Nedávno jsem četl následující historku. Kdysi se na jakéhosi rabína obrátil jistý muž v dopise zhruba v tomto duchu. „Rabíne, potřebuji vaši pomoc. Jsem v hluboké depresi. Modlím se, ale útěchu nenalézám. Plním náboženské příkazy, ale nic při tom necítím. Jsem na pokraji svých sil.“

Vytvoření místnosti, kde se lidé v hodinových intervalech střídali v modlitbě, se stalo roznětkou pro vznik modlitebního mezicírkevního hnutí 24-7 Prayer. Modlitby 24-7 se živelně rozšířily do více než 100 zemí světa a své působiště mají už přes 15 let i v Česku.

I na pevnině mohou vznikat odlehlé ostrovy

Na konci ledna se v médiích objevila zpráva, že v Paříži zemřel 85letý švýcarský fotograf René Robert. Na jedné z procházek se mu zatočila hlava, upadl a sám z chodníku neměl sílu vstát. Po devíti hodinách mu zavolal záchranku nějaký bezdomovec, ale muž už byl natolik prochladlý, že nakonec zemřel. Světem obdivované velkoměsto. Lidé tam kolem něj chodili devět hodin, a nikdo mu nepomohl.

Jsme pod tlakem. Myslím zejména jako křesťané, kteří chtějí vychovat děti ve víře. Jsme členy čím dál menší sociální skupiny uvnitř naší společnosti. Máme jiné názory, jiný hodnotový žebříček, žijeme jiné náboženství než naše okolí. Vliv světa sílí také díky novým technologiím. Často přemýšlím, jestli nám křesťanům role outsiderů přísluší, ale je to realita, které se nelze vyhnout. Jak mám ale na ni svoje děti připravit?

Když se císař Josef II. po smrti své matky Marie Terezie v roce 1780 plně ujal vlády, bylo v mnohém ohledu zřejmé, že země habsburské monarchie doslova volají po změnách v mnoha společenských oblastech. Bylo třeba pokračovat v dřívějším reformním kurzu a prohloubit jeho dopady do života celé společnosti. Při všech reformních krocích byl pak nový panovník motivován sledováním zájmu státu a centralizace monarchie. Sám sebe ostatně i při všem svém absolutisticko-centralizačním úsilí Josef II. vnímal jako prvního státního úředníka.

Rozhovor s Petem Luptonem o projektu NePornu

Je jistě dobrým trendem, že mnozí křesťané se snaží o dialog s příslušníky jiných náboženství nebo těmi, kteří se považují za ateisty. Tento trend otupuje různá napětí, která často vznikají z nedostatku komunikace a z toho plynoucích předsudků. Tento fakt by nás ale neměl vést k rezignaci na evangelizaci a už vůbec bychom si neměli vnutit názor, že přesvědčovat někoho o křesťanské víře je výrazem netolerance. Pochopitelně je třeba to dělat slušně, inteligentně, citlivě. Zároveň rezignovat na misii v rámci jakési falešně definované tolerance znamená vzdát se jádra křesťanství.