Zaslechneme-li ve svém okolí či sdělovacích prostředcích informaci o týraném dítěti v rodině, zpravidla se nás zmocní pocit naprostého nepochopení, vlastní bezmoci a možná i údivu. Je něco takového vůbec v dnešní civilizované společnosti možné?

Ze statistik vyplývá, že nějaká forma týrání, zanedbávání či zneužívání se týká v ČR zhruba 1–2 % dětské populace, tedy 20 000–40 000 dětí.

Krátký příběh na úvod: K psychologickému vyšetření se dostavil 13letý chlapec s babičkou na žádost Policie ČR. Byl dlouhodobě nepřiměřeně fyzicky trestán otcem, bosý a zlehka oblečený byl na noc vyháněn do psí boudy, psychicky byl urážen, zesměšňován a ponižován.

O týrání chlapec nikdo v okolí nevěděl… Zejména psychické týrání na dětech zůstává často dlouho skryto a je i pro odborníky složitě rozpoznatelné. Může být překvapivé, že psychické týrání má mnohdy i méně dramatickou tvář v podobě nepřiměřených nároků rodičů na školní prospěch dítěte či v oblasti sportovních výkonů a jiných úspěchů. Paradoxem je, že ten, kdo by měl dítěti poskytovat ochranu a bezpečí, mu působí fyzickou a psychickou bolest.

O to důležitější je, aby okolí dítěte bylo všímavé a pozorné. Mnohdy právě pozorní lidé mohou dítěti bez nadsázky zachránit život. Co nám může signalizovat, že se dítěti děje nějaké bezpráví?

Kromě podezřelých známek na těle dítěte jako jsou modřiny, zhmožděniny, otoky, otisky prstů či dlaně, to mohou být zvláštnosti a nápadnosti v jeho chování. Varující je každá změna v chování dítěte. Mohou se objevit vyděšené a úzkostné reakce dítěte při styku s dospělou osobu. Dítě ztrácí svůj přirozený optimismus a radost, bývá plaché, pasivní až apatické, často hovoří šeptem či velmi tichým hlasem. Nechce sdělovat nic o své rodině a takovýmto hovorům se vyhýbá. U mnohých dětí se zhoršuje školní prospěch, ztrácí se zájem o dříve oblíbené činnosti. U některých dětí se můžeme setkat s projevy podrážděnosti, vzteku a agresivity, pomocí kterých se vyrovnávají s tím, co se jim v soukromí děje. Nabízí se otázka, jak mohu jako neodborník pomoci, pokud mám podezření na projevy týrání dítěte ve svém okolí.

Nejdůležitější zásadou je nebýt lhostejný, nenechat si informace pro sebe a nebát se na týrání upozornit. Mnohdy to vyžaduje značnou osobní statečnost. V případě podezření na ohrožení zdraví a života dítěte je nutné tuto skutečnost oznámit například na Policii ČR. Rozhodně neodborníkům nepřísluší pátrat na vlastní pěst po příčinách a snažit se zajistit vlastními silami nápravu. Nejednat zkratkovitě a v panice, důležité je zachovat v těchto případech klid, třebaže konfrontace s násilím na dětech v nás může vyvolávat velmi silné emoce. Můžeme kontaktovat někoho z příbuzných o kom víme, že se na týrání nepodílí. Můžeme kontaktovat odborníky – dětského lékaře, psychologa, dětské krizové centrum, linku bezpečí apod. V přímé komunikaci s ohroženým dítětem je důležité dát najevo, že dítěti věříme, že nebereme jeho slova na lehkou váhu, že jsme na jeho straně a že není se svým problémem samo.

Osobní konfrontace a následná podpora dítěte v takto náročné situaci může představovat službu, do které jsme byli postaveni a ke které musíme přistupovat s pokorou, vážností a důvěrou v Boží pomoc.

Pavla Cimlerová, PhDr., psycholog