Odpuštění je součástí poměrně složitého psychického procesu vyrovnávání se se zraněním a ublížením, a stojí dokonce až na samotném konci tohoto procesu. Pokud člověk není odpuštění schopen, něco se v tomto procesu pravděpodobně zadrhlo a proces přijetí a vyrovnání se s ublížením nemohl proběhnout až do samotného konce a vyústit v odpuštění. Abychom toto riziko snížili, potřebujeme lépe porozumět nejdůležitějším prvkům tohoto procesu.
Neodpuštění přináší trvalý a hluboký stres
Člověk potřebuje, aby události kolem něj měly nějaký ucelený, uzavřený tvar. Nedaří se nám dobře, pokud něco kolem nás zůstane neuzavřené. Hudební skladba bez závěrečného akordu, film bez závěrečné scény i proces vyrovnávání se s křivdou a ublížením bez závěrečného přijetí situace a odpuštění – to vše zanechá v nitru člověka pocit nedokončenosti. Neukončené situace v nás zůstávají stále živé a nadále jsou nositeli stresu a napětí, jako kdyby se křivda stala nedávno. Každé takové napětí pochopitelně brání pocitu životní spokojenosti a radosti. Lidé, kteří neodpustili, tedy nikdy nedokážou ve svém životě plně prožívat spokojenost a radost.
Odpuštění je „puštění něčeho“ (od-puštění) – přináší úlevu, pro jedince i pro skupinu. Odpuštění událost ohraničuje a uzavírá. A pokud k němu dojde třeba i na smrtelné posteli, může pomoci umírajícímu uzavřít život a pomoci pozůstalému v procesu vyrovnávání se se ztrátou blízkého a ve vytvoření nového vztahu k němu.
Nemohu odpustit
Neodpuštění, ke kterému často dochází v mezigeneračních vztazích, může mít za příčinu silné nezpracované emoce. Například bolestné zklamání, že rodič, který měl chránit a pomáhat, selhal, nepomohl tehdy, kdy pomoci měl. Anebo naopak zklamání rodiče, že dítě nenaplnilo jeho představu o tom, jakým způsobem žít, jakého partnera si vybrat apod. Obecně jsou za neodpuštěním často naše zklamané představy o druhém, a pokud se nám nepodaří tyto představy opustit, obvykle ani nedokážeme odpustit.
Odpustit potřebujeme, ale určitě nám nepomůže, když se z odpuštění stane imperativ, tedy že bychom „měli odpustit“. Někdy to prostě nejde, nemůžeme si pomoci, naše duše se tomu vzpírá. Možná je bolest ve zraněném člověku příliš velká, dostatečně ji neoplakal nebo je stále ještě plný hněvu, který si nedovolil nikdy naplno prožít. Někdy je trauma tak velké, že se bez psychoterapeutické pomoci neobejdeme. Vždy je ale třeba vzít bolest druhého vážně. Uznání toho, že se druhý může cítit ublížený, mu může nakonec pomoci jeho bolest přijmout.
Běh na dlouhou trať
Mluvili jsme o tom, že odpuštění je proces. Proces trvá, není okamžitou záležitostí, a čas je proto jeho velmi důležitou součástí. Obvykle pomáhá zpracovat události a situace, které člověka zranily. Duše člověka postupně prochází někdy i bouřlivými emocemi, které k této situaci patří.
Někdy není jednoduché unést, že proces odpuštění není ještě dokončen a zejména v křesťanském prostředí se stává, že okolí tlačí na toho, jemuž bylo ublíženo, aby už konečně odpustil. Byť je to pochopitelné, tento postoj není příliš šťastný. Může vést k tomu, že ten, jemuž bylo ublíženo, slovně sice odpustí, ale takzvaně „nezapomíná“. Jinými slovy vlastně doopravdy neodpustí, jen se navenek podřídí tlaku a očekávání okolí. Obecně lze říci, že jakýkoli tlak proces odpuštění zbrzďuje, anebo dokonce zastavuje. A ještě je dobré podotknout jednu drobnost – různí lidé mají různý rytmus, někteří odpustí rychleji a někdo potřebuje času více.