Ze střípků si v hlavě skládáme obraz

Živí tvorové vnímají dění kolem sebe různými smysly, kterými je Stvořitel vybavil. Pro člověka jsou nejvýznamnějšími informačními kanály zrak a sluch, proto i Bible na řadě míst upomíná, že máme oči k vidění a uši k slyšení. Pochopit to, co vnímají smysly, však může jen srdce, tedy centrum lidského bytí. (viz např. Mt 13,15)

Smysly jako zrak a sluch nebo jejich orgány jako takové nemohou nic pochopit, protože jsou jen vysílači jednotlivých signálů. Ty samy o sobě „smysl“ nenesou, naopak přinášejí o vnímané skutečnosti doslova roztříštěné informace. Každý smyslový orgán je totiž složený z menších citlivých buněk neboli receptorů, které vnímají svou část skutečnosti odděleně od ostatních. Například ve vnitřním uchu vnímá každá jeho část pouze zvuky o určité výšce tónu. Hmatová čidla zase vnímají jen určitou „svou“ část prostoru – zkuste zavřít oči, překřížit ukazovák s prostředníkem a hmatat jimi kolem sebe. Pravděpodobně budete zmateni, co je vlevo a co vpravo.

Ještě zajímavější je sledovat, jak vznikají zrakové signály v očích. V sítnici každého oka máme dva základní druhy buněk citlivých na světlo a vnímajících obraz – tyčinky a čípky. Tyčinky vnímají intenzitu dopadajícího světla a dávají nám informaci o jasu a stínu. Čípky naproti tomu za dostatečného osvětlení rozlišují barvy. Zdravé lidské oko má tři typy čípků, pro červenou, zelenou a modrou barvu, ostatní barvy vnímáme jako jejich kombinace. Velmi vzácně se stane – nelze to snad ani považovat za postižení – že se člověk narodí se čtyřmi druhy čípků a vnímá tak zrakem „čtyřbarevně“. Vidí tedy barevné odstíny, jako je červenozelená, kterou ostatní nemají jak pochopit, protože přesahuje veškeré zkušenosti a představy.

Mnohem častější jsou však v našem nedokonalém bytí případy, kdy něco zraku schází. A to se může týkat i světločivých buněk. Postižení čípků znamená částečnou nebo úplnou barvoslepost. Postižení tyčinek je ještě závažnější, protože představuje praktickou ztrátu zraku – člověk, který vidí barevné skvrny, ale nerozliší, co je světlejší a co tmavší, nerozpoznává obrysy tvarů a předmětů.

O očích se říká, že jsou „okny do duše“ – a platí to nejen, když očima nevědomky „signalizujeme“ nějaké duševní pochody. Naše duševní vnímání světa okolo a světa uvnitř můžeme totiž také rozdělit na jakési „tyčinky a čípky“. Na jedné straně máme rozum, který si všímá faktů, snaží se analyzovat a vnímat vše na jedné „světelné úrovni“. Na straně druhé jsou emoce, city, které si všímají celé řady „odstínů“. Přestože v našem vnímání jdou tyto „buňky“ častokrát proti sobě, potřebujeme obě dvě, jinak nemáme o světě ani o sobě úplný obrázek. Navíc jednu ani druhou nemůžeme úplně potlačit. Ve chvíli, kdy se snažíme vnímat jen rozumem, určitě nějakou emoci prožíváme. Bůh nás vybavil obojím, abychom mu věřili celou myslí i celým srdcem.