Soudců 11,30–31

Jiftách složil Hospodinu slib: „Vydáš-li mi Amónovce opravdu do rukou, ten, kdo mi vyjde naproti z vrat mého domu, až se budu vracet v pokoji od Amónovců, bude patřit Hospodinu a toho obětuji v zápalnou oběť.“

Jiftách Amónovce porazil a víme, že první mu vyšla naproti jeho dcera. Jiftách byl spravedlivý soudce Izraele, Bůh věděl, že svůj slib dodrží. Vypadá to, jako by si Bůh v tomto příběhu vyžádal lidskou oběť…

Možná to tak na první pohled může vypadat, ale není to tak. Bůh si žádnou lidskou oběť nevyžádal. Příběh Jiftácha (v Bibli kralické je vžité jméno Jefte) je třeba vidět v kontextu celé knihy Soudců, aby se dal správně pochopit. V selháních a tragédiích, která tuto knihu provázejí od začátku až do konce, kdy už Izrael neměl soudce a „každý si dělal, co uznal za správné“. (Soudců 17,6) Od selhání jednotlivých soudců až po neposlušnost celého lidu. Že to správné nebylo, ukazuje příběh nejmenovaného lévijce a jeho ženiny, která skončila rozsekaná na dvanáct kusů a rozeslaná po území Izraele.

Když se pak vrátíme k příběhu Jiftácha, vidíme, že od chvíle, kdy „spočinul na Jiftáchovi Duch Hospodinův“ (11,29), už Hospodin do celého příběhu vůbec nezasahuje. Nijak ho nehodnotí, nekomentuje.

Právě to by ale člověk čekal – že Bůh zastaví Jiftácha dřív, než svoji dceru obětuje. Jako to udělal u Izáka. Vždyť podle všeho byl Jiftách, navzdory komplikovanému dětství, věrný Boží služebník.

Ano, to byl. Dětství měl složité kvůli svému původu – byl nemanželským synem Gileáda a nevěstky. Ale měl vlastnosti, které se tehdy v Izraeli cenily – byl „udatný bohatýr“. Ale Jiftáchův příběh není jako příběh Abrahamův, Bůh od Jiftácha žádné oběti nechtěl. To Jiftách si chtěl vítězství nad Amónovci pojistit, proto učinil slib.

odpovídá: Viktor Ber

Kazatel Církve bratrské, vyučuje Starý zákon na Evangelikálním teologickém semináři v Praze na Teologické fakultě Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích. S manželkou Renatou a čtyřmi dětmi žijí v Poděbradech.

Byl tedy Jiftáchův slib nerozumný? Vždyť ho učinil právě potom, co na něm „spočinul Duch Hospodinův“. V Bibli to vypadá, že jednal pod jeho vlivem. Jak by tedy mohl být nerozumný?

V Bibli je to, že na něm spočinul Duch Hospodinův a že Jiftách učinil slib, sice napsány hned za sebou, ale souvislost mezi těmito událostmi nám čtenářům vypravěč neupřesňuje. Možná si přeje, abychom si tuto otázku položili, abychom se ptali, zda Jiftáchův slib je, nebo není „z Ducha“. Stejně tak je ovšem možné biblický oddíl číst tak, že spolu tyto dvě věci vůbec nemusí souviset. Můžeme text vykládat třeba i tak, že Jiftách dostal na začátku do bojů s Amónovci Ducha Hospodinova a to mu mělo pro další události stačit. Ale měl pochyby.

Bůh ale mohl zajistit, že z domu mu vyjde naproti někdo jiný, ne jeho jediné dítě. Obětování dítěte, a tedy de facto konec pokračování rodu byla dost krutá výchovná lekce za jeden nerozumný slib…

Mnohdy máme tendenci myslet si, že Bůh zasahuje do úplně každé situace našeho života, ale Boží cesty nejsou jako cesty naše. Pravda je ta, že Boží jednání s námi může mít zcela jinou podobu, než jakou bychom očekávali. Příběh Jiftácha může být příběhem o svobodě v jednání a o zodpovědnosti učiněné v této svobodě. Ve slibu se říká „z vrat mého domu“, Jiftách tedy nemohl očekávat, že to bude nějaká ovce nebo tele.

Fakt, že to nebyl nikdo ze služebníků, ale jeho jediná dcera, vypadá z pohledu tohoto vysvětlení jako poukázání na skutečnost, že před Bohem jsou si všechny lidské životy rovny.

Dá se to chápat i tak. Je nepravděpodobné, že by Jiftách složil tento slib, kdyby věděl, že to bude jeho dcera, kterou bude muset obětovat. Byla to pro něj obrovská rodinná tragédie. Vidíme však, že za ni neviní Boha, ale nenapadne ho ani to, že by si za to mohl sám. Říká: „Ach, má dcero, srazilas mě do prachu, uvrhla jsi mě do zkázy!“ (Soudců 11,35)

Ale ona byla v celém tom příběhu ta nejnevinnější…

Ano, ona za to mohla ze všech nejméně. Byla to Jiftáchova chyba. A on za ni draze zaplatil. Jiftách nejednal vždy rozumně. Je to koneckonců vidět hned v následující kapitole a v jeho jednání s Efrajimci. S těmi měli potíže i soudcové předtím a je zajímavé, jak se tato konkrétní situace opakuje.

V Soudců 8,1 Efrajimci vytýkali Gedeónovi, že je nevzal s sebou do bojů s Midjánci. Gedeonova odpověď byla ponížená a smírná: „Copak jsem teď učinil něco tak velikého jako vy? Což není Efrajimovo paběrkování lepší než Abíezerovo vinobraní?“ A tím problém ze strany Efrajimců skončil. Nechali se umluvit.

Tu samou situaci ale zažil i Jiftách. Muži efrajimští vyčítali Jiftáchovi: „Proč jsi táhl do boje proti Amónovcům a nezavolal jsi nás, abychom šli s tebou? Zapálíme ti dům nad hlavou!“ (12,1) Jiftách reagoval jinak než Gedeón, vyčetl jim, že mu nepomohli. Došlo ke konfliktu, který skončil – dnes bychom řekli – občanskou válkou. Gileádští muži v ní zabili 42 tisíc Efrajimců.

Byla řeč o kontextu knihy Soudců, tady se chování Jiftácha v kontextu ukazuje jako nekonstruktivní. Jaké poselství tedy Bůh v příběhu Jiftácha čtenářům Bible předává?

Kromě těch, která už tu byla zmíněna, určitě ještě to, že Bůh jedná i s lidmi chybujícími. Nečeká, až budou dokonalí. Jedná s nimi jako s takovými, jací jsou. Ne všichni vládci Izraele byli moudří a Bohu věrní, v podstatě to šlo s Izraelem z kopce – od věrného Jozua a několika dalších soudců po něm přes Jiftácha k „neřízené střele“ Samsonovi až po krále, které si lid na Bohu vymohl. Saul nebyl dobrý král, David udělal mnoho velkých chyb… a další králové pak v podstatě dostali Izrael na buben.

Ale Jiftách i David se všemi svými nedostatky jsou jmenováni v listu Židům jako ti, „…kteří svou vírou dobývali království, uskutečňovali Boží spravedlnost, dosáhli toho, co jim bylo zaslíbeno“. (Židům 11,32–33) To je poselství pro nás. Bůh nás přijímá a vede, i když chybujeme. Pokud se k němu po chybě vrátíme, neodmítne nás, ale znovu nás povede. Zároveň nás však automaticky nezbavuje důsledků našich vážných pochybení, jako tomu bylo v případě Jiftáchova neuváženého slibu.