„A tu fotku, prosím, hlavně nějakou v purpuru a s berlou,“ loučí se s námi biskup Václav Malý s osobitým humorem. Z mírného obličeje se širokým úsměvem září pokora. Nemusela by, jeho jméno je už skoro třicet let pojmem. On sám se ale k době, kdy ho znal každý Čech, vrací jen velmi nerad.

Ježíš – cesta, pravda a život – se narodil ve chlévě, daleko od světské okázalosti. Vaše biskupské heslo trochu voní Betlémem – Pravda a pokora. Co pro vás osobně to heslo znamená?

Pravda znamená především pravdu vůči sobě, abych si nic nenamlouval, snažil se vidět se takový, jaký jsem, a tak to přijal. Pak pravdu o druhých – abychom dovedli zvážit druhého objektivně, i když na to nejsme vybaveni a často toho ani nejsme schopni. A samozřejmě pravdu Ježíšovu – Ježíš je pravda, cesta a život – to znamená pravdivý život v Ježíšově duchu. To s sebou nese objevování Božího království, ochotu k oběti a milosrdné srdce. To všechno je pro mne obsaženo v Ježíšově „Já jsem Pravda.“ A pravda o Bohu – kdo a jaký je Bůh. Co Bůh znamená ve vztahu vůči mně. Ta pravda v mém hesle má mnoho vrstev, není to jen slogan.

A pokora – uvědomit si svoji omezenost, naprostou závislost na Bohu, a umět ji žít. Aby člověk, když se něco zdaří, nepřipisoval zásluhy sobě, ale aby dovedl ukázat dál – na Dárce. Lze ji dostat jako dar. Je důležitá, zvláště v dnešní době, kdy se hodně zdůrazňují vlastní síly a schopnosti.

Ve vztahu k lidem někdy pokora a pravda mohou stát proti sobě – když má člověk pokorně přijmout názor lidské autority, i když ví, že nemá pravdu.

To by byla falešná pokora. Když rozeznávám, že něco je pravdou, tak to v pokoře, s díky za to, že jsem to rozeznal, sdělím. Samozřejmě člověk musí vážit, kdy se má postavit proti, nebo kdy zvolit taktiku rozumné opatrnosti, ale ani jedno z toho nestojí proti pokoře.

Knězem jste se rozhodl stát v devatenácti. Jak jste došel k takovému osobnímu rozhodnutí?

Neměl jsem žádný mystický zážitek. Byl jsem vychován v katolické rodině, četli jsme Bibli, komunikovali jsme s místním společenstvím církve. V pubertě jsem neprožil krizi víry, naopak. Díky rodičům jsem byl na svůj věk dobře informován. Přišel rok 1968 a s ním spousta teologické literatury a přednášek, získal jsem jistou orientaci. To rozhodnutí ve mně zrálo. Ale okamžikem, kdy jsem „věděl“, bylo jaro 1969, kdy bylo jasné, že doba vzepětí Pražského jara končí. Začal jsem u lidí, i u křesťanů, pozorovat opatrnost – že už zase váží, co říct, jak se zachovat, jestli se to vyplatí, nebo ne. A říkal jsem si: Přece když je člověk věřící, nebude přizpůsobovat svoje chování změnám vnějších okolností! Je-li člověk o něčem přesvědčen, mluví o tom. Je to znak toho, že má svoji důstojnost a čest. To byl podnět. Nikoli politický odpor, ale povzbuzovat lidi, aby si zachovali rovnou páteř.

Jak osobně prožíváte Vánoce? Jako kněz máte nejvypjatější pracovní období…

V minulosti jsem je trochu podceňoval. Ne v osobním slavení – měli jsme krásné vánoční svátky v rodině, zažil jsem jich mnoho i v kněžské a biskupské službě. Ale musím říci, a vyznávám to trochu i jako hřích, že jsem byl vnitřně napjatý. Říkal jsem si, že lidé přicházejí jednou za rok – co z toho mají, když s církví nekomunikují? Byl jsem takový zákoník. Dnes velmi oceňuji, že se jedná o příležitost oslovit lidi, kteří alespoň na ty svátky přijdou. Člověk nikdy neví, co z toho může vzejít. A přesto jsou to chvíle, které mohou člověka oslovit. Ale předpokládá to laskavé vnitřní nastavení vůči lidem.

Jak vůbec po tak dlouhé době vnímáte smysl křesťanských svátků?

Život by měl být protkán slavením, kdy se člověk, včetně biskupa a kazatele, odpoutá od všední práce. Sloužíme víc bohoslužeb, ale je to něco jiného, než sedět v kanceláři a něco psát. Myslím, že se vytrácí smysl pro slavení a život tím trochu ztrácí rytmus. Je důležité, aby se Vánoce a Velikonoce slavily a aby se pokud možno alespoň část lidí dotkla jejich vlastního obsahu.

