Jak po 101 letech hodnotíte stržení Mariánského sloupu davem vedeným Frantou Sauerem? A je pro vás snaha o jeho obnovu věcí principiálně duchovní, nebo spíše politickou, národnostní či kulturní?

Pochopitelně, že se mi nelíbí ničení památek. Zároveň se ale stržení mariánského sloupu odehrálo v rozjitřené atmosféře vzniku nové republiky, která se vymanila z nenáviděné monarchie spojené s habsburským rodem propojeným s katolicismem, který byl v našich zemích spojován jak s tvrdou protireformací, tak s kolaborací s Habsburky. Sloup na sobě navíc nesl symboly diskriminující protestanty. Za zmínku stojí, že v předvečer výročí bitvy na Bílé hoře, se až do zákazu Josefem II. u sloupu konávala procesí s díky za vítězství nad reformací. Nelze popřít, že Mariánský sloup na Staroměstském náměstí v sobě, na rozdíl od jiných mariánských sloupů, nesl velmi silný ideologický, protireformační a pro mnohé i protinárodní odér. Katolicismus zde sklízel plody nešťastného spojení trůnu a oltáře.

Naproti tomu na Husově pomníku stojí „pravdy každému přejte“. Toto heslo v sobě Mariánský sloup rozhodně nenesl. Spíše naopak. Jedná se o historii, ale ukázalo se, že k nám minulost patří a že nás zraňuje. Když jsem četl některé spory okolo sloupu, všiml jsem si, že je někdy snaha protireformaci bagatelizovat. Jenže protireformace brutální byla a stála tisíce lidí život nebo vyhnanství. I díky těmto hrdinům víry naše církev existuje. Proto považuji za nevhodné oživovat symboly této temné doby, jakkoli vím, že obsahovala i věci dobré. Kdyby byl sloup vztyčen, žádný duchovní vliv nad Prahou mít nebude. Stane se „pouze“ urážkou části protestantů a bagatelizací doby náboženské nesvobody. Protože jsme se ale ve vztazích s katolíky velmi posunuli, byl by na místě sloupu vhodnější symbol smíření.

Podstatné je, z jakého pohledu k tématu obnovy Mariánského sloupu přistupujeme. Pokud se na to díváme z protestanské pozice a v historickém kontextu 17. století, pak je pochopitelné odmítnout jeho obnovu. Už se více nevracet k bolavému období počátku rekatolizace. Vztyčení sloupu chápu jako anachronismus, tedy umístění nějaké věci do jiné doby než do té, kam patří. Navíc takový počin neprospěje ekumenickým snahám.

Podívám-li se na záležitost z pohledu dnešního člověka, a tedy i běžného křesťana, kterého předmětná historie církve příliš netíží, půjde spíše o kulturní záležitost. Těm je celkem jedno, jestli tam bude či nebude. Takový občan neřeší pozadí vztyčení, stržení a znovu postavení sloupu, zda je replika věrnou kopií atp. Pro něj a pro davy turistů to bude jen další historické místo na Staroměstském náměstí.

Osobně mám za to, že daleko lépe by dnešní dobu vyjadřoval monument symbolizující smíření, jednotu, spolupráci, a to nejen z pohledu ekumenické vstřícnosti, ale také občanské společnosti. To však asi nebude v zájmu Prahy 1. Ale i kdyby byl jednou sloup vztyčen, neviděl bych to černě. Jen bych si nepřál, aby se stal cílem mariánských procesí v předvečer bitvy na Bílé hoře jako kdysi. Mým přáním by bylo, aby učitelé dějepisu vzali své žáky na Staroměstské náměstí a vyprávěli jim, co všechno se odehrálo na místech, jako jsou Týnský chrám, dvacet sedm křížků na dlažbě, kostel sv. Mikuláše či nedaleká Betlémská kaple, sousoší Husova pomníku, a nakonec třeba i Mariánský sloup. Tudy se ubíraly české, ale i světové dějiny.

Symboly žijí svým životem a mají velkou sílu. 101 let jsme žili bez Mariánského sloupu a většině lidí to nevadilo. Před dvaceti lety se objevila společnost pro obnovu sloupu. Společně se synodním seniorem Pavlem Smetanou jsme se se zástupci této společnosti setkali a požádali jsme je, aby na Staroměstské náměstí repliku kontroverzního sloupu nedávali. Tehdy s námi souhlasil i kardinál Miloslav Vlk. Sloup má v sobě velmi silný emocionální protireformační náboj. Připomíná porážku reformace v naší zemi a strašnou a krvavou rekatolizaci našeho národa pod taktovkou Habsburků. Sloup stál u místa, kde tekla krev mučedníků, včetně 27 popravených pánů. Obsahoval zobrazení protestantů jako heretiků, kteří jsou pod dohledem Spasitelovy matky Marie propichováni anděly. Nejsem přítelem boření památek a symbolů, ale jestli se to už v roce vzniku republiky stalo, pak to vyjadřovalo vzdor proti národnostnímu a náboženskému útlaku. Nová republika měla být místem náboženské a občanské svobody. Lidé, kteří dnes prosazují obnovu sloupu, jsou často těmi, kteří vidí svůj vzor v dobách klerikalismu a vlády jedné církve spojené se státem. Někteří zlehčují problematiku vyhánění lidí ze země, exekucí, mučení a indoktrinace. I někteří křesťané dnes pošilhávají po barokní pompě a rádi by otočili vývoj směrem dozadu. Jsem zásadně proti obnově sloupu, proti zneužití tak úžasné postavy, kterou blahoslaví všechna pokolení, a proti zasvěcování našeho národa té, která je vzorem prosté a hluboké víry, nikoli násilí a útlaku. Uvítám na náměstí jednoduchý památník smíření. Když jsme dokázali společně připomenout Husovo výročí, dokážeme to i příští rok při výročí Bílé hory. Sloup rozděluje, Kristus spojuje!

Fotografie mariánského sloupu z roku 1880 (Karel Dvořák) Foto: Praha v obrazech Vincence Morstadta, Orbis 1973