Rozhovor s Jaroslavou Kretschmerovou

Divadelní a filmová herečka, stálá členka Studia Ypsilon, hostovala v Karlínském divadle, v divadle Kalich, spolupracuje s divadlem Na Jezerce, hraje v muzikálu Mamma Mia. Ztvárnila desítky divadelních inscenací, filmových a televizních rolí, byla nominována na Českého lva za vedlejší roli ve filmu Otesánek (2001). Věnuje se charitativní činnosti, rozhlasu a dabingu – propůjčuje svůj hlas Barbře Streisand aj.

Kdysi herec Miloš Kopecký řekl, že když lidé přijdou do divadla a alespoň na dvě hodiny zapomenou na svá trápení, že to je velká věc. Vidíte to podobně?

Ano, určitě! Je to velká věc, když divadlo pomáhá lidem zapomenout na starosti a umožňuje divákům ocitnout se na dvě hodiny v jiném světě… Ačkoli je to svět iluzí a fantazie, hodně se tomu opravdovému podobá, ale divadlo si může dovolit víc nadhledu, nadsázky a pomáhá lidem podívat se s humorem i na vážné věci.

Komediální herci léčí diváky humorem, ale možná i své kolegy. Kdo vám ordinuje tuto medicínu?

Moji milí kolegové z Ypsilonky, legendární dvojice Jirka Lábus a Olda Kaiser, skvělý Boleček Polívka z Divadla na Provázku, rozkošný Jirka Schmitzer, se kterým mám tu čest dělat občas rozhlasové pohádky pro děti i pro dospělé, a v neposlední řadě úžasný Arnošt Goldflam, který to všechno často režíruje…

Diváci mohou mít někdy pocit, že je s vámi samá legrace nejen na jevišti. Jaké to je vzít na sebe roli někoho jiného a rozesmát publikum, aniž by vám bylo veselo? Je v tomto herectví těžká profese, nebo naopak ozdravná?

Pokud je divadelní či filmová role dobře napsaná, hraje se skoro sama. Často se stává, že ta dobrá role herce přímo nese… Zatím jsem, díky Bohu, i když jsem byla někdy unavená ze zájezdů a věděla, že ten večer hraji těžké představení, nikdy nepropadla skepsi ani malomyslnosti, ale s radostí a s vírou jsem v půl osmé šla na jeviště a vše fungovalo tak, jak má. Díky Bohu! Divadlo je vlastně služba.

O které postavě by se dalo říci, že je vám nejbližší, že jste ji skoro ani nemusela hrát a proč?

Určitě Mařenka z Prodané nevěsty… Je to krásná role, výborná muzika Bedřicha Smetany, ta holka je statečná a nevzdává se, i když to ve třetím jednání vypadá dost beznadějně. (úsměv) Drží ji láska k Jeníkovi a víra.

Kde se tam objevuje víra v Boha?

V jedné scéně, když rodiče a kamarádky strojí Mařenku za nevěstu, podá jí otec Krušina Bibli…

Někdy ale musíte hrát doopravdy někoho, kým absolutně nejste, např. nesnesitelnou Florence Foster Jenkinsovou ve hře „Je úchvatná“, kdy jste se musela naučit zpívat falešně… Vy jste však zpěvačka par excellence, to musela být hrozná dřina. Jak dlouho se připravujete na takovou roli?

Někdy i půl roku, ale když se to povede, je to skvělé. Člověk občas zpívá falešně nevědomky, ale zpívat na jevišti dvě hodiny o čtvrt tónu vedle, a ještě v sopránové poloze, byl pro mě zpočátku opravdu oříšek… Žádná technika na falešný zpěv neexistuje. Musí se to prostě nadřít!

Hlava medúzy

Zůstaneme-li u toho, že dělat divadlo je z velké části namáhavá práce a dřina. Stále vás to baví, nabíjí a léčí?

