Na kazatelnu si většinou beru Bibli své manželky. Má ji v pěkném textilním obalu, takže vypadá reprezentativněji. Když ji otevřu v knize Žalmů, hned mi vyskočí zeleně vybarvený Žalm 23 plný Hospodinovy péče na travnatých nivách. Pokud bych ale měl Bibli svou, našli byste zatržený jiný žalm. Je to třicátý šestý: „Jak vzácný skvost, je tvé milosrdenství, Bože. Lidé se utíkají do stínu tvých křídel. Osvěžují se tím nejtučnějším z tvého domu.“

Propojení Božího milosrdenství s tučným osvěžujícím soustem je něco, co hluboce rezonuje se založením mé osobnosti. V mých očích to hned činí Boží milosrdenstvím něčím žádoucím, lákavým a představitelným. K mému potěšení není Žalm 36 zdaleka jediný. V Žalmu 63 se žalmistova „duše sytí nejtučnější stravou“. V 11. kapitole přísloví se můžete dočíst, že „duše štědrá bude nasycena tukem, a kdo občerstvuje, bude též občerstven“. A i v Novém zákoně otec marnotratného syna nechá porazit tučné tele. Mým osobním favoritem je pak 25. kapitola Izajáše: „Hospodin zástupů připraví na této hoře všem národům hostinu tučnou, hostinu s vyzrálým vínem, jídla tučná s morkem, víno vyzrálé a přečištěné. Na této hoře odstraní závoj, který zahaluje všechny národy, přikrývku, která přikrývá všechny pronárody. Panovník Hospodin provždy odstraní smrt a setře slzu z každé tváře, sejme potupu svého lidu z celé země; tak promluvil Hospodin.“

Slavný den, kdy Hospodin odstraní smrt a setře slzu z každé tváře, slavný Den s velkým D bude dle proroka Izajáše provázen tučnou, masitou grilovačkou. Možná je to jen alegorický obraz, nevím, ale minimálně mimořádně lákavý. Když jsem se vám svěřil se svojí oblibou tučných míst v Bibli, musím přiznat, že nejsou jediná.

Společně přeskočíme místa z knihy Leviticus zabývající se tím, které části tuku je nejlépe obrátit v obětní dým. Pak se sice dostaneme k místům tučným, ale o mnoho znepokojivějším. Žalmista popisuje v 17. žalmu svévolníky a píše: „Tukem obrostlo jim srdce, jejich ústa mluví zpupně.“ Obdobně v Žalmu 119: „Opovážlivci mají bezcitné tučné srdce.“ Nebál bych se to obrátit a říci: Tučné srdce je bezcitné.

Když Jobův přítel Elífaz popisuje svévolníky, shrnuje to takto: „Svoji tvář zabalili tukem, ztučněl na slabinách.“ A když Mojžíš těsně před smrtí promlouvá k Izraeli svou písní, kárá Izrael za jeho nespoléhání se na Hospodina. Neváhá jim napsat: „Ješurún (tím myslí Izraelce) ztučněl a zbujněl, ztučněl jsi, obrostl tukem a ztloustl. Bohem, který ho učinil, opovrhl, potupil Skálu své spásy.“

Takže zde máme úplně jinou perspektivu: tučná sousta nám mohou způsobit ztučnění, zesádelnatění, nebo dokonce obezitu. Co tím myslím? Když budeme číst posledně citovaný verš v kontextu veršů předchozích, dočteme se zajímavou věc. Důkladná strava, hojnost a dostatek, nepochybný projev Boží přízně, vedl Izraelce nikoliv k vděčnosti a důvěře Bohu, ale od Boha je vzdálil.

Ať už po večerech lačně ukrajujete špek, nebo dáváte přednost naklíčeným mungo fazolkám, máte problém. To, že od Boha zažíváme dostatek, je příjemné, ale i vysoce rizikové. Rozumějte rizikové, ale nikoliv špatné. Určitě nechci, aby kázání vyznělo tak, že nejlepší je hladomor, protože nikdo neztuční a všichni se víc modlí. Je to podobné, jako když procházíte obchodním centrem a všude jsou výstražné cedule „pozor schod“, „pozor mokrá podlaha“, „pozor snížený podhled“. V Bibli nacházíme podobná varování: dostatek nebo dokonce bohatství, pozor na to.

Když sledujete starozákonní příběhy, vidíte, že pokud se někdy Izraelcům daří lépe, většinou to vede k duchovnímu úpadku. Stejně i v Novém zákoně Ježíš vytrvale varuje: máme tu podobenství o boháči a Lazarovi, o bohatém mládenci o Boháči a stodolách… Bohatství, majetek ale i pouhý dostatek není bezproblémová záležitost. Je to něco jako cesta na úzkém horském hřebenu. Musíte neustále sledovat své kroky.

