Když Ježíš spatřil, jak tam leží, a poznal, že je už dlouho nemocen, řekl mu: "Chceš být zdráv?" Nemocný mu odpověděl: "Pane, nemám nikoho, kdo by mě odnesl do rybníka, jakmile se voda rozvíří. Než se tam sám dostanu, jiný mě předejde." Ježíš mu řekl: "Vstaň, vezmi lože své a choď!“ Jan 5,6–8

Dnes tu máme příběh jen jednoho člověka. Osamoceného člověka. Někoho, kdo je uprostřed rušného dění, v davu lidí a přesto sám. Možná nám to připomíná prokletí současné moderní společnosti, kdy vás také uprostřed zástupů přepadá samota. Možná máte tisíce přátel na facebooku, ale žádného skutečného kamaráda. To si uvědomíme až tehdy, když něco potřebujeme od druhých. Ne něco, co lze snadno koupit, zařídit pomocí mobilu nebo internetu, ale kdy potřebujeme prostě člověka. Kdo znáte tento oddíl z Písma v kralickém znění, tak náš nemocný na Ježíšovo oslovení smutně a zoufale odpovídá: „Pane, nemám člověka.“ Musím se přiznat, že právě tahle životní stížnost mě v našem textu, ale žel i v životě trápí. Pod povrchem naší hrdé nezávislosti na lidech, na Bohu, ve stylu „nikoho nepotřebuji, od nikoho nic nechci, všechno si zařídím sám“, tak něco v hloubi naší duše volá: „nemám člověka“. Máme-li štěstí, dá se to docela dlouho překonávat, nemusíme být nikomu ničím zavázáni. Ať se každý postará sám o sebe. Jenže to štěstí zpravidla každého někdy opustí. Jsou-li to maličkosti, časem se otřepeme a jdeme dál. Ale jindy nám žádné otřepání nepomůže. Potřebujeme najednou „člověka“. Právě toho, koho jsme třeba po léta házeli přes palubu.

V našem dnešním příběhu máme člověka, kterému se to pomyslné štěstí vyhýbalo 38 let, tak dlouho byl nemocný. Leží někde v Jeruzalémě u Ovčí brány, kde je rybník Bethesda. Prý se čas od času do té vody přišel vykoupat nějaký ten anděl Páně a přenesl tam něco ze své uzdravující moci. Že se tam cachtá, se poznalo právě z rozvířené hladiny. A ten, kdo se tam první dostal, byl uzdraven. Ani Pán Ježíš ani evangelista Jan neřeší, jestli to je jen pověra, nebo ne. Ono to nemá ani smysl. Nemocný člověk, zvláště když to trvá dlouho, se chytí v úsilí o zdraví čehokoli. A když jde o vlastní zdraví, každý si jde pochopitelně za svým a chce se dostat na řadu první. Onen náš nemocný to sám nezvládal a ani neměl nikoho, kdo by ho do rybníka přes ty davy slepých, chromých, všelijak nemocných včas donesl. Těžko říci, proč si Pán Ježíš vybral právě tohoto člověka. Možná v tuto chvíli to byl ten nejzoufalejší mezi množstvím nemocných, neměl ani toho člověka. A právě do této beznadějné situace vstupuje Ježíš. První podává pomocnou ruku a ptá se nemocného: „Chceš být zdráv?“ Odezva není právě nejvstřícnější k nějaké rozumné spolupráci, jen povzdech: nemám člověka. „Pane, nemám nikoho, kdo by mě donesl do rybníka, jakmile se voda rozvíří. Než se tam dostanu, jiný mě předejde.“ Ježíš ale nabízí řešení: „Vstaň, vezmi své lože a choď!“ A budiž nemocnému k dobru, že Ježíšovo řešení přijal, něco pro to udělal, alespoň důvěřoval: „A hned byl ten člověk uzdraven; vzal své lože a chodil.“

Možná známe z vlastní zkušenosti, že ne vždy nabízené řešení přijmeme. Ježíš ukáže řešení nějakého problému, uzdraví, ale my nejsme ochotni vstát, vzít své lože a chodit. Dál se tváříme uboze a čekáme, jestli by to nešlo nějak jinak, pokud si vůbec chceme nechat pomoci. Ale co se tady stalo. Ano, Ježíš učinil znamení. V lidsky neřešitelné situaci ukázal božskou svrchovanost. O tom můžeme dlouho přemýšlet. Mně osobně tady přemáhá skutečnost, že to byl právě Ježíš, Boží syn, Bůh sám, který se tomuto naprosto osamocenému člověku stal člověkem. To si přece zpíváme ve vánočních písních: „… z lásky se člověkem stal.“ A to je pravda a vůbec nejde o to roztomilé miminko. Tady máme příklad, co to pro nás prakticky znamená, že ten, kdo: „byl způsobem bytí roven Bohu, přece na své rovnosti nelpěl, …, stal se jedním z lidí. A v podobě člověka se ponížil, v poslušnosti podstoupil i smrt, a to smrt na kříži.“ (Fil 2,6–8) Hned na počátku knihy Genesis čteme, že Bůh dobře ví, že: „Není dobré, aby člověk byl sám.“ My dobře věroučně víme, že hříchem člověk ztrácí Boha. Ale málokdy nás napadne, že tím ztrácí i člověka. I tento důsledek hříchu Ježíš sám sebou tak zvláštním způsobem napravuje. Nám osamoceným se stává tím prvním člověkem, abychom pochopili, že je nám i Bohem. Prožíváme-li takové duchovní uzdravení, je tu předpoklad, že i my se pak můžeme stát člověku člověkem. A vlastně i znamením. Jako Boží dítě, jako církev ukazujeme na Krista samého.

