V Kristu se stáváme součástí biblického příběhu. V Ježíši se sbíhají nitky starozákonních dějů a smluv, odrážejí se v něm izraelské předobrazy. A skrze něj se sbíhají, odrážejí, ztělesňují i v nás.
Viděli jsme, že křest je (1) znamením Ježíšova kralování a (2) rodinnou pečetí trojjediného Boha, (3) zaslíbením evangelia, a (4) místem, kde se stáváme účastníky Kristova kříže a vzkříšení – třebaže „jen“ v jakémsi podobenství.
V podobenství? Symbolika křtu nás uvádí do pestrých souvislostí. Už sloveso „křtít“ (řecky baptizein) v sobě skrývá „ponoření“ (sloveso baptein) či „hlubinu“ (bathos): spojení křtu s Ježíšovým pohřbem se přímo nabízí (Ř 6,3nn; Mk 10,38n). Druhý význam slovesa, „(rituálně) omývat“ (Mk 7,4; L 11,38), asociuje duchovní očistu, pokání, odpuštění (L 3,3.10nn; Sk 2,38; 22,16; 1Pt 3,21). A nezapomeňme na další biblické konotace: Protože se na počátku, za dnů Noeho, a dodnes rodí život z vody (Gn 1,2.9.20; 2,5n; 8,11nn; 2Pt 3,5n), může křest zpodobňovat znovuzrození, oblečení nového člověka, Krista – jak čistého roucha v obřadu antické církve (Ga 3,28nn; Tt 3,5; J 3,3.5). Protože vylití Božího Ducha přináší obnovu krajině i lidem (Iz 32,15nn; Ez 26,25nn; Ž 104,29n), připomíná křest – názorně v aktu polití – příchod oživujícího Ducha (Sk 2,38; 1K 12,13). A jako Noe v korábu přečkal potopu a jako Izrael suchou nohou přešel moře, tak i pokřtění bezpečně projdou Božím soudem (1Pt 3,20n; 1K 10,1nn).
Stvoření světa zprostřed vod, potopa, exodus Izraele z Egypta, návrat z Babylóna: to jsou základní události Staré smlouvy; a to vše se v biblické obrazotvornosti vzájemně zrcadlí a prolíná (Iz 43,1nn; Ž 104; Ž 114 atp.). A to vše se zrcadlí a prolíná i ve křtu v Ježíšovo jméno. To vše se odráží a prolíná v Ježíši osobně! Také on – jako za Mojžíše Izrael, Boží prvorozený (Ex 4,22) – přece musel projít vodou a pouští (Mt 3). Také on – jinak, víc než David – uprostřed nesvobody slovem i činem vyhlašoval obnovu Božího kralování, vykoupení lidu (Mk 1,14nn; 10,45). Také Ježíš byl obdařen Duchem a rozdílel Ducha (J 1,33n); vyváděl z démonského otroctví, uzdravoval nemocné, odpouštěl hříchy. A ve zmrtvýchvstání se stal prvorozeným nového stvoření (Ko 1,15nn; Ř 8,29n).
A jako Ježíš stál v proudu starozákonních příběhů a smluv, tak do nich – do sebe sama – staví i nás. Kristus je náš předobraz. Jako on – a díky němu – jsme svobodní od falešných spásných nároků a metod; jsme – v něm – syny Božími. Jako on – s ním – vycházíme na cestu poslušnosti a spravedlnosti. To jeho Duch v nás přebývá a jsme tedy – jako on – povolání ke službě druhým… Tak to vypráví novozákonní křestní oddíly (srov. Ko 2,6 – 3,11; Ga 3,28 – 4,6; Ř 5,12 – 6,23; 1K 10,1nn; 1K 12-13). Tak nám to před oči staví náš křest, do toho všeho jsme ve křtu namočeni.
Byť „jen“ v jakémsi podobenství. Které ovšem, viděli jsme, není jen ilustrací, didaktickou pomůckou či obřadem. Svátosti „nepokládáme jenom za prázdné symboly, ale za reálná znamení, která za předpokladu víry dávají to, co znázorňují“, říká se v našich Duchovních zásadách (čl. 150). Symbol křtu je – ve smyslu biblických symbolů a předobrazů – nejen obrázkem, přirovnáním, metaforou, nýbrž je také úkolem a zadáním: to se pro nás stalo, z toho máme žít. Křest je východiskem a zaslíbením: tak o sobě smíme věřit, tak sobě máme rozumět; tak zápasit a zvítězit. Je – podobně jako stvoření či exodus, jako kříž a vzkříšení – také samotným darem: všecko to biblické je Kristovo; a Kristus je náš, můj.