V církvi je doba adventní po staletí dobou postní. My evangelikálové jsme se ovšem většinou s praxi lidových církví rozešli. Nevylili jsme ale s vaničkou i dítě? Považujete postní zvyklost za užitečnou, dodržujete ji, nebo v jakém jiném čase se postíte, pokud vůbec?

Nepřijde vám, že nám obchoďáky a konzumní společnost tak trochu ukradly Vánoce? Nenacházíme se pod tlakem vyměnit oslavu narození Syna Božího za party konzumního ježíška? S příchodem Štědrého dne napětí stoupá, roste nákupní horečka, a pokud si člověk nedává bacha, strhne ho proud a octne se ve víru. Půst může být v tomto ohledu kotvou. Jak si člověk ledasco odříká a omezuje se, dává mu to vnitřně zažívat, že je přeci jenom duchovní bytost, která má vztah k tomu, který nás všechny přesahuje. Kdo hledá trochu pokoj, usebrání, duchovní zakotvení, zastavení, může mu půst pomoci zažít advent a Vánoce hlouběji, víc skutečně.

Není pravda, že by všechny evangelikální církve na půst zapomněly. Půst byl součástí metodismu od jeho raných počátků. John Wesley považoval půst za důležitou součást křesťanova života a jeho duchovní disciplíny. Sám se postil každý týden. Pravidelným půstem vyjadřoval zármutek nad hříchem a život v pokání. Půst pro něj znamenal více času na modlitbu a starost o chudé, kterým dával peníze ušetřené za jídlo. Je docela známé, že neordinoval do metodistické služby nikoho, kdo by se nechtěl pravidelně postit. Jeho půst začínal obvykle ve čtvrtek před západem slunce a končil v pátek ve tři odpoledne.

Půst ale nemusí znamenat pouze zřeknutí se jídla a pití. Může zahrnout omezení zábavy, sledování televize, nakupování, čas bez sladkostí, alkoholu, kávy nebo půst od sociálních sítí či elektroniky. Nemusíme se postit celé období. Nepohodlí při půstu nám připomíná, že uspokojení z hmotných statků je pomíjivé. Půstem říkáme, že chceme hledat nejprve Boží království. „Po jeho pravici je neskonalé blaho!“ Zakoušíme ho, když jsme v Boží přítomnosti a vnímáme jeho lásku a milost. Není to lepší strava než celá štědrovečerní hostina?