„Jestli u ní chceš zůstat přes noc, tak už se vracet nemusíš,“ řekla a zavěsila. Už nemůže. Tohle po ní už nikdo nemůže chtít. Tohle už ne.

Anna dosedla na židli. Ještě odpoledne tady taky takhle seděla a říkala si, že jí začíná nový život. Poprvé v životě si vyzkouší, jaké to je, žít samostatně. Vlastně se navzdory všemu, co měla za sebou a co to přinášelo, docela těšila. Taková zvědavost, ve které nebyl strach. Vdávala se v osmnácti a ze své rodiny přešla rovnou do manželství. Nevěděla, jaké to je, rozhodovat sama za sebe.

Ten den byl jiný než ty předtím. Syn volal ze školy, že se pořezal. V jeho podání to vypadalo jako scéna z hororu, tak se s manželem domluvila, aby pro něj do školy zajel a vzal ho na pohotovost. Byl z toho jeden steh. Manžel pak odjel, že má schůzku s Tomášem, starším jejich sboru. A večer zvonek. Karel a Tomáš. Pozvala je dál. A u kafe Tomáš povídá: „Karel se chce k tobě vrátit.“ Jen tak. Její manžel tam seděl a neříkal nic. Kolikrát už tohle od něj slyšela – rozejdu se s ní, jedu jí to říct. A druhý den zjištění, že se nerozešli. Normální lidská reakce by byla: To už tu bylo. Strašně jsi mi ublížil, už ti nevěřím. Už nechci. Ale Anna hleděla na svého muže a slyšela se, jak říká: „Tak se vrať.“ Karel měl všechny svoje věci u milenky. Kromě oblečení a knih i nábytek, pračku, veškeré pracovní věci. Odstěhoval se před dvěma týdny poté, co se domluvili na dělení majetku a sepsali všechny papíry pro rozvod. Teď už čekali jen na to, až se právník vrátí z dovolené. Oznámili to dětem a šokovali lidi ve sboru, protože nikdo netušil, že mají nějaký problém. Protože až do konce sedávali během nedělní bohoslužby vedle sebe a neměli potíže se spolu bavit. Skončila tím půlroční doba nejistoty a trápení, kdy Anna věděla o té druhé a chtěla, aby si Karel vybral. Vybral si Annu, ale zase šel k ní. Tak to ukončila Anna. Jiné řešení vidět nebylo. Ale teď je to tu zas. Karel slíbil jí i Tomášovi, že to té druhé ještě dneska řekne a že si zítra všechno odstěhuje zpátky domů. Jenže…

A přitom to na začátku vypadalo tak jasně… Anně nebylo ještě ani sedmnáct, když se potkali. Sloužil civilní vojenskou službu mezi důchodci, a protože tam mladí byli jen dva, nešlo ho přehlédnout. Anna chodila naproti na střední. Byl to zvláštní kluk. Byla s ním legrace. Na krku nosil křížek a nebyla to jen ozdoba. Hledal svoji cestu před Bohem. Upřímně a zásadově. Bavili se spolu, vídali se čím dál častěji, ale nechodili spolu. Chtěl se promodlit k jistotě, že spolu mají být. A zůstat napořád. Že to tak Bůh chce. To on ji naučil znovu věřit v lásku poté, co ji její kluk opustil kvůli jiné. Karel tehdy řekl: „Zkus to, a až tě zklamu, tak mě teprve odsuď.“ To díky němu uvěřila v Boha. A rok a půl na to, když se brali, byla jistota, že patří k sobě, neměnným stavebním kamenem jejího života.

Lidi jim říkali, že se berou brzy, že je ještě mladá. Ale Anna byla ráda, že Karla má. Bůh věděl… Než šla k maturitě, umřela jí máma. Bydleli jen spolu. Celé to těžké období měla ve svém muži oporu. Celá ta léta, kdy se pořád něco dělo. Stěhování, autoškola, první dítě, úmrtí dědečka, prodej bytu a koupě domu, další dítě… Kde se to stalo, že se navzájem začali jeden druhému odcizovat? Začaly jí vadit jeho doteky. Neuměla přepnout. Když vařila, neměla myšlenky na něžnosti. Tohle asi měla po mámě. Pamatuje si, jak tátovi odsekávala. Anna taky dovedla být nepříjemná. Asi ta povaha cholerika. Její muž byl vždycky flegmatik. Začal se stahovat. Neměl rád hádky. Ve chvíli, kdy by Anna byla za něžnosti ráda, už nepřicházely. Kdysi spávali v objetí. Postupně se vzdálenost mezi nimi na manželské posteli zvětšovala, pak už Karel ležel otočený zády k ní na jedné straně postele a její koleno trčelo přes hranu a ruka visela z postele na druhé straně. Přestávali spolu žít, žili jen vedle sebe… Snažili se spolu modlit, ale v komunikaci se nedovedli potkat, aby věděli, že má jeden druhého ještě pořád doopravdy rád. A že to Boží potvrzení na začátku, kdy vztah byl krásný, promodlený a Bohem požehnaný, pořád platí. Nevyšumělo, neztratilo se. Pořád tam bylo.

Vlastně Karla docela chápala, že si našel milenku. Nebyl typ, který by se doprošoval. Ale stejně to strašně bolelo. Zvlášť způsob, jak jí to jednou v restauraci vmetl do tváře. Nečekala to. Prý to má brát, jak to je. Ale jak to je? Už delší dobu jí lže, protože žije dvojí život. Věřila mu a on její důvěru zklamal. Vydal se někam, kde to pro ně dva nemá řešení. A co dál? Dala mu na vybranou. Ona, nebo ta druhá. Po půl roce, když neplatilo už ani to, že si ji nebude vodit k nim domů, se konečně dohodli a on se odstěhoval.

