Vánoční povídka

Jako malá holka vyrostlá na pražských Vinohradech jsem měla Vánoce spojené s třímetrovým nablýskaným stromkem, koledami z gramofonových desek, s návštěvou jedné nebo druhé babičky, s hádkami rodičů, se sněhem, se vzácnou příležitostí být na bohoslužbách v katolickém nebo husitském kostele, podle toho jak se rodiče ve finále dohádali. Ano, a také jesličky, Tichá noc a Adam Michna z Otradovic. Nejlepší ze všeho byly knížky, které jsem si mohla o vánočních prázdninách bez omezování číst. A z nich nejlepší byla Baarova Hanýžka a Martínek a Zápotockého Barunka. V těch knížkách byly Vánoce zasněžené, usebrané a plné přátelství, lásky a obřadů, které už moje rodina neznala a ani je nevyhledávala. A to mi bylo líto.

Vánoce vlastně nikdy neplnily má očekávání. Spousta vyplýtvané energie, kterou nikdo nedocenil, zklamání z dárků, které málokdy upřímně potěšily, hodně jídla, které se muselo sníst, hodně akcí, které se musely uskutečnit, protože jsme je přece tak dlouho plánovali. Očekávání tady však přesto pokaždé bylo, ta radost z hudby, knížek, nadšení dětí, z návštěv a času sdíleného s lidmi, které máme rádi.

S mou nově nabytou vírou v příchod Spasitele se prožívání vánočních svátků změnilo. Jako by se ta očekávání posunula tam, kde odedávna byla. Příchod Mesiáše, čas sdílený s lidmi, kteří vás mohou mít rádi, aniž jste s nimi vyrůstali, pracovali, chodili do školy nebo do stejného klubu. Byla to zvláštní rodina, ti křesťané… A zůstává jí dosud. Letos tu máme časy korony, čas pandemie, čas covidu-19. A dárky se objednávají na internetu spolu se zásobou roušek, vánočního cukroví, potravin a nápojů. Po jablíčku, po oříšku… Možná i Jéžišek přijde jako balík do ruky nebo ho přiveze zásilková služba, ale jen k vrátkům, protože dál nemůže kvůli vládním nařízením. A tak to vypadá, že kostel budeme mít na streamu a koledníčky v nějakém vánočním filmu. Jak budou ty letošní Vánoce vypadat? Nikam nemůžeme, brouzdání po nákupních centrech nepřichází v úvahu, kdo ví, jestli se budou prodávat stromky a živé ryby. Je tohle snad konec Vánoc v Čechách?

Hanýžka, Martínek ani Barunka nedostávali vánoční dárky. Nezdobili stromečky, nešopíkovali ani nelétali o vánočních prázdninách na dovolenou do teplých krajin. Dokonce ani neměli rádio, natož pak televizi! Čas sdíleli se svou rodinou, a když to počasí dovolilo, zašli na Boží hod do kostela slavit Boží dítě – jako příslib, jako naději, jako svou osobní realitu. Nemívali doma Bibli, přesto věděli, ke komu se modlit a co s ním probrat, když jim bylo veselo i neveselo. K večeři společné zpívání a poděkování Bohu za kroupy s houbami a míchaninu ze sušeného ovoce. Ti bohatší i za vánočku.

Prý jsme všichni z té korony unavení, nálada blbá, křesťanská komunita virtuální, děti zlobí, matky se hroutí a učitelé jsou stejně vyčerpaní jako zdravotníci, hasiči a ministři.

Divné časy . Ale přes to všechno – má duše po tobě dychtí, Bože. Za úsvitu, v noci i v poloprázdných vagónech metra. Má duše tebe velebí, protože ty jsi v tom všem s námi a nabízíš svůj úkryt, ve kterém přečkáme temnotu i mor. A dneska je den, který jsi učinil, a tak jásám a raduji se z něj. Ty jsi, kdo stírá slzy za ty, kteří tohle všechno nepřežili nebo kteří sami pláčou za zavřenými dveřmi nemocničních pokojů a pečovatelských domů. A jsi to také ty, kdo se směje s dětmi, které mají radost, že je táta vezme na kolo nebo že je pomazlí babička, kterou dlouho neviděly. Jsi to ty, kdo k nám rád přijde na večeři, aniž bude vyžadovat šupinu pro štěstí pod talířem. A na tuhle večeři se já osobně moc těším, možná víc než Zacheus, kterému až poté, co tě pozval ke stolu, došlo, co všechno dáváš.

Hosana na výsostech Bohu, který rozjasňuje svou tvář, ať v roušce, nebo bez ní. Sláva Otci, Synu a Duchu svatému, který nachází v lidech zalíbení i za časů korony.

(advent 2020) Z nové knihy Delicie Nerkové Rybí polévka za časů korony.