Vyrůstal jste ve věřící rodině. Postavila právě tato výchova základy vzdoru proti zlu, který se táhne celým vaším životem? Jakou váhu připisujete křesťanské výchově dětí?

Velikou. Můj tatínek byl pro mě největším svědectvím víry. Byl učitelem, nepřestal chodit do kostela v místě, kde učil, i když mu radili, aby se schoval někde v Praze. On říkal: „Přece nebudu hrát divadlo.“ Tak ho vyhodili. Pracoval pak jako pomocný dělník a to bylo to nejpřesvědčivější, co mi pro život mohl dát. Ukázal mi, že pro víru stojí za to přinést oběť. A jít tou cestou dál. To bylo pro mě největší svědectví. Pak jsem v životě potkal spoustu lidí, politických vězňů, kteří se nevzdali víry, kteří dovedli být laskaví i v těžkých podmínkách. Ale tatínek byl pro mne první příklad.

V pražské arcidiecézi máte na starosti církevní školy. Jak vnímáte víru mladé generace, když máte možnost sledovat ji takto zblízka?

Je to především zážitková generace. Až příliš klade důraz na to, že pravdivé je to, co zažívá jako dobré. Ale ono to tak úplně není. Nelze stavět víru jen na zážitku. Kdybych já postavil svoji víru jen na zážitcích, nikam bych nedošel, protože byly i zážitky nepříjemné. Přesto mě víra držela. Došel jsem k tomu, že má smysl se s Pánem Ježíšem konfrontovat, někdy i přít, někdy nesouhlasit. Zážitek je velký dar, ale nemohu na tom stavět.

Dnes je doba na jednu stranu racionální – se všemi těmi technologiemi, a na druhé straně je odpoutání a víra „musí frčet“. Já to beru, také se rád nadchnu, ale nestavím na tom. Stavím na každodenním skromném střízlivém rozhodnutí: „Pane Ježíši, dej mi, abych tento den prožil v Tvém duchu. A jestli se mi to nepodaří, abych si to nejen uvědomil, ale měl také sílu znovu vykročit.“ Takto já chápu víru. Tím nechci mládež nijak degradovat. Vážím si každého, kdo se pro Pána Ježíše rozhodne a kdo je ochoten o tom hovořit.

Mluvil jste o špatných zážitcích. Dostáváme se ke komunistickému režimu, do vašeho mládí. Váhal jste s podpisem Charty 77, nebo jste měl v otázce tohoto podpisu jasno?

Chvilku jsem váhal, protože jsem věděl, že mě nečeká cesta roubená růžemi, ale v podstatě to pro mě bylo osvobození. Protože jsem v kostele nadšeně mluvil o tom, že máme následovat Pána Ježíše, ať to stojí, co to stojí, a přitom jsem cítil ten rozpor – že k vnějším okolnostem mlčím. Děla se spousta nespravedlností. Nepodepsal jsem Chartu z nějakého kariérizmu, to jsem prokázal po roce 1989, kdy jsem odmítl jakékoliv funkce a vrátil se na kazatelnu. Pro mě ten podpis znamenal, že už nemusím jednat opatrnicky, jestli tajemník něco dovolí, jestli támhleto ještě půjde, nebo už ne.

Slovo „osvobození“ ohledně podpisu Charty 77 jste použil i v souvislosti s veřejným přiznáním, že předtím jste šel volit komunisty, protože jste měl strach, abyste neztratil souhlas k výkonu kněžské služby. Každý si v nějaké etapě života podobným strachem projde. Je tohle způsob, jak naložit se strachem?

Nikdy jsem se necítil být lepší než jiní, vždycky jsem respektoval lidi, kteří dělali kompromisy. Byla spousta slušných lidí, i když chodili volit. Záleželo i na tom, jak žijí. Strach je třeba umět si přiznat. Byl jsem dvě stě padesátkrát vyslýchán estébáky a velmi hrubě, a i když už to byla rutina, vždycky jsem měl strach. A to mi pomohlo. Nikdy jsem se necítil jako hrdinové z filmů, kteří si vědí se vším rady. Vždycky jsem řekl: „Pane Bože, dej mi sílu, abych obstál.“

I teď, ve veřejné službě biskupa nebo kněze, je důležité přiznat si strach. Třeba strach říct pravdu. I v církvi se v názorech objevuje takzvaný mainstream a člověk si mnohdy říká: „Co by si ztěžoval situaci, ať si myslí.“ Ale někdy je to nepoctivé. Strach nemusí pramenit jen z obavy z násilí, ale i z touhy v dobrém slova smyslu stát si za svým. Takže strachy prožívám i teď. Modlím se, aby člověk unesl stáří, ubývání sil, umírání – nevím, co mě čeká. Nejsem takový machr, abych řekl: „Já jdu za Pánem, nemám strach.“ Pokorně říkám: „Pane Ježíši, odevzdávám ti to a prosím tě, abych nepodlehl pocitu nesmyslnosti nebo zážitku tmy.“ Líbí se mi střízlivá cesta, ale cesta věrná.

