Budu ti děkovat, Hospodine, mezi lidmi, chválit tě mezi národy, vždyť tvé milosrdenství až k nebi sahá, až do mraků tvoje věrnost.

Mk 10,46–52

Než se Ježíš dostane k nejtěžšímu období svého života – k ukřižování a smrti – ještě předtím si náš Pán udělá krátkou zastávku v Jerichu. Ne náhodou. Jericho bylo v té době významným městem, mělo bohatou historii, poskytovalo příbytek mnohým kněžím. Ale kdybychom si mysleli, že tam šel Ježíš kvůli těmto věcem, velmi bychom se mýlili. Ještě jednou chtěl nechat působit svoji uzdravující moc, ještě jednou chtěl pomoci jedinci, aby potom pomohl celému lidstvu. Podívejme se společně, o co Ježíši v Jerichu – ve Městě slunce, kde mělo vládnout světlo a jas – šlo.

„Když Ježíš vycházel s učedníky a s velkým zástupem z Jericha, seděl u cesty syn Timaiův, Bartimaios, slepý žebrák.“ Ježíš už opouštěl město, když si všiml slepého žebráka, sedícího u cesty. Člověka, který byl v každé oblasti svého života odkázaný na pomoc jiných. Potřeboval svoje bližní, aby mu pomohli dostat se, kam chtěl, potřeboval náhodné kolemjdoucí, aby mu dali almužnu, protože z něčeho přece musel žít. A tak seděl a žebral.

V tomto nelítostném světě žebral o almužnu, Žebral o něco, co mu kdosi hodí do košíku, klobouku či jiné nádoby. Vybral si dobré místo – seděl u cesty, kudy denně prošlo mnoho lidí. Mohl se domnívat, že mu poskytnou pomoc. Tento člověk ale doposud čekal pomoc jen od lidí, od světa. Tak je to i s námi, dokud nepotkáme Krista. Dokud o něm neuslyšíme, dokud se o něm nedozvíme. I my jsme náchylní čekat pomoc od tohoto světa, který nám však nabízí jen dočasná řešení. Určitě i Bartimaios měl každý den co vysypat ze svého košíku. Jistě si něco „nažebral“, ale peníze se utratily a druhý den mohl začít nanovo. Možná se s tímto stavem už smířil, možná byl unavený ze sezení v žáru slunce a z čekání na milodary.

Ale jeho srdce nebylo ještě úplně otupené. Když uslyšel, že tudy prochází Ježíš Nazaretský, začal křičet: „Ježíši, Synu Davidův, smiluj se nade mnou!“ I když jeho oči zastírala tma, jeho uši byly otevřené a zaslechl zvěst o Ježíšově příchodu. I my jsme často takto otupení svými problémy a starostmi, že si mnohokrát ani nevšimneme, že okolo nás prochází Ježíš, ochotný nám pomoci. Už nic nevidíme, náš duchovní zrak i sluch jsou zastřené závojem otupělosti a nevšímavosti. Nejsme tak vnímaví jako Bartimaios. I to je na škodu věci. Naší věci. Našeho uzdravení.

Erika Domonkošová

pochází z Košic. Od narození je nevidomá. Absolvovala Filozofickou fakultu Prešovské univerzity, Katechetický seminář v Košicích a Teologický institut J. Calvina v Komárnu. Učí angličtinu na gymnáziu, je farářkou Reformované církve v Košicích. Říká: „Pán mi odpověděl jako kdysi Pavlovi: ‚Dost máš mojí milosti.‘ A pak mě povolal do své služby.“

„Mnozí ho napomínali, aby mlčel. On však tím více křičel: „Synu Davidův, smiluj se nade mnou!“ Lidé ho chtěli umlčet, ale on nejenže zaslechl zvěst o Ježíši, ale nebál se davu, nebál se veřejně vyznat, že doufá v Jeho pomoc. V Markově evangeliu zde poprvé čteme oslovení Synu Davidův, které nás propojuje se Starým zákonem. Tento člověk prozrazuje mesiášské tajemství, které dosud hlásali jen Ježíšem umlčovaní zlí duchové. A najednou to křičí člověk, který se lidmi nenechá umlčet. Křičí o to hlasitěji, protože ví, koho vyznává. Kolikrát nás umlčí svět, když chceme mluvit o Ježíši? Kolikrát nám „zacpe ústa“ svými sliby, almužnami, výhružkami? Mějme odvahu jako Bartimaios, křičme ještě hlasitěji a prosme Boha o smilování, protože jedině na něj jsme odkázáni, jedině on může otevřít naše oči, jedině on nás může uzdravit.

