Koukala na něj trochu nevěřícně. Dělá si legraci a čeká, jestli jako novomanželka prokáže smysl pro humor, že jo? „Na svatební cestu pojedeme k vašim?“ opakovala s úsměvem to, co právě slyšela.

Čekala něco jako „Mám tě! To ses lekla, co?“ Místo toho ale Alice uslyšela, jako by to byla nejnormálnější věc na světě: „Je tam potřeba vybrat brambory.“ Na svatební cestu prý pojedou jindy. Asi to jinak nešlo, říkala si, prostě to jen odloží. Byla naštvaná, ale rozdýchala to, pochopila a odpustila. Nejeli. Nikdy. Předsvatební domluva tiše přestala platit. Rozplynula se v čase. Stejně jako všechny další dohody a sliby, které následovaly. Z neplnění slibů a dohod, vyřčených, aby byl klid, se stal vzorec, podle kterého se jelo. Už ve chvíli, kdy se na něčem dohodli, chybělo z Pavlovy strany to základní – úmysl dohodu dodržet. Svatba rozřízla čas na dobu „předtím“ a „potom“. Jako když ukrojí uherák. Až ji to zaskočilo.

Předtím to bylo pět let normálního, zpočátku dokonce velmi krásného vztahu. Začali spolu chodit, když bylo Alici sedmnáct. Studovala, Pavel byl na vojně. Byla to veliká láska. Oba zamilovaní až po uši, psali si i tři dopisy denně. Fascinovalo ji, jaký má o ni zájem, o to, co dělá, co ji baví. Vymýšlel věci, které by jí udělaly radost – a také on byl středem jejího světa.

To ona začala tlačit vztah do svatby. S léty a opadávající zamilovaností nastupoval strach, jestli si ho nevezme teď, tak už si ho nevezme nikdy – a zůstane sama. Chtěla vztah posunout dál, na další úroveň – aby rostl. ...

„Před svatbou jste nezaznamenala žádné varovné signály?“ zeptala se terapeutka. Alice si opřela hlavu o křeslo a ponořila se do vzpomínek. Nějaké přece jen byly. Jenže jim buď nepřikládala význam, nebo si je špatně vyložila. Jeho máma byla vždycky na prvním místě. Ale je přece skvělé, že se syn tak stará o vlastní mámu, ne? A fotbal? Pavel se o Alici zajímal natolik, že jí přišlo úplně normální, že jsou oblasti, ve kterých zase ona následuje jeho. Jako třeba fotbal. Jen ty námluvy…

Na svatbu tehdy už bylo domluvené všechno, co bylo potřeba, chyběla jen oficiální žádost budoucího ženicha o ruku nevěsty. Tak ho rodiče pozvali na chatu. Všichni, kdo tam byli, čekali na chvíli, kdy Pavel vstane a požádá rodiče Alice o ruku jejich dcery. Proto tam byli. A on to za celý večer neřekl. Alice nikdy nepochopila proč. Pavel nebyl ostýchavý a nikdy neměl problém říct, co si myslí. Celý ten večer byl víc než divný. Nepříjemnou pachuť otázek, které tehdy nezodpovězené visely ve vzduchu, a mámin výraz v obličeji, si Alice pamatuje doteď. Další pokus žádosti o ruku se nekonal. Prostě se vzali. …

Alici se dnem svatby změnil život. Pavlův vztah s ní se neposunul na „vyšší úroveň“, ale úplně se změnil. Přestala cítit, že je pro něj důležitá. Týdny trávili ve městě, víkendy celé u Pavlových rodičů. Pak první dítě a mateřská, pak další děti. Milovala je. Byla z ní šťastná máma. Kvůli nim opustila svou práci, ve zbytku se přizpůsobila režimu muže – a jeho rodiny. Tam vládla tchyně. Tchán byl nemocný, ale soběstačný. Tchyně ho bila. I před lidmi. A tchán pil. Kdo ví, co bylo dřív – zda ponižování a rány, nebo alkohol. Tchyně vždycky dosáhla toho, co chtěla. I vlastní máma Alici před Pavlovou matkou varovala. A okolí raději jelo podle hesla „moudřejší ustoupí“. Možná se jí Pavel bál.

