filharmonik a trumpetista Jiří Pelikán (*1958)

Bylo pro vás povolání hudebníka jasnou volbou?

Začínal jsem v osmé třídě, tedy hodně pozdě, a rozhodnutí pro profesi hudebníka nebylo vůbec jasné. Byl to zajímavý proces, protože když už jsem do hudebky – ach jo – musel začít chodit, začalo mě to bavit. Už jen zkoumání, jak nástroj funguje a jak se rozeznívá, mě velmi zaujalo. Na začátku deváté třídy se mě pan učitel ptal, jestli bych nechtěl na konzervatoř. Odpověděl jsem mu, že si myslím, že na to nemám. Rázně mě uťal slovy: „Do toho mi nemluv, to musím vědět já, ať za mnou táta přijde!“ Když jsem otci vyřídil učitelovo pozvání, jeho první reakce byla: „Ty kluku, co jsi zase provedl?“ (smích) Pak jsem se dozvěděl, že se tam málem pohádali, protože otec argumentoval, že „přece z kluka neudělá komedianta!“ Ale domluvili se a já jsem to přijal. Tak jsem pak šel studovat konzervatoř, i když to vlastně nebyl můj nápad.

Hudba si vás získala spíš funkčností nástroje, ale teď pracujete v Jihočeské filharmonii a hudba vás živí. Uměl byste dneska žít bez hudby?

To je otázka. Letos dovrším věk pro pobírání starobního důchodu, takže mohu zjistit, jestli to budu umět, nebo ne. (úsměv) Ale když o tom přemýšlím, tak si myslím, že i kdybych přestal hrát v orchestru, tak s hudbu v kontaktu zůstanu – ať ve sboru, kde se na hudbě podílím, nebo v rodině. V nějaké formě by hudba v mém životě jako jeho součást zůstala.

Na konzervatoř jste už šel s tím, že to bude vaše profese?

Dost se to tehdy krylo – studium znamenalo velkou pravděpodobnost volby povolání. Během studia jsem koketoval ještě s myšlenkou studia psychologie, ale nikdy jsem to nedokázat dostat do stavu, aby to převážilo.

Jste také sólista, vyšlo vám CD, máte na kontě turné po Evropě, hudbu vyučujete. Z pohledu okolí jste úspěšný. Jaké jsou předpoklady pro to, aby v této profesi člověk uspěl i vnitřně?

Bez jakéhokoli patosu si myslím, že to je otázka upřímnosti k sobě samému. Dokázat si přiznat, že mi něco nejde, že to či ono neumím a udělat něco, aby se to změnilo, abych se v těch věcech přestal topit. Hrál jsem krátce, oproti spolužákům na konzervatoři jsem neměl tolik „naběháno“, musel jsem hodně dohánět. Často mě to přivádělo na moje hranice. Musel jsem si přiznat, že nemám všechno ve své moci, že jsou věci, které nemohu ovlivnit. To byl důležitý impulz k tomu, abych hledal dál.

Co musí člen filharmonie oproti jiným muzikantům umět?

Jiný druh hudby jsem neprovozoval, tak nemám s čím srovnávat… Filharmonie je zvláštní organizmus. Setkávají v něm různé nástrojové skupiny a každá z nich má svá specifika, co se týká konstrukce nástroje, barvy zvuku, systému ladění. Když tyto různé prvky dáte dohromady, tak z toho na první poslech vyjde velmi nesourodý zvuk. Pak je na hudebnících, aby z této nekompaktní suroviny vytvořili zvuk, který je spojený, široký, barevný, oslovující… a to není jednoduché.

Popište prosím váš běžný pracovní den.

