Zavřu-li nebesa, takže nebude deště, přikážu-li kobylkám, aby hubily zemi, pošlu-li na svůj lid mor, a můj lid, který se nazývá mým jménem, se pokoří a bude se modlit a vyhledávat mě a odvrátí se od svých zlých cest, tehdy je vyslyším z nebes, odpustím jim jejich hřích a uzdravím jejich zemi.
2 Par 7,13–14
Patřím ke generaci seniorů, kteří v naší české kotlině prožili dobré i zlé časy. Připomenu aspoň jednu z nich. V době, kdy jsem nastoupil jako vedoucí pracovník v CB Litvínov, byly Krušné hory zcela holé, bez jehličnatých stromů. Při jedné modlitební procházce po návrších mne zaujala zvláštnost. Jak to, že stromy k hraničnímu potůčku jsou zcela mrtvé a za malým potůčkem naopak zdravé? V modlitbě jsem zaslechl slovo prokletí. Modlil jsem se dál a přišlo mi poznání, že na území bývalých Sudet leží vina nepřiměřené agrese české strany při odsunu, kterou nemám srovnávat s vinou Němců.
Svolali jsme konferenci smíření v Ústí nad Labem, pozvali bratry z Německa, před kterými jsme se pokořili, a oni s pláčem prosili nás. Tak jsme navzájem vyznávali hříchy podle 2 Par 7,13–14: „Uzavřu-li nebesa, takže nebude deště, přikážu-li kobylkám, aby hubily zemi, pošlu-li na svůj lid mor, a můj lid, který se nazývá mým jménem, se pokoří a bude se modlit a vyhledávat mě a odvrátí se od svých zlých cest, tehdy je vyslyším z nebes, odpustím jim jejich hřích a uzdravím jejich zemi.“ Dnes jsou Krušné hory jiné a severočeská krajina se obnovuje.
Co v Božích očích znamená POKOŘENÍ se? Pojďme se zamyslet nad příběhem praotce víry Jákoba (1 M 27–33):
Jákob uchvátil lstí prvorozenství spojené se zaslíbením darovaným už Abrahamovi. Oklamal svého slepého otce Izáka a vyvolal velkou nelibost u svého bratra Ezaua. Utekl ke svému strýci Lábanovi. Tvrdě si odpracoval jeho dvě dcery a nakonec i velké stádo a bohatství. Dlouhých 21 let žil pro svou rodinu a majetek a věřil Hospodinu. Lában Jákoba okrádal a Jákob si na základě Božího zjevení najednou uvědomil, že NENÍ NA SPRÁVNÉM MÍSTĚ. Žil sice s Božím požehnáním, na co vložil své ruce, to se dařilo a množilo, ale najednou poznal, že není na Bohem určeném území, které bylo svěřeno jeho dědovi Abrahamovi. (1 M 12,6–8) Viděl, že míjí Boží cíl. Uznal, že celých 21 let žil mimo Boží vizi. Rozhodl se tedy vyjít, doslova utéci. Toto uznání je počátek pokoření se před Hospodinem. A pak následuje proces Božího jednání s cílem dovést Jákoba až do skutečné duchovní obnovy. Změna směru nebývá bez problémů.
Jákob se po uzavření smlouvy o vzájemném neútočení s Lábanem vrací do svého rodiště. Na cestě se setkává s anděly. Bible záměrně šetří slovy o tom, co se při setkání vlastně stalo. Ale z následného jednání Jákoba lze vyvodit, že byl v Boží přítomnosti, kde pochopil, že je obklopen velikou Boží ochranou. Byl velmi povzbuzen, ale také si plně uvědomil, že ho čeká setkání s bratrem Ezauem, který v sobě po celou dobu nosí nenávist a touhu Jákoba zabít. Jejich konflikt není před Hospodinem doposud vyřešen a Bohu to velmi vadí. Jákob na to v během času a vlivem úmorné práce zcela zapomněl či toto vědomí potlačil. Snaží se obměkčit srdce svého bratra dary, ale činí to jen rozumově.
Petr Šimmer
Ve svých 74 letech jsem emeritním kazatelem CB Litvínov a seniorem sborů v Ústeckém kraji. Pán Bůh mi dává sílu navštěvovat na pozvání i jiné sbory.