Jednou jste řekl, že v rebelii nevidíte cestu. Ale aktivní odpor proti režimu vás dovedl v roce 1979 až na sedm měsíců do vazby. Bez soudu, do jedné cely se třemi vrahy. Nesete si z toho období něco?

Ano. Jednak mě Pán Bůh osvobodil – když přišel rok 1989, neměl jsem jizvy. Nevzpomínám na to, co se mi všecko stalo, zmizelo to. Zase jsem se vrhl do duchovní správy. Zbylo mi z toho to, aby se člověk nepovyšoval a nepoměřoval, i když objektivně – já jsem tam byl nevinně a oni za těžké zločiny. A za druhé – že v každém lze najít něco dobrého. To mi obrovsky pomohlo a dodnes mi to pomáhá. I lidé nesympatičtí, kteří člověka pomlouvají nebo žádají nemožné, mají v sobě něco dobrého.

Pustili vás dva dny před Vánocemi. Jsme zase u nich. Jaké to tehdy byly Vánoce?

Nádherné. Prožil jsem je u rodičů. Dokud žili, prožíval jsem s nimi každé Vánoce. Mívali jsme je skromné, ale opravdu se slavilo narození Páně. Před večeří jsme šli na procházku, doma jsme se pak pomodlili, četli z Bible a pak jsme šli na půlnoční. Mělo to rytmus a nebylo to jen soustředění na kapra a na salát, na který jsme se těšili. Zní to trochu idylicky, jelikož vždycky ještě přemýšlím, co budu kázat na půlnoční, na Hod Boží a tak dále, ale tehdy jsem nic takového nemusel. A viděl jsem, že všechno bylo provázáno radostí, že se narodil Kristus. A to mi zůstalo. Těšil jsem se z toho, že jsme spolu. A společná modlitba – to je síla.

Nějaký „zážitkový efekt“ propuštění těsně před Vánoci nezávisle na rodině ve vás zůstal?

Měl jsem radost. Ale vadilo mi, že ostatní v tom vězení zůstali na několik let. Bylo nás obviněno deset, v čele s Václavem Havlem, Václavem Bendou, a já jsem patřil mezi čtyři, kteří byli propuštěni. Nečekal jsem, že mě pustí. Měl jsem radost, ale zároveň mi bylo trapně. Přestože jsem na to neměl vliv. To bylo to, co jsem tehdy cítil. To byl stín těchto Vánoc.

Zážitky z vězení byly ještě čerstvé. Už jste v srdci měl odpuštění toho, co vám tam dělali?

Jsem člověk emotivní, i když čím jsem starší, tím víc to tlumím, takže vypadám jako „kliďas“. Ale uvnitř to někdy bublá a já se jen snažím, abych to bublání nepřenášel na druhé. To je velmi důležité, protože pak je to průšvih. Takže byly i okamžiky nenávisti. Nejsem světec, abych řekl: „Pane Ježíši, já ti to obětuji.“ Ne. Přiznal jsem si, že bych je nejraději taky praštil. Ne že bych je chtěl mučit, takhle jsem to nikdy neměl. Ale zjistil jsem, že se užírám, a říkal jsem si: „Člověče, kde jsi? Podívej se na to ze širší perspektivy. Je důležité, že máš čistý štít, že jsi nic neprovedl.“ Bojoval jsem s tím, ale musím říct, že jsem to v sobě nenechal kvasit. A proto je mi líto, že mnohdy ani věřící nedovedou překonat okamžik nějakého ublížení nebo zklamání a pořád se k tomu vrací. Uplyne deset patnáct let a pořád nejsou schopni to pustit. Když se člověk zbytečně užírá, není pak schopen prožívat v životě radost.

Myslíte si, že je to druh vězení – takhle se uzavřít ve chvíli zranění?

Ano, je to vězení. A to je ta svoboda – i svoboda od ublíženosti. Je to těžké, neříkám, že ne. Člověk si to samozřejmě pořád pamatuje. Občas se mi nějaké okamžiky vybaví, ale nevyvolávám je a spoustu už jsem i zapomněl. Opravdu se v tomto cítím být svobodný. A jsem moc rád.

