Je to už více než rok, kdy do našich životů vstoupila se vší razancí pandemie. Slovo, které jsme do té doby vnímali jako heslo z naučného slovníku, se najednou stalo naší každodenní realitou.

Pravé upokojení mysli naučil jsem se hledat v Bohu

Svědectví Tomáše Trávníčka

Slovu „vyvolení“ se dle mého soudu žel přihodilo to, co C. S. Lewis označil za „pokažení slova“ (viz kniha K jádru křesťanství). Článek bratra Pavla Hoška považuji za zdařilé přeznačení tohoto biblického pojmu. Při promýšlení tématu vyvolení a četbě článku jsem byl překvapen otázkou, proč mi zní vyvolení poněkud nevlídně až podezřele. Některé důvody zmiňuje kolega Hošek, jiné jsem si musel nově pojmenovat.

Nezbývá než žasnout, v němém úžasu si zakrýt ústa a mlčet. Do našich úvah a smělých tezí o vyvolení a povolání přichází Hospodin jako ze smrště a klade nám podobné otázky jako kdysi Jóbovi:

Chtěl bych se nad otázkou vyvolení zamyslet trochu jinak, než je obvyklé. Nemůžu se zbavit dojmu, že téma vyvolení působí mezi křesťany spíš zmatek a rozdělení než radost a vděčnost. Nebereme to za šťastný konec. Z Božího vyznání lásky jsme udělali neosobní teorii, kvůli které se hádáme. Vzájemně se podezíráme, že s naší vírou není něco v pořádku, když se neshodneme na stejné definici vyvolení. Z nauky o vyvolení jako by se stal chemický vzorec, teoretická odpověď na teoretickou otázku. A prubířský kámen pravověří.

Silné vyrušení přináší výpadek paměti, naštěstí jen krátkodobý: