Komfort nás může vzdalovat od Boha
V mládí jsem nevěděl, jaký měli rodiče vztah s Bohem. Nikdy jsem s nimi o tom nemluvil, i když jsme si povídali o mnohých věcech. Nechali mě ale pokřtít v roce 1971 v kostele. A to tatínek pracoval ve výzkumném ústavu pedagogickém. Nemyslím, že to bylo jen z nějakého rozmaru. Když mi bylo čtrnáct let, stal se mi úraz, který zcela změnil mou budoucnost. Jel jsem na kole, předjíždějící náklaďák špatně odhadl prostor a při zařazení zpět ke krajnici mě přejel v oblasti pasu.
Když jsem se probral v nemocnici, moje první myšlenka byla na rodiče, jestli se na mě nebudou zlobit, že se mi stalo něco špatného. Pak jsem se snažil žít proto, abych je nezklamal. Zpětně, když se podívám, věřím, že bez Boží lásky bych to nedokázal. Bůh dával lásku mým rodičům a oni mně. Čekalo mě 80 operací, prožíval jsem svůj mnohaletý nemocniční pobyt a nevěděl jsem, jak dlouho ještě budu ležet. Můj zdravotní stav se zlepšoval jen po malých krůčcích a já se naučil žít ze dne na den – teď. Když mi bylo 20, zemřel mi můj milovaný taťka, zakázal jsem si plakat, řekl jsem si, že musím být silný kvůli mojí mamince, abych jí byl oporou. Teď vím, že Pán Ježíš šel se mnou celý život. Věřím, že mne nikdy neopustil, že byl nablízku a nikdy neodešel pryč.
Pak přišla krásná doba, když jsem poznal svoji ženu. Dalo by se podotknout, asi jako v každém manželství, většinou krásná doba (smích). Nejkrásnější bylo společné hledání nás v náručí Pána Ježíše. Objevování, že jsme, že mu patříme celým srdcem. Hledání se týká ztraceného. Člověk se může ztratit sám v sobě, ale nemůže se ztratit Pánu. Dvacet let manželství – jsem šťastný. Nevím jak to, že ráno vstanu, bolí mě hlava, nemůžu moc na ruce, což s berlemi je opravdu obtížné, ale Bůh mi dává všechno. Dal mi rodinu, pokoj, lásku, hýčká mě ve své náruči, do které se můžu schoulit, když na mě přichází splín z různých nepříjemností a bolestí. Když si tohle uvědomím, tak se můžu začít usmívat a v srdci být šťastný. Neplánuji nic na léta, ale jsem Bohu vděčný za každý den, který přidává k mému životu.
Mám obrovskou radost, že moje dcery mají v srdci Pána Ježíše, a mám pocit, že si je Pán přitahuje k sobě. Má starší je už pokřtěná a to je další důvod, proč jsem tolik šťastný. Jsou nezapomenutelné chvíle, kdy se mnou Bůh mluvil a mluví v mých myšlenkách, kdy odpovědi prostě slyším anebo poznávám skrze Písmo. Nevadí mi Boží cenzura, ale lidská, protože On mi neřekne „hele tohle jsi měl říct jinak“. Rozhovor s tatínkem je prostě jiný než rozhovor se známým, protože není nikdo bližší než Bůh. Když moje žena onemocněla leukémii, chvíli mi trvalo, než jsem se naučil věřit, spolehnout se, zbavit se pochybností, obav a plně se odevzdat Boží vůli. Přesto, že jsou i věci těžké, obtížné, nelehké, neradostné, tak to vedlo k tomu, že se mi prohloubil vztah k Bohu a už to nebylo jenom „jo – vím o Tobě, vkládám svůj život do tvých rukou“, ale že můj život byl v tu chvíli opravdu úplný. Někdy takové vykolejení může vést ke skutečnému odevzdání.
Komfort nás může vzdalovat od Boha. Nemyslím ani tak komfort hmotný, ale spokojenost v životě, nebo spíš bezproblémový život. Paradoxně někdy čím větší a těžší zkoušky člověka potkávají, tím více si může uvědomovat radost z Boží přítomnosti.
Když mou ženu Pán Ježíš z té leukémie uzdravil, znovu jsem si uvědomil, že člověk má žít každý den naplno, smířený s lidmi a s Bohem, že může kdykoliv počítat s tím, že si ho Bůh zavolá, aby v tu chvíli mohl jenom říci: „tady jsem“.