Prý jste introvert. K tomu, jak jste se dostal do pozice mluvčího sametové revoluce, jste použil přirovnání „jako Pilát do kréda“. Co vám to dalo?

Člověk je spojen s nějakým příběhem a každý se na to ptá, takže se k tomu už nerad vracím. Ale samozřejmě, že mi to dalo. Především to neuvěřitelné vzepětí lidí, jejich laskavost, vtipnost. Jak otevírali ústa při Otčenáši, protože ho skoro nikdo neuměl a lidem bylo líto, že se nemohou přidat – jako ryby, když lapají po vodě. To je nepopsatelné, mám na to krásné vzpomínky. Člověk nějak působil, ale tohle byl dar nebes, zázrak. Lidé vždycky čekají jako zázrak něco velikého. Samozřejmě zázraky se dějí, ale pro mě byl zázrak, že tak velké množství lidí bylo schopno prožívat všecko tak klidně. Nebyla tam žádná agresivita.

Tehdy se na Letenské pláni sešlo tři čtvrtě milionu lidí. Zrovna ta společná modlitba, jeden z nejsilnějších momentů toho shromáždění, byla později kritizována. Proč?

Taky jsem si za ten Otčenáš užil své, ale teď se musím smát, protože ti, kteří to zažili, mi za něj děkují. Tehdy jsem ale sklidil kritiku, že se to tam nehodilo.

Nikam jinam by se to nehodilo víc – přišel jste s ní po veřejné omluvě zástupců bezpečnostních složek za zásah proti vlastnímu lidu…

To vždycky říkám a udělal bych to znovu. Chtěl jsem poukázat na to, že na odpuštění není lepší odpověď než Otčenáš a že to byl dar z nebe. Jednalo se o změněnou politickou situaci, lidé přišli, vytvořili určitou sílu. Tehdejší vláda už se bála, aby jim lidé nešli po krku – to všechno byla pravda. Ale především to byl opravdu dar nebe, za tak krátkou dobu. To byl smysl toho Otčenáše. Ale nebylo to snadné. I studenti tehdy byli proti – byli to většinou chlapci, kteří v Boha nevěřili, a zdálo se jim, že nějaký farář přebírá štafetu a že se to celé začíná ubírat někam šikmo.

I ve vašich současných názorech je vidět kritika vlády a prezidenta. Jak jste v sobě jako služebník Boží vyřešil verš z Římanům 13,1-2, podle kterého na sebe veškerými protivládními aktivitami přivoláváte soud?

Musím vidět konkrétní situaci. Jsem pro slušnost. Respektuji volbu, ale když ten, kdo vzejde ze svobodných voleb, neplní, co má plnit, myslím, že je povinností církve, aby byla kritická – na základě konkrétních činů, lží, populizmu. Ne jako konkurent politické moci, který by chtěl zaujmout ono místo. Udržuji si kritický odstup. Myslím, že je to potřeba. V Písmu je více veršů, které lze vnímat různě. Třeba verš „žena ať je podřízena muži“ je zmírněn srovnáním vztahu Krista a církve. Bibli beru vážně, ale je třeba ji aplikovat do konkrétní situace. Z toho důvodu jsem kritický, ale jen na základě toho, co je evidentní, že veřejný činitel neplní. Nepodněcuji ke hrubosti nebo neslušnosti.

Na závěr zpět k Vánocům. Co byste přál křesťanům a vůbec všem lidem v Čechách a ve světě ke Kristovým narozeninám?

Veliké věci se rodí v tichu. Ano, potom tam bylo veliké světlo, ale byla to stáj, místo, které nevzbuzovalo žádnou pozornost. A tam se v tichu stala tato veliká událost. Je dobré ocenit chvíli, kdy se zastavím, kdy jsem sám se sebou jako křesťan, intenzivně v Boží přítomnosti. Alespoň já to tak cítím. Veliké věci se dějí, když člověk dovede vyjít z ticha. To jsou pro mě Vánoce. Bůh nepotřebuje oslňovat. Vstoupil do světa jako bezmocné dítě. Dnes jsme v záři reflektorů a důležitý je ten, o kom se píše a kdo je v záři pozornosti. Bůh tohle nemá zapotřebí. Má možnost působit skrze veliké viditelné věci, někdy se to děje, ale většinou působí cestami nenápadnými. To je pro mě oslovení Vánoc. A to bych přál ostatním.

fota: BRONISLAV MATULÍK a TOMÁŠ JEŽEK (Člověk a víra)