Mým posláním je evangelizovat spoluvězně.

Vzpomínám na ten den před čtrnácti lety, jako by to bylo dnes. Za mřížovím katru ostravské Věznice Heřmanice čekal po ranním sčítáku ustrojen do „sintru“, šedivého vězeňského mundúru, pravidelný účastník bohoslužeb Radek k odvedení do kaple. Přivezli ho sem po vynesení rozsudku z vyšetřovací vazby, kde uvěřil v Krista při čtení Nového Zákona, který ode mě převzal zamčenými pancéřovými dveřmi přes vyklápěcí „bufet“. Když jsem mu odemykal katr, abych si ho odvedl, ironických poznámek dozorců ani ostatních vězňů si nevšímal. Radek byl inteligentní, tichý, vnímavý a působil klidně. Otec alkoholik jejich rodinu tyranizoval a opustil je. Sestra se ozývat přestala a bratr, který také zažil vězení, později zemřel. Ve vězení Radka navštěvovala jen maminka.

Po přemístění z Heřmanic do Kynšperku se Radek spojil s místním katolickým kaplanem Jaroslavem Šaškem, kterého spolupráce s ním inspirovala natolik, že došlo ke zřízení oddílu pro věřící vězně. Radek absolvoval biblické korespondenční kurzy „Emausy“, zasílané již po léta mnoha vězňům z Křesťanských sborů v Havířově. Poslal mi i fotografii, na které před spoluvězni stojí jako vedoucí biblického kroužku.

Po jeho propuštění ale přišlo zklamání. Jednu večer u nás zazvonil – přijel od své družky Ireny a byl opilý. Nechal jsem ho přes noc na matraci ve sklepě vystřízlivět. Ráno jsme ho vzali s rodinou do nedělního shromáždění. Po společném obědě jsem ho pozval na vyjížďku do přírody a později mu zajistil nocleh na Armádě spásy. Přes den si ale zašel s bezdomovci na pivo a „lítal“ v tom znovu. Zdraví se mu postupně zhoršilo natolik, že ho nový trest zachránil snad i před amputací nohy.

Nastoupil do Vinařic u Kladna, kde byl kaplanem můj bratr Pavel. Barevně podtrhanými verši z Bible se to sice v dopisech, které mi Radek posílal, jen hemžilo, ale s Pavlem jsme se shodli v tom, že než řešit ne vždycky podstatné teologické rozdíly, měl by se zaměřit na léčbu své alkoholové závislosti. Po vypršení trestu se ho ujali bratři z Emaus, ale Radek opět pití propadl. Po dlouhé době se mi ozval, že se vrátil k Bohu a že bude mít v Ostravě křest ponořením. Byl jsem překvapen a z jeho pozvání jsem měl radost. Při této příležitosti mi zde věnoval knížečku svědectví z různých věznic. Radek do ní přispěl duchovní básní a na obálku svou barevnou kresbičkou z vězení, na které se rostlinka prodírá cihlovou zídkou ke světlu. Některé pisatele článků jsem znal osobně, takže jsem věděl, že jejich život ve vězení žel tomu, co o své víře v Krista napsali, ve všem neodpovídá. Po křtu se mi představila i Radkova bývalá družka. Radek se k ní později zase vrátil, avšak stejně se vrátil i k alkoholu. Po hádkách s Irenou pak poznal další věznici – pro změnu Rýnovice.

Naposledy jsem s ním mluvil v misijní křesťanské skupině ve F.M. Irenka už nežila. U adventistů se oženil se s křesťankou, která je připravena na něho čekat. Říkal, že abstinuje, a našel si práci i bydlení v Českém Těšíně. Soud mu vyměřil dlouhých osm roků za „elpaso“ (loupežné přepadení), nástup mu byl odložen z důvodu pandemie. Při svém fyzicky zbědovaném stavu se na trestném činu podílel jen minimálně; k účasti se nechal přemluvit v opilosti. Ale žel, taková je soudní praxe.

V současné době Radek už sedí v Plzni na Borech. Je mu 42 roků, dohromady si v životě odpykal osm let a dalších osm ho ještě čeká. V dopise píše: „V té poslední době na svobodě, kdy jsem nepil, jsem také k Bohu už nikoho nepřivedl. Mým posláním, které vidím do budoucna, je evangelizovat spoluvězně; Bible pro ně mi již adventisté poslali.“

Ilustrativní foto - Pexels.com