A Ježíš vidí Bartimaiovu horlivost i potřebu. Nestará se o zástup, teď nehledí na ty, kteří ho následují. Teď mu záleží právě na tomto nemocném člověku, který neměl přístup do synagogy, kterého si nikdo nevážil, kterým každý opovrhoval. Ježíš na něj upírá svůj pohled a přikazuje, ať ho zavolají. Jak je úžasné, že Ježíš volá i nás – ať už se nacházíme v jakékoliv životní situaci – v nemoci, hříchu, smutku, bolesti. I o nás říká: „Zavolejte ho!“ Ke mně, kde je trvalé řešení, kde je uzdravení. Ke mně, kde najde nový směr svého života. Ježíš se zastavil a čekal na Bartimaia. Přijde? Bude mít sílu prodrat se zástupem, který ho chce umlčet? Co zvítězí? Stud z nemoci, nebo touha být z ní uzdravený?

Všimněme si změněného postoje zástupu, když volali slepého k Ježíši: „Vzchop se, vstaň, volá tě!“ Zalekli se? Uvědomili si svoji dosavadní bezcitnost? Anebo mu už přáli? To se nikdy nedozvíme.

A Bartimaios doufal, vstal a šel. Kdyby nedoufal, nevolal by. Kdyby neměl naději, nebyl by vstal. A kdyby neměl víru, nešel by. Neudělal by krok víry k Ježíši. Ale Bartimaios šel, protože věřil.

A co získal? Uzdravení. Ne jen tak, samozřejmě, ale po setkání s Ježíšem. Ani my nebudeme uzdravení, dokud se nesetkáme s Ježíšem. Nemyslím zde jen tělesné uzdravení – to je v Božích rukou, ale i uzdravení duchovní, otevření duchovních očí, rozjasnění duchovního zraku, aby se Jericho i pro nás stalo Městem slunce a světla.

Bartimaios odhodil plášť, rozběhl se a přistoupil k Ježíši. I když byl nemocný, věděl, že do synagogy nemůže, před Ježíše ano. A Ježíš si s ním začal povídat: „Co chceš, abych pro tebe učinil?“ ptá se ho. Pán Ježíš dobře věděl, co Bartimaios chce, ale chtěl to slyšet od něho. Chtěl vidět krok jeho odvahy a víry. Chtěl, aby Bartimaios nevyznal jen jeho jako Syna Davidova, ale i svoje potřeby: „Pane, ať vidím!“ On ví, co chce, Ví, že chce být uzdravený. Ví, že k tomu potřebuje Ježíše. Víme my, co chceme? Víme, zda chceme být uzdraveni? Uzdravení neznamená jen vyléčení z našich nemocí, jako se to událo u Bartimaia, ale především obnovení našeho vztahu s Ježíšem.

„Jdi, tvá víra tě zachránila.“ Toto je vzkaz pro Bartimaia: Běž! Jsi uzdravený vírou. Bartimaios začal vidět. My možná nezískáme uzdravení hned, ale není to Ježíšova chyba – možná nedostatek naší víry.

„Slepý hned prohlédl a šel tou cestou za ním.“ Bartimaiovi se vrátil zrak a šel za Ježíšem. Ale kam? Z Jericha totiž Ježíš jde do Jeruzaléma – na cestu kříže. Tento uzdravený člověk byl ochoten jít s ním – až na cestu kříže. Byl ochoten následovat ho. Jsme toho schopni i my po svém vlastním uzdravení?

Tento příběh nádherně vyzpívala františkánská mládež v jedné ze svých písní, která zní: „Co roků už přešlo, když jsi sem přišel poprvé. Natažená ruka prosí: Smilování! Ty oči, co si dávno odvykly dívat se – vyhaslé, tmavé, prázdné. – Bartimaios, Timaiův syn! Co chceš, abych ti udělal? Bartimaios, Timaiův syn! – Ať vidím. – Běž pryč, odejdi, nepřekážej! Přichází sem Prorok sám. Zbláznil ses? Co to křičíš? Smilování! Neříkej, že Syn Boží je Syn Davidův, Mesiáš. Neslyší tě, je to marné! Oči se mu otevřely, zajásaly životem. A srdce je naplněné – láskou plane. Víra a houževnatost zvítězily nad světem – skončily dny tmy a strachu. – Bartimaios, Timaiův syn! Jestlipak víš, co jsem ti dnes udělal? Bartimaios, Timaiův syn! – Pane, uviděl jsem nebe.“

Možná nebudeme uzdraveni hned, jako byl Bartimaios, ale při setkání s Ježíšem máme i my možnost vidět nebe. I v hříchu, nemoci, smutku a bolesti. Ale s Ježíšem.

Nebe jsem uviděl. Bratře, sestro! Přeji všem nám, abychom měli odvahu setkat se s Ježíšem, abychom měli touhu k němu jít, vyznat jeho moc a prosit ho o uzdravení. A když ho získáme, uvidíme nebe. Amen.