Honza stál u automatu zády k Marušce. Nevnímal ji. Všechnu jeho pozornost poutala hra, která před ním běžela na monitoru. Připadal jí jako fanatik. Cítila beznaděj. „Jendo, pojď domů,“ prosila ho skoro s pláčem. Neslyšel ji. Vzala ho za ruku a snažila se ho od automatu odtáhnout.

Nepomohlo to ani na to, aby se na ni podíval. Dál zíral na obrazovku a co nejrychleji se jí snažil vysmeknout – zatímco mu držela ruku, tak mu utíkaly šance na výhru! „Jendo, prosím…“ Znělo to naléhavě. Musel ji slyšet. „Ještě chvilku, já ty peníze vyhraju zpátky!“

Bylo to marné. Ta bedna pohlcovala jeho další výplatu. Jejich živobytí. Nemělo smysl, aby v tom potemnělém, kouřem zamlženém pajzlu v kraválu potulných kolotočářů čekala, že Jendu ten barevný kužel světla z obrazovky, kterým jako by byl očarován, sám pustí. Bude tam zase až do zavíračky nebo do té doby, dokud bude mít do automatu co hodit. Jako pokaždé.

Věděla, že zpátky nevyhraje nic. Nikdy se nestalo, že by přišel a řekl: „Vidíš, tentokrát jsem vyhrál, tady máš peníze.“ Nikdy. Ale další měsíc tam šel s výplatou zas. Venku bylo sychravo a ulice byla prázdná jako Maruščina duše. Pane Bože, prosím tě, pomoz mu! Je jak uhranutej, vždyť to není on! Prosím tě, vrať mi ho zpátky… jak dlouho jde tohle vydržet? Já to sama nezvládnu! Co bude dál? Z čeho budeme žít? Bože, kde jsi? Kolik let to už takhle je? Devět? Deset?

Jo, to bude už aspoň deset let. Trvá to už strašně dlouho. Už si skoro nevzpomíná, jaké bylo jejich manželství předtím, než to začalo být takhle těžké. Ale pamatuje si, jak se to provalilo. Banálně a nevyhnutelně. Přišla upomínka za nezaplacenou elektřinu. Za celý rok. Byla to pálka, už hrozili exekucí. Nejdřív si říkala, že to musí být nějaký omyl. Měli s Jendou platby rozdělené tak, aby všechny byly každý měsíc pokryté – Maruška ze svého účtu platila nájem, Jenda měl z toho svého platit elektřinu, pojištění a spoření. Když na něj uhodila, tak se přiznal – šel do herny a na účtu mu nezbylo nic. Marušce najednou zapadly do sebe všechny ty střípky nezodpovězených otázek a pochybností, na které narážela během celého toho roku a které se všechny točily kolem jedné otázky: Jak to, že máme najednou problém vyjít s penězi? Tehdy jim s tou elektřinou pomohli příbuzní – dali Marušce polovinu dlužné částky. Tehdy se tu katastrofu povedlo odvrátit. Ale byl to teprve začátek.

--

„Jendo, ty, takovej hubenej, a hraješ! Kdybys to radši dával do jídla!“ Místnost ztichla. Podívali se na něj všichni. Všichni! Někteří s údivem, někteří nevěřícně, někteří sklopili oči, protože už to věděli, a ta chvíle Jendova veřejného zostuzení byla jim samotným nepříjemná. On, křesťan, který s nimi mluvil o Bohu, jako o někom, koho zná, je závislý na automatech! Najednou měl cejch gamblera. Takhle nahlas a přede všemi kolegy v práci to šéfová přece říkat nemusela! Zahlédl ji v hospodě a věděl, že si všimla, že hraje, ale že to tak proflákne, to si nemyslel.