Jak z toho ven? Přímo v textu není jednoduchý návod, ale Bible nám poskytuje dvě základní vodítka. Dvě jednoduché odtučňovací kúry. Jmenují se vděčnost a štědrost. Někde v našem nitru je hluboce zarytý pocit, že já mám nárok. Že mám nárok na to, abych měl dostatek. Na tento náš pocit utočí reklamy. Hned jak vstoupím do supermarketu, už mi jemný hlas z reproduktoru podsouvá: máte nárok jíst lépe. Na stejnou strunu útočili i politici v nedávné kampani: Máte nárok na důstojný důchod. Máte nárok na bezpečný stát. A stejně útočí i ten Zlý na naše srdce. Máš nárok na byt 3+1, máš nárok mít nové auto, máš nárok na to, mít se dobře.

Zajímavým protikladem je Mojžíšova píseň, ze které je i dnešní hlavní text. Je to celá 32. kapitola, ve které Mojžíš mluví k Izraelcům. Vlastně se jedná o jeho závěť, poslední projev. A kdybych ho měl trochu volně shrnout, říká v něm Izraelcům: Měli jste nárok tak akorát na to, abyste pomřeli na poušti, ale Bůh vás ve své neskutečné dobrotě zavede do zaslíbené země a dá vám ji. Vděčnost nám umožňuje změnit perspektivu, vidět Boha jako dárce. A kdykoliv zapomínáme na velkého dárce, vede dostatek a zabezpečení jen k otylosti (ať už duchovní, nebo i fyzické).

Podobně účinně funguje i štědrost, jen jaksi není lidem vlastní. Přesvědčuji se o tom celkem často. Máme doma malé děti. Čas od času se opakuje podobný výjev. Jeden ze sourozenců je vyzván k tomu, aby se nezapomněl o některou laskominu rozdělil s ostatními. Reakce je bleskurychlá. Ihned si vše nacpe do úst takovou rychlostí, že následné vydutí tváří by mu mohl závidět i sysel obecný. Pak několik vteřin poulí oči a snaží se pracně polknout vše, co urval ostatním. Modlím se, aby se nezadávil, a u toho se zahanbením vzpomínám, že jako dítě jsem nebyl jiný. Nyní už podobné věci nedělám, aspoň ne svým sourozencům, ale stejně je pro mě občas nesnadné se dělit s ostatními. Štědrost přitom rozšiřuje naši perspektivu. Najednou vidím, že tu nejsem jen já. Jsou tu i druzí. Když se zaměříme jen na sebe, snadno podlehneme iluzi soběstačnosti a vlastních zásluh: Já jsem vystudoval vysokou školu. Já jsem si našel dobrou práci. Já jsem dobře investoval peníze. Je to má zásluha, že mám každý den dost. Jenže je to Bůh, kdo mě posadil do takové rodiny, že jsem mohl vystudovat. Bůh mi dal schopnosti, aby mě vzali do této práce. Bůh mi dopřál příležitost dobře investovat. Bez této Boží péče by vše bylo úplně jinak. Teprve když se štědře dělím s druhými o to, co jsem díky Boží milosti dostal, naplno uznávám Boží zásluhy na tom, co mám a co jsem získal. Najednou mohu vykročit ze svého soukromého mikrovesmíru do Božího světa.

To, že žijeme v dostatku a míru, je veliká Boží milost, zároveň ale nezanedbatelné riziko, že ztučníme a zapomeneme, že zdrojem tohoto dostatku je Bůh. Tak ať nás toho Bůh chrání.

František Duda (1981)

je starším sboru na Praze 13. Pracuje jako středoškolský učitel, s manželkou Agnieszkou mají tři děti.

Inspirace:

Vzpomínky z mládí jsou důležité pro každého z nás. Pěknou vzpomínku mám na svého jabloneckého dědu. Čas od času mě vyzvedl u rodičů, a když jsme byli z jejich doslechu, spiklenecky pravil: „Fáňo, dneska si dáme nosu.“ To znamenalo, že půjdeme k dědovi domů, tam děda rozbalí mastný papír se špekem od řezníka, já se mu posadím na klín, děda bude ukrajovat tenké plátky špeku a napichovat je na nůž a oba si na tom budeme labužnicky pochutnávat. Tady někde započala moje slabost pro tučné a šťavnaté kousky masa, slaniny nebo špíčku. Možná o to více, že doma jsme se stravovali až přehnaně zdravě.

Když pak čtu Bibli, jistě pochopíte, že mě velice oslovují pasáže, ve kterých se autor zmiňuje o tučných soustech a o tuku vůbec. Pokud čtete Starý zákon pozorně, jistě víte, že takových míst vůbec není málo.

Už jako mládežník jsem si chtěl na setkání mládeže připravit program o tuku v Bibli, ale tehdejší vedoucí mládeže nesvolil. Nově jsem se k „tučným“ textům vrátil při přípravě kázání.