markově evangeliu je podobenství o našívání záplaty z neseprané nové látky na starou látku. Nová látka bude mít totiž jiné vlastnosti – například se teprve srazí, a proto lehce vytrhne. V dnešní době jsou ale materiály, které se nesrazí. Jak by mohlo být toto naučení změněno, abychom si to uměli představit dnes?

Nad touto otázkou jsem se velice zamýšlela. Napadlo mě pojetí nesourodosti materiálů, jako když se k velmi pevné a režné tkanině, která představuje starou smlouvu, budete snažit zhotovit záplatu z krajky nebo hedvábí. To představuje novou smlouvu – Ježíšovu milost a oběť na kříži. Tyto materiály nebudou schopny svými vlastnostmi obstát dohromady. Takto by se dalo připodobnit toto podobenství pro dnešní dobu.

Módní návrhářka

Módní návrhářka je tvůrčí osobnost, která propojuje estetické cítění s řemeslem a designem. Navrhuje oblečení nebo doplňky k nim tak, aby byly estetické a funkční. Ke své práci návrháři nejprve využívají tužku a papír, vytvoří návrh modelu, který poté realizují pro potřeby obchodu nebo konkrétního klienta. Služba módních návrhářů se nejčastěji uplatňuje při navrhování kostýmů a šatů pro výjimečné příležitosti, jako jsou svatby, večírky a jiné slavnostní chvíle. Tvoří ale i oblečení pro běžné nošení podle toho, jak se s klientem po předložení návrhů dohodnou. Návrháři své vzdělání získávají na specializovaných školách zaměřených na výtvarné umění.

Foto: Pexels, Linkedin