Ano, baví, nabíjí i léčí, ale stejně jsem nejradši, když bavíme, nabíjíme a léčíme diváky. Před časem přišla jedna paní do Ypsilonky a postěžovala si před představením, že ji bolí hlava… Když po dvou hodinách odcházela, radovala se, že už ji hlava nebolí! Tak takovéhle léčení mám nejraději… (úsměv)

Pocházíte z umělecké rodiny. Byla vaše cesta k herectví přímočará? Co rozhodlo o vaší budoucí kariéře a životním poslání?

Oba rodiče, i babička s dědou, milovali hudbu a divadlo. Babička byla členkou opery Národního divadla, tatínek byl členem Hudebního divadla Karlín a Na Fidlovačce, maminka studovala na pražské konzervatoři, takže nebylo těžké se rozhodnout, čím budu, až budu velká… (úsměv)

Říkala jste mi, že s kolegou Jiřím Lábusem moc nepoužíváte moderní technologie, jako je osobní počítač či smarthphone, že jste v tom „stará škola“. Některým lidem může připadat podobně archaické věřit v Boha a být křesťanem… Jak jste k víře přišla?

Setkala jsem se s jedním křesťanským učitelem. Říkal mi o Bohu, o Ježíši a při tom četl z Bible. Musím se přiznat, že jsem tomu moc nerozuměla. Co mě zaujalo asi nejvíc, bylo, že mnohé verše měl v Bibli barevně podtrhané. Vyprávěl, že Bůh je láska, že Ježíš zemřel i za moje hříchy a že mě nespasí moje dobré skutky ani členství v nějaké církvi, ale když se upřímně celým srdcem obrátím k Bohu, udělám pokání a přijmu Ježíše Krista jako svého Pána a Spasitele… Čas plynul, já téměř zapomněla na něj i jeho rodinu, když ale potom přišla do mého života celkem vážná osobní situace, začala jsem si uvědomovat, o čem vlastně mluvil… Naděje, že Bůh opravdu je a že k němu člověk může kdykoliv přijít, naštěstí zvítězila. Tehdy jsem se poprvé v životě s pomocí křesťanských přátel opravdu modlila a poprosila Ježíše, aby se stal mým Pánem a Spasitelem. A On to udělal, naplnil mě Boží pokoj a já poznala, že Ježíš je opravdu cesta, pravda i život.

Povídáme si o radosti a o tom, že humor léčí, ale Bůh uzdravuje, můžete se s tím ztotožnit? V čem je Pán Bůh větší než humor?

V čem je Bůh větší než humor? Ve všem! Myslím, že pro každého věřícího je i radost víc než humor… Apoštol Pavel křesťany povzbuzuje, aby se radovali stále, píše jim to dokonce z vězení. A Nehemiáš mluví o Boží radosti, která je naše síla. Proč se tedy neradovat…!

Někteří lidé ale třeba nemají smysl pro humor, i vtipy se jim musí vysvětlovat, jenomže tím končí legrace. Možná podobně těžké je vysvětlovat lidem víru v Boha. Přesto stojí za to vtipy říkat a lidem o Bohu vyprávět. Co byste o Bohu lidem nejraději pověděla vy?

Já bych to nebrala tragicky! Řekla bych jim, že Bůh je dobrý, že je miluje, že za ně zemřel na kříži a že nepřišel svět odsoudit, ale zachránit… To čteme v Janově evangeliu ve třetí kapitole. A myslím si, že náš národ vždycky miloval Boha víc než náboženství. Koneckonců Voskovec s Werichem říkávali: „Čtěte Bibli, tam to všechno je.“

Můžete na závěr našeho povídání říci, co vám udělalo v poslední době opravdu radost, co vás potěšilo, nebo kdo vás zdravě rozesmál?

Kromě Jirky Lábuse, který mě rozesměje vždycky, se raduji z každé maličkosti. A jsem nadšená z mladé generace, která se zajímá o naši českou národní identitu, o Mistra Jana Husa, Komenského, o Jednotu bratrskou, o Bibli kralickou… Ale teď mám hlavně radost, že se podařilo dokončit film o Jeronýmu Pražském, jehož premiéra bude 16. dubna v pražském kině Lucerna. Přijďte všichni, těšíme se na vás.