Na chvíli se viděl jejich očima – a cítil stud. Jo, byla to ostuda. Teď to viděl jasně. Asi má fakt problém. Na začátku to tak ale nevypadalo. Prostě šel s kamarádem na pivo a v hospodě ho zaujali lidi u automatu. Jen si to chtěl zkusit. Vypadalo to zajímavě – dalo se tam vyhrát! I když napoprvé prohrál víc, než vyhrál, ta představa, že příště vyhraje, ho tam přitáhla zas. A zase prohrál, znovu a znovu prožíval zklamání z té prohry. Bylo mu těch peněz líto, ale stejně tam šel zas. Měl novou práci a cesta domů vedla kolem téhle hospody. Vždycky si říkal, že to bude jen na chvíli, že třeba dneska vyhraje to, co minule prohrál, a vždycky ho to pohltilo. Přestával nad tím mít kontrolu.

A mělo to nedozírné dopady. Chodil tam po každé výplatě. Někdy ji tam nechal z poloviny, někdy celou. Někdy ho nezastavilo ani to a půjčil si, aby tam mohl hodit další mince. Když mu v bance odmítli otevřít další úvěr, začal s nebankovními půjčkami. Dluhy rostly už jen růstem úroků, ale Jenda neměl ani na zaplacení toho, co si půjčil. Dostal se na šikmou plochu a nebyl schopen se na ní udržet. Klouzal dolů a neuměl ten sešup zastavit. Kolikrát si řekl, že už hrát nebude… ale nefungovalo to. Bylo to silnější než on a všechna jeho rozhodnutí. Bylo to ďáblovo pokušení. Přesvědčivé, lákavé, neodolatelné. Tak se naučil házet to za hlavu, jako by ty problémy neexistovaly.

Dál chodil do sboru, dál se tam modlil s lidmi. Měli ho tam rádi, věděl to. Ale tohle neřekl nikomu. Byl přesvědčen, že to zvládne sám.

--

Maruška seděla u stolu s hlavou v dlaních. V uších jí zněla slova její známé. „Věčně ho vidím u automatu.“ Bylo jí trapně. Pokaždé, když se tohle téma otevřelo. Ale co s tím? Před ní leželo další rozhodnutí o exekuci a výhrůžka soudem. Sotva co zaplatila aspoň něco, aby jim zase zapnuli elektřinu. U jednoho soudu už byli. Dluhy narostly na tři čtvrtě milionu. Elektřina, paušály, pojištění, půjčky. Už dávno to přerostlo jakékoli možnosti, aby to splatili, jejich dluh už byl mimo jejich kontrolu a žil si svým vlastním životem. Jako Otesánek kynul už jen nesplacenými úroky. Cokoli by do toho systému vhodila, bylo by jako sklenice vody do hladového požáru. Přijdou o všechno.

Už nemohla. Nevěděla, co má dělat. Nemělo to řešení. Bylo to jak valící se moře, proti kterému stála sama. Jen ona a její modlitby, její volání o pomoc k Bohu, protože k nikomu jinému si volat neodvážila. Co by na to ve sboru řekli? Styděla se za to, litovala Jendu, jak by se na něj všichni dívali, nechtěla to. Měla ho ráda. A nechtěla ani, aby se na ni dívali jako na chudáka, který se trápí – a kterému stejně nemůžou pomoct. Nikdo to za ně nezaplatí, tak jaký by mělo smysl jim to říkat? Propadli se do chudoby, ale je to jejich chudoba. Ani si nepamatuje, kdy měli naposledy Vánoce. Všechno se to slilo do jednoho nepřetržitého, každodenního zápasu, aby měli aspoň na chleba. Nikdo z těch křesťanů, kteří si žijí ve svých jistotách a děkují za ně Bohu, se neumí vžít do toho, co prožívá. Tak jak by jí mohli pomoct? Nad tíhu celé té situace byla těžší její samota. A to moře se valilo dál. Jenda proti tomu nic neudělá. Je mimo, nedá se s ním rozumně mluvit, nedochází mu, jak vážné to je. Jestli něco neudělá ona, tak ji to smete. Už teď se to trápení zdá nad její síly.