Trumpetistův den začíná brzy ráno a končí pozdě večer – tak to říkám studentům. Tu práci je třeba rozložit do celého dne, protože kumulovaná do krátkého času by mohla trumpetistovi fyzicky ublížit. V tom to máme hodně podobné se sportem, musí se trénovat, ale i odpočívat. Takže od šesti ráno půl hodiny tělocvik, pak snídaně, ranní ztišení a kolem půl osmé se začínám rozehrávat. Pak jedu na kole do práce. Zkouška ve filharmonii je od devíti do jedné. Oběd a pak učím na konzervatoři nebo ZUŠ. Když je koncert, tak se jdu po vyučování lehce nasvačit, znovu rozehrát a pak na koncert. Když má den tyto tři fáze, bývám hodně unavený. Ve dvoufázovém dni bez koncertu jedu po škole domů a večer se znovu s nástrojem potkám při procházení partů, sólového repertoáru, a hlavně na nátiskových cvičeních. V únoru jsem natáčel svoje třetí CD, to byla také zhruba roční práce.

Co říkají na vaše rána sousedé?

Ano, to je důležité téma. (úsměv) Jsem vybaven zařízením, kterému se říká „cvičicí dusítko“. Před jeho vynálezem si umíte představit, co sousedé museli vytrpět, zvláště když jsme ještě bydleli v paneláku. Takto teď trpí už jen rodina mé dcery, s nimiž bydlíme v jednom domě, a ti si zatím nestěžují. Všechny tři naše děti mají základní hudební vzdělání, ale hudbu si za profesi nezvolili, zůstala jejich koníčkem.

Je i po desetiletích profese hudebníka ještě kam růst, nebo se tento potenciál může rozvíjet jen do určitého věku a dál už je to jen o udržení dosažené úrovně?

Pořád zjišťuji, že se přede mnou otevírají nové obzory ve formě nových úkolů, materiálů nebo metodických přístupů – a to mě baví a inspiruje. Takže v tomhle smyslu je pořád kam růst. Ale rozvoj fyzických dovedností mám už za sebou a je nutné je cvičením udržovat aktivní a čilé.

Skládáte vlastní skladby?

Ne, kompozici nechávám těm, kteří mají výraznější inspiraci. Vlastně počkejte – mám jeden vlastní opus. Moje mamka učila v mateřské škole – a jednou jsem na její žádost pro děti zhudebnil básničky, které přinesla domů. (smích) Jinak ve sboru jsem pro různé hudební skupiny dělal úpravy písniček nebo aranže skladeb pro studenty ve škole.

Co je v oblasti hudby vaše srdeční záležitost?

Mám rád barokní hudbu. V období baroka byla trubka – tehdy nazývaná clarina – na vrcholu své slávy. Hodně se používala v církevním prostředí k oslavě Boha. Zvuk trubek nemůže nic nahradit. Vznikalo hodně krásných barokních koncertů. Znalost clarinového způsobu hry se poté ztratila a začala být znovu objevována ve 20. století spolu s vývojem piccolo trubek. Pro mou generaci se jejich prostřednictvím otevíral výhled do barokní hudby. I to moje první CD jsou převážně barokní sonáty hrané na piccolo trubku. Svého času jsem také zpíval v souboru Dyškanti vokální polyfonii, to mě také velmi oslovuje.

Na co z toho, na čem jste pracoval, jste nejvíc hrdý?

Docela si považuji, když mě v roce 2006 přizvali jako sólistu do Dvořákova komorního orchestru v Praze. Tři sezóny jsem s nimi dělal koncerty, z nichž většina se odehrávala ve Svatojiřském klášteře na Pražském hradě v Bazilice svatého Jiří. Hráli jsme barokní hudbu a převlékali jsme se u rakve svaté Ludmily. (úsměv)

Věříte v Boha. Jaká cesta vás k němu dovedla?

Vyrůstal jsem v rodině, která se explicitně k Bohu nehlásila. Rodiče vyrůstali v tradičním katolickém prostředí, i když u táty to bylo složitější – jeho rodina se účastnila protifašistického odboje a děda byl v roce 1944 zatčen a na Pankráci popraven. Táta byl sám totálně nasazen v Německu a udělal si závěr, že kdyby Bůh byl, tak by nic z toho „svinstva“, co se dělo, nedopustil. Po procesu se svým tátou se stal přesvědčeným komunistou. Říkal, že to byli jediní lidé, kteří proti nacistům něco dělali. Neměl pravdu, ale takhle to viděl. Takže jeho víra šla do ústraní. Vůči křesťanství však zůstal tolerantní, ale osobně ho nepraktikoval. Mamka v sobě zbytek víry měla.

