Neměli bychom jako křesťané „nastavit druhou tvář“, „být činitelé pokoje“ atd.?

Před nějakou dobou jsem napsal blog na téma křesťan a pacifismus s tím, že pacifismus není křesťanský postoj. Překvapilo mě, s jakou vehemencí se do mě pustili někteří zastánci pacifismu. Uplynulo pár měsíců a diskuze se přesunula do kruté reality. Ukrajinský národ se stal obětí agrese a brání se. Na internetu jsem dokonce viděl fotky modlících se ukrajinských vojáků před tím, než jdou do bitvy. Zajímalo by mě, co by na to řekli zastánci pacifismu v křesťanském obalu.

Jakkoli je situace na Ukrajině nepřehledná, snad každý musí obdivovat odvahu a zarputilost, se kterou se Ukrajina brání. Náš národ byl v podobné situaci v roce 1938 a 1968. Rozhodnutí tehdy bylo, že je lepší se sklonit a zachovat životy než se bránit, stejně prohrát, a to za cenu mnoha obětí.

Jak je to ale s pacifismem a násilím? Neměli bychom jako křesťané „nastavit druhou tvář“, „být činitelé pokoje“ atd.? Ano, ale co je křesťanského na tom, nechat si líbit příkoří od někoho, kdo je násobně silnější? Kdo si myslí, že si se mnou nebo druhými může dělat, co chce? Odpověď je jednoduchá. Nic! Důvodem podřízení se totiž není nic jiného než zvážení situace a následný strach z následků případného konfliktu. Proto jít do konfliktu s nasazením života, kvůli ochraně životů druhých a kvůli zastavení agresora může někdy být hluboce křesťanské rozhodnutí a překročení komfortní zóny. Takto vnímám postoj Ukrajinců, byť mi u toho krvácí srdce a neustále se modlím, aby to skončilo.