Bože, ale nad tvoje síly to přece není. Ty jsi stvořil svět, nic není nad tvoje síly. Tak zasáhni, prosím! Udělej něco, aby se to valící moře zastavilo. Udělej něco, aby se Jenda z toho očarování probral. Udělej něco a zachraň naše manželství, naše bydlení, náš život. Prosím. V zámku zarachotil klíč. Je doma.

Otevřel dveře a uviděl světlo z kuchyně. Maruška ještě nespí. Tiše seděla u stolu, na kterém ležely papíry. Zase upomínky, pomyslel si spíš unaveně než s pocitem nějaké zodpovědnosti. Ale to trápení, které na své ženě viděl, se mu k srdci dostalo. Jo, za to můžu já. Nechtěl jsem to tak, ale děje se to. Trápí se. „Sedni si,“ řekla to tiše, ale rozhodně. Neplakala, nezlobila se… Něco bylo jinak. Pomalu si sedl na židli u vedlejší hrany stolu.

„Jestli s těmi automaty nepřestaneš, tak podám žádost o rozvod. Vyber si, Jeníku: buďto já, nebo automaty.“

--

Byla neděle a ve sborové budově ještě byli lidé, kteří se po bohoslužbě zapovídali. Kazatel i Jenda seděli v kanceláři a z chodby k nim doléhal vnější ruch. Kazatel naslouchal Jendovu vyprávění a nevypadal znechuceně, pohoršeně ani vyděšeně. Nehleděl na něj jako na vyvrhele, jak to Jenda zažil v práci. Soustředil se na jeho slova a mlčel. Jen občas přerušil Jendu nějakou otázkou, jejíž odpověď měla přinést víc světla do toho, co právě řekl.

Jenda skončil. Bylo to venku. Na jednu stranu to byla úleva. Jako by se tíha toho břemene, co nesl, rozdělila. Nechtěl Marušku ztratit. Ta hrozba byla najednou tak reálná a tak blízko, že to zasáhlo i tam, kam se s prosbami ani se slzami dostat nemohla. Nebylo pochyb o tom, že to myslela vážně.

Kazatel chvíli seděl v naprosté tichosti. Zdálo se, že někde uvnitř mluví s Bohem. Tak co přijde? Odsouzení? Kázání, jak se měl chovat? Lítost, že nemůže pomoct? „Pojďme to přinést před Boha, Jendo. Bůh nám ukáže, co s tím. On určitě má nějaký plán, jak z toho ven.“ Začali se modlit. Něco se začalo dít. Dovnitř té tmy začalo proudit světlo. Bylo to jak jarní ráno do zmrzlé zimní noci. Přišlo tání. A Jendovi se oči začaly rosit slzami.

--

Rozjelo se to. Začal Boží plán záchrany. Jenda kazateli slíbil, že už do herny nikdy nevkročí a že mu bude každý týden na jeho otázku, jestli to ustál, odpovídat pravdu. Že se spolu budou dál modlit a hledat řešení jednotlivých dílčích problémů.

Maruška dostala přístup ke všem rodinným příjmům a platby, které dřív byly na Jendovi, teď zajišťovala sama. Mezi známými se našli lidé, kteří před léty zažívali totéž a kteří byli ochotni poradit. Jenda a Maruška se dozvěděli, že existuje cosi jako osobní bankrot.

V práci jim zaměstnavatel poskytl podnikového právníka, který je seznámil s průběhem osobního bankrotu a začal se nastavovat proces oddlužení. Všechny pohledávky, půjčky, dluhy, exekuce, všechny papíry od věřitelů – všechno to dali na jednu hromadu. Domluvili se na splátkovém kalendáři. Když vydrží ještě pět let chudoby, kde třicet procent z toho, co oba, i Maruška, vydělají, půjde na splácení dluhu, bude jim za pět let zbytek dluhu smazán a budou z toho venku. Je to jediná šance za život, víckrát člověk osobním bankrotem svoje dluhy řešit nemůže. Alternativou bylo splácení části dluhu, zatímco by jeho zbytek dál narůstal – a nakonec stejně pád na úplné dno. Věděli, že tu šanci nesmí promarnit.

