Je 6. května 2020, krásný jarní den, a já stojím na autobusové zastávce. Jen 500 metrů ode mě, za železným plotem, neprostupnou zdí a nekompromisním vrátným dole v přízemí části domova důchodců, mi v karanténním pokoji umírá táta.

Zaslechneme-li ve svém okolí či sdělovacích prostředcích informaci o týraném dítěti v rodině, zpravidla se nás zmocní pocit naprostého nepochopení, vlastní bezmoci a možná i údivu. Je něco takového vůbec v dnešní civilizované společnosti možné?

Michaela se uvolněně opřela o sedadlo. Porada skončila. Musela to říct. Bylo to zásadní. Pro ně – vychovatele, trenéry, vedoucí, ale hlavně pro děti, které sbírali po ulicích, doučovali, dávali jim svačiny, rozvíjeli jejich talenty, ukazovali jim, jak velkou mají hodnotu. Byla ráda, že to vědí – že jejich práce stojí a padá s tím, jestli pro ně mají lásku.

Býval to kluk z chudé africké vesnice, dnes je mikrobiologem ve federálním ústavu zdraví v americké Atlantě. Bezstarostnost jeho dětství vystřídala tíha zodpovědnosti za jeho lid. Svoji cestu, která vedla i přes tehdejší Československo, s humorem a zcela otevřeně popisuje vědec se srdcem evangelisty Yibayiri Osée Sanogo.

Ať se podíváme kamkoliv, společnost je rozdělená a má tendenci se stále štěpit, včetně církve a sborů. Přitom Ježíš se modlí, abychom byli jedno, jako je On jedno s Otcem. V čem vidíte reálnou možnost jednoty nás, křesťanů napříč denominačním spektrem a pluralitou zbožnosti?

Psal se 8. březen 2020 a před námi byl odlet do Izraele. Některé země začínaly pociťovat pandemii koronaviru, ale u nás a v Izraeli to tehdy nebylo tak daleko. Proto jsme s klidem v srdci vyrazili.

Rozhovor s Jakubem Mrázkem - Bioanalytik v oboru lékařské mikrobiologie

Tahy štětce na plátně vypovídají o malířích i jejich době