Kde se to pro vás změnilo směrem k Bohu?

Kolem roku 1968, když přišlo rozvlažení, náš vesnický pan farář začal pořádat májové bohoslužby pro mládež. Chytlo nás to, chodila tam poměrně velká skupina. Byli jsme připraveni k prvnímu svatému přijímání a následně k biřmování. Biřmoval nás biskup Hlouch krátce před svou smrtí, dlouho po něm v regionu žádný duchovní takového kalibru nebyl. Zůstala ve mně úcta k němu i k věcem souvisejícím s křesťanskou vírou. S tímhle jsem šel na konzervatoř. Nebyla to osobní víra, ale vědomí, že věci mohou být jinak, než jak se nám předkládají. Osobní víra přišla později. Když jsem nastoupil na vojnu do symfonického orchestru Armádního uměleckého souboru v Praze (AUS VN), dostal jsem se do kontaktu s evangelikálními křesťany. A tam už to šlo tak, jak to známe. (úsměv) V jednadvaceti letech jsem prožil osobní obrácení.

Sloužíte jako hudebník ve sboru. Hudba v církvi má velký vliv na prožívání Boží blízkosti. Má tento vliv i na vás jako na zprostředkovatele hudby, nebo už samotné hraní spotřebuje veškeré hudebníkovo soustředění?

Jestli mají hudebníci sloužit Bohu, tak pro ně musí být hudba tím, čím je pro kazatele jazyk. Tedy zprostředkovatelem. Napojení na Boha tam být musí. „Tvorba zvuku“ nesmí člověka zaujmout natolik, aby tento rozměr ztratil. Ale je pravda, že když jako hudebník slyším někoho hrát nebo zpívat, tak to profesně posuzuji – to je věc, které se musím vědomě bránit. Ve sboru máme víc hudebních uskupení – a za to jsem rád. Když slouží jiní, tak se snažím tuto profesní „deformaci“ vypnout a zůstat na tom, že je to prostředek k oslavě Boha. V nácviku hudební produkce pro bohoslužbu je ale potřeba pracovat na co nejlepším tvaru. Pak stejně narazíme na hranici možností, takže na tom to nemůže stát.

Na českobudějovické konzervatoři vyučujete hru na trubku. Máte nějakou svoji teorii, jaký vliv měl zvuk trubek na pád zdí Jericha?

(smích) Nabízí se, že trubači zaduli a zbořilo to hradby. Ale myslím si, že největší práci hrála Boží moc poté, co Izraelité byli poslušní a sedm dní obcházeli Jericho, šest dní v tichu, sedmý den sedmkrát a posedmé s křikem. Faktem ale je, že zvuk je chvění, které se z jednoho tělesa přenáší na druhé. Ale nemyslím si, že by bylo tak intenzivní, že by bořilo hradby. Navíc oni tehdy nehráli na žesťové nástroje, ale na volské nebo beraní rohy, což je mohutnější kostěný nástroj (šófar), jehož zvuk nemá takovou břesknost. Takže zásluhy bych nechal Bohu.

Podle křesťanské tradice byl Lucifer hudebník. Jaký je váš názor na hudbu ve službách zla?

V jakékoli činnosti záleží na tom, komu se ten, kdo ji provozuje, otvírá. Klíčová je pozice, jestli si člověk je, nebo není vědom toho, že smí být a je Božím dítětem. Jestli tvoří z pozice Božího dítěte očištěného Boží krví, tak jeho provozování hudby nebude sloužit zlu. Naopak tvorba člověka, který se Bohu posmívá a odmítá ho, nebude Boha oslavovat (ale i činnost takového člověka si je schopen Bůh použít k prosazení svých záměrů).

Filharmonik

je součástí velké mozaiky, jejíž každý dílek má vliv na fungování celého tělesa. Hudebník jako člen orchestru, čítajícího desítky lidí, nastudovává hudební dílo podle pokynů dirigenta, interpretuje ho a udržuje interpretační úroveň přípravou a cvičením.