A kazatel se Jendy každý týden ptal – a Jenda věděl, že se za týden zeptá zas, tak do herny opravdu už nešel. Tu touhu tam jít překonával s Boží pomocí – mizela během modlitby. Věděl to nade vší pochybnost – to Bůh mu pomohl.

--

Lída se na Marušku dívala dlouze a pozorně. Už delší dobu se jí nelíbilo, jak vypadá. Pohublá, bledá, vyčerpaná, bez úsměvu, vyhaslá. Žádný viditelný důvod tu nebyl – Jenda už roky na automat nesáhl, oddlužení proběhlo hladce a konečně mohli žít normálně jako každá jiná rodina. Spřátelili se, když ten proces oddlužování začal. Bylo neuvěřitelné, jak dlouho se tehdy s celou situací Maruška prala sama – bez modlitební a psychické podpory sboru, bez možnosti se svěřit. Už uznala, že to tehdy byla chyba. Společenství je důležité a jeho pomoc nezastupitelná.

„Tak to, Maru, vyklop. Co se děje?“ zeptala se Lída přímo. A Maruška se rozbrečela. Už to nedávala ani fyzicky, tak byla unavená. Celý ten příběh začal vlastně hezky. Jako přátelství. Ale teď, po dvou letech…

--

„Jdu k Ireně,“ řekla Maruška Jendovi a odešla k sousedce. Byla to dobrá kamarádka, vídaly se velmi často. Kafe, společné nákupy… Když šla Maruška domů, stavila se u Ireny – někdy na celé hodiny, protože Irča ji poprosila o nějakou pomoc. Někdy dostala i jídlo. Však co, příště zas ty dáš něco mně, říkala jí Irena. Jo, Maruška se nikdy nechtěla cítit dlužná. Tak Irče občas i ten nákup zaplatila. Pak jí ho platila často. Asi každé přátelství něco stojí, říkala si Maruška, i když se v tom už necítila dobře. Tohle stálo hodně. Čas, který by raději strávila s manželem, peníze, které jim pak chyběly, odpočinek, který prostě nebyl. Když jednou nepřišla, byla Irča tak zklamaná – a v Marušce zůstal pocit viny. Přerůstalo jí to přes hlavu. Chtěla z toho vztahu pryč, ale měla strach z Ireniny reakce. Nejednou šla z noční ráno k ní na kafe a zůstala tam do poledne, protože Irča potřebovala vyžehlit ohromnou kupu prádla. Domů Maruška přicházela fyzicky vyřízená a s pocitem vnitřního vzteku na sebe samou, že dělá něco, co dělat nechce. A doma viděla Jendu, který celou situací viditelně trpěl. Už zase spolu byli málo, už zase začínali mít problém s penězi.

--

„Tak to přece je – jak říká Irena, ne? Musím jí pomoct, protože jsem kamarádka, ne? O tom přece přátelství je, ne?“

„Ne, Maru, není,“ řekla klidně, ale naprosto rozhodně Lída. „Zneužívá tě. Je zdravá, má doma skoro dospělou dceru – ale dřeš tam ty. Ty máš podlomené zdraví, svoji vlastní domácnost a vztah s manželem – to je tvoje zodpovědnost před Bohem. Ne domácnost tvé sousedky a její potřeby. Když ti dá kafe, neznamená to, že ty jsi povinna zaplatit jí nákup. Když tě pozve na oběd, ty máš plné právo říct, že chceš obědvat s manželem. Opravdová kamarádka se kvůli tomu nemůže zlobit. Půjdu za ní s tebou. Neboj, nezkřiví ti ani vlásek.“

Irena se nejdřív hodně zlobila, později prosila, a nakonec – byl klid.

Bože, děkuju ti, že mi ukazuješ, jak důležité jsou vztahy v církvi! Za modlitby mých přátel tam, za jejich pohled, názor, radu, pomoc. Je to jak záchranná síť, která nenechá člověka padnout. Děkuju ti, že jsi skrze ně zachránil naše manželství i nás samotné. Děkuju ti za ně.