Čím víc dával Pavel přednost matce před vlastní rodinou, tím víc se Alice se svými city orientovala na děti. Jejím důvodem, proč každé ráno vstát, byly ony. Tohle mateřské štěstí přerušilo tíhu prožívání manželského vztahu, ale způsobilo, že už neměla žádný vztah k němu, ke svému muži. Byla celým srdcem otočená k dětem a od manžela nečekala nic. Vztah postupně zmizel. …

„A jak se změnil po svatbě život vašeho muže?“ zazněla další otázka terapeutky a Alice, tváří v tvář pravdě, kterou dlouho neviděla, musela odpovědět: „Nijak.“ Pavel žil dál život své původní rodiny a to, že už měl rodinu vlastní, že se stal otcem, to byl jen doplněk k jeho původnímu životu. Jako nábytek, který tam byl, ale vlastně být nemusel. Ne že by se o děti vůbec nezajímal, ale často ho viděla, jak je pozoruje, když s dětmi hrála hry. Nechtěl se zapojit. Pavel nikdy neopustil otce a matku, aby přilnul ke své manželce, prostě pokračoval životem syna, který má rodiče – a fotbal.

Ze vzpomínek se draly na povrch ty, ve kterých před hřištěm seděla v autě s dětmi. Byla neděle deset hodin večer, před sebou měli ještě cestu domů. Ráno měla nejstarší jít do školy, mladší do školky, kojenec už měl spát dávno – ale oni čekali na tatínka, protože když vyhráli zápas, tak to přece musí s ostatními zapít. S odstupem času Alice nechápe, proč si neprosadila, aby to bylo jinak. …

A pak uvěřila. Do života jí vstoupil Kristus a s ním i společenství křesťanů, v jejichž rodinách viděla jiná pravidla. Zažívala, jak fungují a jak to šlape. A jak jsou ta jejich vlastní rodinná pravidla mimo. Vlastně jí její obrácení situaci ještě zkomplikovalo. Ale Bůh a děti – to byla její síla do každého dalšího dne. Ubíhaly jeden za druhým a slévaly se do týdnů, měsíců a let. „Nemusíš takhle žít,“ řekl jí jednou kazatel. Děti začaly být samostatné a ona se pomalu vracela do pracovního procesu. Času přibylo a konečně byl i na to, vztah řešit. Zachránit ho. Zachránit rodinu. Udělat všechno, co se dá, aby se v ní dalo fungovat. Aby se nerozpadla. Není dobře, když se rodina rozděluje. Vždycky to bolí. Začala hledat pomoc. …

Jeli na čas. Děti do školy, rodiče do práce. Po škole kroužky. Odpoledne ve školním roce bývala vždycky velmi náročná na organizaci. Auto zastavilo před školou. Ještě než holky vystoupily, Alice je zarazila. Bylo potřeba ujasnit si, co bude. „Nejdřív vyzvednu tebe, Jájo, a zavezu tě na angličtinu. Pak se stavím pro tebe, Báro, budeš na mě čekat v družině. A nezapomeňte se jít naobědvat,“ zdůraznila Alice dětem a očima vyžadovala potvrzení, že rozumějí. Bára kývla. „Pak musíme nabrat Lídu, před školou, ne že tam nebudeš a že tě budu hledat. Tebe vysadím na flétně a Lídu zavezu na trénink. Až skončíte, tak nejdřív přijedu vyzvednout tebe, Lído, a spolu zvládneme nákup. Bára končí později, tak tam na nás počká.“ „No joo,“ vzalo dítko máminy pokyny na vědomí.