A teď se chce vrátit domů. Ale až po noci, kterou stráví s ní…

Karel položil telefon. Nemělo cenu ho dál držet u ucha, Anna zavěsila. Cítil se jako zrní v mlýně. Milenka mu udělala scénu. Vypadalo to, že rozchod nepřipadá v úvahu. Jestli se opravdu odhodlá tenhle vztah ukončit, tušil, že to, co právě viděl, je teprve začátek. Ale ta společná modlitba s Tomášem a rozhovor s ním mu otevřely oči. Uvědomil si, že to, co opravdu chce a o co za žádnou cenu nechce přijít, je vztah s Bohem. Bláhově si myslel, že lze rozbít manželství kvůli jiné ženě a být Bohu stejně blízko, jako byl, když začínal život s Annou. Mít rovný vztah s manželkou a dětmi a žít s jinou. Tomáš ho vyvedl z omylu. Nelze napáchat zlo, pokračovat životem ve hříchu a zároveň být blízko Bohu. Ten Tomáš, který byl kvůli své tvrdosti postrachem bratří a sester ve sboru, k němu mluvil s laskavostí, kterou neznal ani od vlastního otce. Žádné odsouzení, žádné výtky. V té společné modlitbě Karel zcela jasně pochopil, jak to je. Bůh byl s ním, když si bral Annu, Bůh bude s ním, když se bude snažit věci narovnat a řešit podle jeho vůle. Když půjde jinudy, nebude to fungovat. Nikdo nebude šťastný. I jeho syn to věděl. Na oznámení rodičů o novém uspořádání rodiny řekl jen: „Uvědomujete si, že to duchovně není správně?“

V duchu viděl Annu, když ji potkal poprvé. Čekal na ni dlouho, ale byla to láska na první pohled. Uvěřil, když mu bylo osmnáct, a na skupince na koleji vydal život Kristu. Do té doby s žádnou holkou na vážno nechodil a pak přijal ten princip, že intimně žít bude až se svojí ženou. S tou, kterou mu dá Bůh. A Bůh mu ji dal. Bylo mu sedmadvacet a jí sedmnáct. Věkový rozdíl ho nezneklidňoval. Co na tom? Jeho prarodiče taky měli mezi sebou deset let a byli spolu šťastní až do konce. Byl s ní tolik let šťastný, prožili toho spolu hodně. Tomáš má pravdu, určitě jsou ještě cesty, jak manželství zachránit.

Ten večer se Karel vrátil. Nečekala ho ale otevřená náruč. Annu to neustálé kolísání mezi ztrátou manžela a nadějí na jeho návrat zlomilo. Sesypala se. Ještě týden spala v jiné místnosti, ještě další dlouhé týdny u ní sebemenší brnknutí na rozdrásané nervy vyvolávalo výbuch. Teď to teprve byla Itálie! Ještě měsíce poté se učila žít s tím, že odpustit nestačí. Že odpuštění je vlastně strašně jednoduché, pokud je věc uzavřená, jde jen o to vnitřně se vypořádat s minulostí a zavřít hrob nad starými ranami. Ale že je nepředstavitelně těžké odpustit a na dlani přinést srdce, na jehož ranách krev ještě nezaschla, a vložit ho do dlaní tomu, kdo ty rány způsobil. Najít sílu začít znovu důvěřovat. Znovu a znovu riskovat, že srdce dostane novou ránu nebo že staré jizvy popraskají a bolest, která se zdála být už daleko, znovu člověka ochromí. Bylo to nejhorší období Annina života. Ani to, co se dělo před Karlovým odchodem, nebylo tak hrozné.

Ta druhá to nehodlala vzdát. Psala esemesky nejen Karlovi, ale teď i Anně. Aby viděla, jaké fotky si s jejím mužem posílali. Aby věděla, kde všude se u nich doma milovali. Aby věděla, že tu pořád je. Aby jí bylo ještě hůř. K věcem, které u ní Karel měl, ztratil přístup. Ten první večer odešel s pár igelitkami s oblečením a knihami a zbytek zůstal za dveřmi. Akutně potřeboval věci do práce, ale aby je od ní dostal, musel jí dát třicet tisíc. Nábytek, pračka, pracovna… všechno tam zůstalo.

Nelitovali toho. Ani jeden. Začínali znovu. Bratr starší a jeho žena se jim pro to nejhorší období stali neocenitelnou pomocí. Setkání s nimi pravidelně každý týden bylo majákem v bouřích, které prožívali. Těšili se tam. Věděli, že tam se problémy, které je přes týden přemohly, vyřeší a že tam najdou sílu žít spolu další týden. Nacházeli k sobě cestu a krůček po krůčku se k sobě vraceli. Do rukou odborníka svěřili i problém se vzájemnou komunikací. Hádky pramenící z nedorozumění ubíraly na prudkosti a postupně se začaly ze společného života vytrácet. Začínali rozumět jeden druhému.

--- Děti teď hledí na své rodiče, kteří se k sobě chovají jako zamilovaní puberťáci, a občas ohodnotí toto chování nějakou znechucenou poznámkou. Ale uvnitř je to jinak. Vedlejší efekt změny na straně rodičů byl, že jejich děti uvěřily. Bůh je dobrý. Ta krize přinesla Boží ovoce. I když to nebylo lehké a pořád je na čem pracovat. Ale když to, co si dnes chtějí říct, mají vměstnat do jedné věty, těch pár slov zní: „Mám tě ráda.“ „Mám tě rád.“

Podle vyprávění manželů z CB napsala Eva Čejchanová. Jména a ostatní identifikační prvky byly změněny. Ilustrační foto PIXABAY.