„Nikdo neutrhne kus látky z nového šatu a nezalátá jím starý šat; jinak bude mít díru v novém a ke starému se záplata z nového nehodí. A nikdo nedává mladé víno do starých měchů; jinak mladé víno roztrhne měchy a vyteče a měchy přijdou nazmar. Nové víno se musí dát do nových měchů. Kdo se napije starého, nechce nové; řekne: ‚Staré je lepší.‘“ (Lukáš 5,36–39)

Rozhovor s Iljou Hradeckým (*1945), zakladatelem neziskové organizace Naděje, odborníkem na problematiku bezdomovectví

Jsme osm let manželé, je nám 29 a 30 let a máme tři děti do šesti let. Čtvrté dítě je na cestě. My vlastně také – opustili jsme běžný život a momentálně žijeme ve Francii v opatství Hautecombe, v centru pro formaci mládeže a ekumenickou misii komunity Chemin neuf.

Kdysi jsem se osobně setkal s fotografem Jindřichem Štreitem. Daroval mi svoji knihu fotografií s názvem Brána naděje. Hodně mě tam oslovila fotografie, na které stará paní se svým manželem přichází v kostele ke svatostánku, pomaličku, ona o holi. Sotva jdou, ale jdou spolu. Jsou v tom kostele sami. Nepotřebují už nic. Jdou spolu a před sebou mají kříž – jistotu života „potom“.

Byli hosty a měli hosty

„Znáte přece štědrost našeho Pána Ježíše Krista: byl bohatý, ale pro nás se stal chudým, abyste vy jeho chudobou zbohatli.“ (2Kor 8,9)[

Betlémská událost se stala jedním z největších příběhů dějin. Je opředena paradoxy. Mesiáš není velký vládce, ale bezbranné dítě. Nejchudší z chudých jsou účastni zázraku. Nikdo je nepřijme, ale sám Bůh se k nim sklání. Spasení nepřichází s pompou, nýbrž nenápadně. Poslední jsou první. Možná jenom na chvíli, ale ten okamžik stojí za to.

Z Ukrajiny odjíždím s pocitem, že je tam mnohem bezpečněji, než jsme si mysleli před pár dny, a zároveň s mnohem větším strachem o lidi, kteří tam zůstali, protože už je známe, protože to ohrožení je reálné a protože už vím, že jestli něco přiletí, tak nestihnou utéct.