„Prosím tě, musíš takhle lítat jak šílená? Copak nemůžu Báru na tu flétnu vzít já, když to mám po cestě?“ vložil se do toho už dost naštvaně Pavel, když sledoval tu logistiku. Alice se zarazila. To by bylo fajn, kdyby mohl. „A – opravdu to uděláš?“ zeptala se nejistě. „No jasně že jo! Proč mně normálně nemůžeš říct, když něco potřebuješ?“ A před dětmi jí vynadal. Přeorganizovala tedy plány a zapojila do toho Pavla. A on to neudělal. Nechal Báru čekat ve družině. Už ani neví, čím se to tehdy snažil ospravedlnit. Bylo to tak vždycky. Nešlo ho vynechat, aby se neurazil, ale vždycky musela mít v hlavě dva plány pro případ, že nesplní, co slíbil. Bylo to vyčerpávající. Neubývala jen síla, s každým dalším nesplněným slibem ubývalo i úcty a ztrácela se důvěra. ...

Děti začaly odrůstat. Ve vztahu k tátovi prožívaly ten samý bezmocný vztek, jaký Alice znala z doby, kdy tam ještě vztah byl. Choval se k nim stejně. Dokud byly dcery ještě děti, tak to šlo, ale stávaly se z nich ženy. Proč by se měl k jiným ženám chovat jinak než k té své? Jediná, která se počítala, byla jeho matka. Alici došlo, že takhle to už dlouho nepůjde. Už není sama, kdo tím trpí. Žije v tom dvacet let. Už nemůže. Jak žít s partnerem, se kterým je dohoda nemožná, který neodpovídá na otázky, třeba týden na ni nepromluví a řešením je pro něj alkohol?

Zapsala je na párovou terapii, jenže Pavel nic řešit nechtěl. Protože on problém nemá. Když už ho něco rozhodí, tak to jednoduše zapije. Proč by měl z něčeho dělat vědu? Ty si dělej, co chceš, ale já ke cvokaři chodit nepotřebuju. … Pane Ježíši, ty nás vidíš. Ty vidíš, jak dlouho jsem v tom stála a že už nemůžu. Moje srdce patří tobě, ale srdce mého muže ne, není tvůj. Nejde po té samé cestě. Nemáme se kde potkat. Co ještě mám udělat? Kde mám brát? Jsem na rozcestí a přede mnou jsou dvě možnosti. Dvě zla. Buď zůstat, nebo odejít. Ať už to bude jakákoli z nich, dej mi, prosím, sílu – zůstat, nebo jít. A buď se mnou. ...

„Víte, velké procento dětí, které chodí ke mně do ordinace, jsou děti, jejichž rodiče nešli od sebe a které teď žijí s tím, že nebýt mě, máma mohla být šťastná,‘“ přerušila terapeutka výčet důvodů, proč se Alice snaží vztah zachránit, i když manželovi je to jedno. „Dětem, které vyrostly v nějaké patologii, reálně hrozí, že se jako dospělé dostanou do té samé situace, v jaké vyrostly. Je potřeba sebrat odvahu a řešit to. I radikálně.“

A tam se to zlomilo. Alice našla odvahu a přestřihla pouto. Nechala Pavla s jeho rodinou a přestěhovala se. Ta úleva byla okamžitá a nesmírná. Psychická i fyzická. Jako by jí na duši celá ta léta ležel balvan. Jako by ho celá léta nesla na srdci. Spadl.

Pavel vůbec nechápal, co se děje. K jejímu odchodu neviděl jediný důvod. Sesypal se. Plakal dětem na ramenou, takže se jedna z dcer nakonec rozhodla, že s ním zůstane. A zažila si hrozné věci, protože táta u sebe chyby nehledal a nepřestal ani pít. Naopak.

Je to velký smutek, shrnula Alice to, co cítila, když se po letech ohlédla zpátky. Rodina by měla být spolu. A žít jako rodina.

Pokračovat na článek: Závislostní vztahové vzorce se přenášejí na další generaci

Foto:Pexels.com