Jestli případ, že někdo nemá ani člověka, býval v minulosti palčivý problém, obávám se, že dnes to není lepší. Ve stylu našeho života, přes úžasné lidské vynálezy, míváme k sobě dále, než si myslíme. Můžeme to vnímat v rodinách, kdy už nežijeme tak pohromadě, míváme vlastní bydlení, a pak jsme si vzdáleni nejen kilometry. Nejsou to jen lidé nemocní, staří, ale i lidé, kteří se dostali do sociální izolace. Ať už si za to mohou sami, nebo ne, sami si už nejsou schopni pomoci. Časem rezignují v životě prakticky na vše a nejsou už člověkem ani sami sobě. Jenže i těm úspěšnějším čas od času velmi fatálně chybí člověk. V celé řadě situací, když bychom potřebovali ne peníze, ne dobrou radu, ale prostě aby s námi někdo lidsky byl, najednou nemáme člověka. To je příklad našeho hříchem porušeného člověčenství. A přesto nám zaznívá dobrá zpráva. Nejsem sám. Už nikdo není sám. Vždy je tu alespoň jeden, kdo je pro nás člověkem. Tak jak se Ježíš stal člověkem nemocnému z našeho příběhu, tak je připraven stát i při nás. Bůh sám se nám ze své lásky stal člověkem. Tak teď by to chtělo zvednout oči z vlastní samoty, která Ježíšem přestala existovat, a vstupovat jako člověk do samoty našich bližních.

Co dále? To nám musí ukázat zřejmě život sám. Že to bude chtít novou vynalézavost, nás upozorňuje i zbytek našeho příběhu. Ježíš, stručně řečeno, narazil na zkostnatělé struktury myšlení a jednání tehdejší náboženské společnosti. Šel k jádru věci, ale nějak se jim do života nevešel. Handrkovali se kvůli sobotě, práci, začali Ježíše pronásledovat, místo toho, aby se také nechali uzdravit, …a člověk jim unikl. Dejme si pozor, aby nám neunikl člověk, za kterého Pán Ježíš Kristus obětoval svůj život na kříži. Ať už to jsou naši bližní nebo i my sami. Je docela výmluvné, že skutečnost, že Ježíš je tím pravým člověkem, nám v závěru Janova evangelia připomíná ještě jeden hlas. A je to ironie, je to hlas pohana, nepřítele Božího lidu, hlas Piláta. Byl to Pilát, kdo o Velikonocích v průběhu soudního procesu, když se pokouší Ježíše osvobodit, říká: „Hle, člověk – Ecce homo.“ (J 19,4–6) Nemáme člověka? Můžeme buď volat: „Ukřižuj!“ Nebo v důvěře uposlechnout výzvu: „Vstaň, vezmi své lože a choď.“ Přijmout nataženou Ježíšovu ruku, vstát a spolu s ním se pokusit být člověku člověkem.

Inspirace:

Jsem rád mezi lidmi a jsem rád sám. Vzpomínám na nadšení, když jsme po revoluci mohli konečně začít pořádat masové křesťanské akce. A i tehdy se stačilo na chvíli uprostřed davu odpojit od všeobecné euforie a rozhlédnout se. Tu a tam stáli lidé jako osamocené ostrůvky, ztracené uprostřed moře. Takový obraz vnímám i v životě jako takovém. Každý to má nastaveno asi trochu jinak, ale více či méně bývá napětí mezi zástupy a samotou. Potřebuji mít kolem sebe lidi a potřebuji být sám. Třeba v horách, v tichu samoty a tam bytostně vnímám, že nejsem vůbec sám. Text z Janova evangelia mě dlouho provokoval a nevěděl jsem si s ním rady. Nakonec jsem se tedy pokusil ho nějak uchopit snad nejen pro sebe.

Pavel Benák (1961)

Kazatel, toho času v Českých Budějovicích. S manželkou Markétou máme dvě již provdané dcery. A jsem již díky jedné vnučce děda. Pes nám už chcípl.