Nikdy jsme nebyli tak svobodní jako dnes. Nikdy jsme nebyli tak bohatí jako dnes. Přesto nejsme spokojení.

Nikdy jsme nebyli tak svobodní jako dnes. Nikdy jsme nebyli tak bohatí jako dnes. Přesto nejsme spokojení. Ba dokonce šok, tedy aspoň pro mě: plno lidí v průzkumech tvrdí, že za komunismu se měli lépe. Pán Bůh s námi a zlý pryč, vykřikli by o překot Karafiátovi broučci.

Moje první reakce je většinou poněkud „out of control“, řečeno hezky česky. Chce se mi jedovatě připomenout, že mají ohromné štěstí, neboť komunismus pořád ještě panuje v Severní Koreji. Tak hajdy pro letenku. Jednosměrnou, pochopitelně.

Když ale emoce opadnou, začnu ten jev zkoumat. Oni se totiž do Severní Koreje nehrnou. A tvářili by se kysele, kdybyste jim oznámili, že se natáhne kolem republiky zase železná opona, směrem na západ budou jezdit pouze s devizovým příslibem, rifle koupí jen za načerno sehnané bony, banány se štěstím po hodině čekání ve frontě, pomeranče pouze kubánské, na chalupu pojedou trabantem, ve školách učitelky angličtiny přejdou zpátky k ruštině, obnoví se státní dohled nad církvemi, do ústavy se vrátí paragraf o vedoucí úloze bolševika. Báječná představa, že?

Hodně se napsalo o vzpomínkovém optimismu. I o tom, že ho zakusil už kdysi národ biblický cestou z Egypta. Na poušti se mu jako fata morgána zjevovaly kusy smaženého masa na cibulce, Izraelci doslova cítili vůni egyptských lahůdek a chladivý stín od břehů Nilu. A mimochodem, za časů egyptských byli mladí a krásní, měli sny o budoucnosti. Jenomže zpátky do otroctví by se jim nechtělo.

Marná sláva, člověk je pořád stejný. Karafiát by možná lakonicky dodal: Broučku, uč se lítat, abys mohl lidem svítit. Zdař Bůh.