Díky zpětné vazbě svých poslů Jákob zjišťuje, že bratr smíření skrze dary nepřijímá, naopak mu jde vstříc se čtyřmi stovkami bojovníků. Má strach, a tak hledá Boží tvář. Uvědomuje si vážnost toho, co způsobil. Ví, že se svým lstivým jednáním vzdálil od Boží vlády. Jákob se modlí, ale v podstatě se před Bohem ještě ospravedlňuje, když poukazuje na všechna přijatá zaslíbení. Navíc připomíná, že přece on je tou „matkou“ jeho dětí, na které se vztahuje Boží zaslíbení. Na to Bůh slyší a zároveň mu připravuje noční setkání u potoka Jabok.
Noc u potoka Jabok byla pro Jákoba až hororová. Byl sám a kdosi „svatý“s ním zápolil a velmi rozjitřil jeho svědomí. (1 M 32,23 nn) Když do Jákobova srdce proniklo světlo plného poznání o sobě samém, prožil odpuštění a vědomí, že je mu darována milost být pokračovatelem Abrahamova zaslíbení. Uvědomuje si, že chce jít už jen s Božím požehnáním, a nikoliv ve vlastní síle. Boží posel o něm prohlásí: Obstál jsi v zápase s Bohem i lidmi. S Bohem proto, že (Bůh) Jákob nemůže být poražen (svými) Jeho vlastními výroky, kterých se Jákob držel celou svou silou. S lidmi proto, že Jákob v hloubce svého srdce uznal a prožil, že velice ublížil svému bratru, který se 21 let „trápil“ přemýšlením, jak se pomstít.
V utajeném zápase s Božím poslem se Jákob pokořil. Vyznával, že kdysi nečekal na Boží jednání. Přijal, že Boží i Ezaův hněv je spravedlivý. V hloubce srdce se kořil před Hospodinem v poznání, že není na něm obviňovat Ezaua za jeho nezájem o Boží věci, ale že si musí vyřešit svůj podíl viny – pokořit se před Ezauem i za cenu odmítnutí. Bylo nutné uvolnit cestu pro naplnění Božího záměru!
Jákob té noci prožil duchovní obnovu a také dostal nové jméno Izrael – Zápasí Bůh. Naučil se, že od této chvíle má všechna rozhodování nechat na Bohu, který bude sám zápasit za naplnění svého slibu daného Abrahamovi. Jákob je rozhodnut: Pokud mne nechá Hospodin žít podle svého slibu, můj další život bude pod jeho vládou. Své noční rozhodnutí druhý den naplňuje. Jde první před celou svou rodinou Ezauovi vstříc a sedmkrát se před ním klaní. Díky Jákobovu nočnímu zápasu a pokoření je srdce Ezaua nadpřirozeně osvobozené od nenávisti. Je to Ezau, kdo běží k Jákobovi a líbá ho. To je ovoce pokoření se. Uzdravením srdce Ezaua dochází k pokojnému spolužití na území otců.
Pokoření se, modlitba, hledání Boží přítomnosti a odvrácení se od zlých cest přináší uzdravení lidských srdcí a naší země. (2 Par.7,14)
Inspirace ke kázání:
Jedná se o zamyšlení, které vzniklo u příležitosti příprav na 400. výročí porážky českých stavů na Bílé hoře. V současnosti ve mně žije toto slovo. Vnímám v naší zemi duchovní útlak, vnímám, že jako národ potřebujeme uzdravení. Loni na podzim jsme si připomněli 400leté výročí prohry českých stavů na Bílé hoře. Co se tam stalo? Dva tábory křesťanů bojovaly proti sobě ostřím meče. Ztráty byly veliké, ale co je horší, dodnes nedošlo k vzájemnému smíření. Najde Kristus mezi protestanty ochotu vzít zástupně na sebe vinu našich otců, kteří byli v řadě případů rozbuškou pro následný brutální protitlak, vyznat tuto vinu a vyjít vstříc ke smíření?
Nebeský Otec mi klade na srdce, když mi dal Boží milost prožít smíření s Bohem díky Kristu, zda jsem ochoten učinit vstřícný krok a zástupně prosit za odpuštění bratry katolíky, kteří rozumí tomu, co je to smíření v Kristu. Mám naději, že to bude skutečné vzájemné smíření v Kristu. Opravdu nevím, že by se v historii tato konkrétní věc řešila.