V zemi, kterou by pro míru utrpení místních obyvatel a pro nezájem světa o ně mnoho nevěřících nazvalo „Bohem zapomenutou“, je Bůh lidem blíž, než si lidé v Evropě umí představit. Rostislav Staněk o tom ví své.

Jsi kazatelem v CB v České Třebové a ve Spolku pro Jižní Súdán jsi byl v září 2015 mezi zakládajícími členy a jsi jeho předsedou. Proč spolek vznikl?

Byl založen s tím, že převezme projekt, který byl do té doby pod hlavičkou Isacharu. Ale sdružení severočeských sborů CB a KS Isachar fungovalo hlavně pro misijní práci a práci s mládeží v severních Čechách. Pracoval tam Jarda Šmahel, tehdy kazatel CB, to on rozjel tuto práci v Jižním Súdánu. Tamní misie se pak ale tak rozrostla, že jsme založili pro tuto oblast samostatnou organizaci.

Co tě přesvědčilo, že zrovna tudy má vést tvoje cesta a že je to služba pro tebe? Mě Afrika chytla za srdce už dávno, když jsem využil možnosti jet na krátkodobou misijní výpravu do Ugandy. Tam jsem pak jezdíval pravidelně přibližně jednou za dva roky.

Čím tě chytla?

To má hlubší kořeny. V roce 2000/2001 jsem mohl studovat v Mississippi misiologii na renomovaném teologickém semináři. Tam jsem v knihovně objevil celé regály misie Jednoty bratrské ˜– velmi si toho tam považovali. Když jsem řekl, že jsem moravský bratr – „su z Brna“, mohl jsem si to dovolit – okamžitě jsem viděl uznání. Uvědomil jsem si, že tu máme úžasné dědictví – bohaté duchovní kořeny, a tady se o tom moc nemluví. V té době jsme my byli těmi, kdo přijímal pomoc ze zahraničí, a tam mi došlo, že máme něco, co by se mělo ještě zúročit. Rozšířit náš obzor za hranice české kotliny. Navíc tam všichni moji spolužáci byli misijně zaměření lidé z celého světa.

Vyučování v Toritu

To asi bylo nakažlivé…

To bylo. Když jsem se vrátil, neodolal jsem první příležitosti misijní práce v Ugandě. Od Jardy Šmahela jsem se pak dozvěděl, že v Jižním Súdánu je potřeba misie daleko větší než v Ugandě. V Ugandě se křesťanství ujalo a církev je tam vlivná, kdežto v Jižním Súdánu je to jinak. Křesťanství je tam mladé, vzniklo z vlny probuzení, a země je totálně zdevastovaná po padesátileté občanské válce, jejímž hlavním důvodem byla násilná islamizace a kde bojoval sever proti jihu. V červenci 2011 byl jako výsledek referenda na jihu vyhlášen samostatný stát. Následovala krátká válka o ropná pole, omezená na severní hranici. V roce 2013 pak propukly boje uvnitř Jižního Súdánu.

Období násilné islamizace spadá do doby velkého probuzení? Ano, začalo to těžkým násilím ze strany muslimského severu v 80. letech. Ze země byli vyhoštěni misionáři i nevládní organizace, takže o tom, co se tam děje, se svět dozvěděl až po ničivých povodních, kdy se do země dostali zahraniční novináři. A zjistili, že povodně jsou nic proti lidské katastrofě – během dvou let bylo na jihu tehdejšího Súdánu zabito 250 tisíc lidí, bezpočet vesnic bylo vypáleno a lidé vyvražděni, ženy a děti odvlečeny na sever do otroctví. Tisíc Dinků uhořelo v jednom kostele, když tam hledali útočiště.

Ing. Rostislav Staněk, M.A.

Původním povoláním lesník, je kazatelem a správcem sboru CB v České Třebové. S manželkou Danou má tři dospělé děti.

Tohle byla půda, ze které vzešla láska ke Kristu?

To byl začátek. Desítky tisíc uprchlíků se vydaly na východ do Etiopie. Většina z nich byli chlapci mladší než 10 let, kteří v té zničené zemi zůstali sami. Za deset týdnů ušli 600 kilometrů, míjeli kosti těch, kdo nedošli. V uprchlických táborech v Etiopii v nich tamní vůdci viděli potenciál pro vojsko, rekrutovali je do tzv. „Rudé armády“ a učili je zabíjet. V těchto táborech ale působili i křesťané a tisíce chlapců bylo pod vlivem biblického vyučování a modliteb.

A pak to přišlo…

Fenomenální probuzení. Modlitby, pláč, pokání, vyznávání víry v Ježíše Krista, křty po stovkách, vroucí společná shromáždění. Po převratu v Etiopii v roce 2011 se vrátili zpět do země. Masivní většina dospívajících ale netáhla domů jako „Rudá armáda“, která má bojovat proti vládě, ale jako horliví vyznavači Krista. Vytáhli do boje s duchovním nepřítelem, proti „jak“ čili démonům. Šli do boje s Božím slovem a modlitbou. V oblasti, do které se vrátili, se ke Kristu obrátilo přes 90 procent obyvatel.

To je přesný opak islamizace.

Boj proti islamizaci nebyl bojem za křesťanství, bránili se jí jako lidé, protože s islamizací souviselo i otrokářství. Ale v probuzení to šlo po duchovní linii. Je znám příběh rodinného klanu, který se celý obrátil ke Kristu skrze sny a osobitou cestu poznávání, díky vůdci, který uvěřil.

V souvislosti s probuzením v Jižním Súdánu se mluví ještě o Paulu Konovi, pastevci, který uvěřil prostřednictvím snů. Vlna probuzení, jíž byl příčinou, ale nesouvisela s armádou Kristových chlapců, že?

Nesouvisela přímo, ale odehrávala se zhruba v té době, v osmdesátých, devadesátých letech. On sám chodil jako prorok od vesnice k vesnici a volal k pokání, odvrácení se od démonů „jak“ a obrácení ke Kristu.

Co tam tyto vlny probuzení zanechaly do dneška?

Můžu to říct jen ze svého subjektivního pohledu. Znám tam oblast velkou jako kraj – o Ježíše a o křesťanství je tam daleko intenzivnější zájem než u nás. Vezmeme-li fakta týkající se kmene Ofirika – má 8–10 tisíc obyvatel v osmi skupinách vesnic na rozloze větší než je okres. Když jsme tam přišli, na jihu této oblasti byl jeden živý sbor. My jsme působili na severu. Tou dobou tam bylo několik jednotlivců vyznávajících Ježíše, kteří se vrátili z uprchlických táborů v Ugandě a v Keni. To je dnes pro Jižní Súdán typické – že se lidé vrací jako křesťané a ta se pak dál šíří.

Vyučování v Toritu

Misie, tak jak ji tam děláte vy, je tedy něco, na co nejsou zvyklí? Jak vás tam jako misionáře přijali?

V jedné vesnici říkali, že jsme prvními bělochy, kteří tam kdy vstoupili. Jsou to velmi milí lidé, chovali se přátelsky a pohostinně. Jen malé děti před námi utíkaly a křičely: „Opice, opice!“, protože tam lidé nemají ochlupení – a já mám zarostlý i obličej. Ale nejsou odtrženi od civilizace... a dospělí se s bělochy potkávají; ve městě, které je 40 km daleko, je posádka modrých přileb.

A probuzení teď?

Byli jsme tam tři týdny a za tu dobu tam vznikl malý sbor. A za další rok už byly sbory ve třech vesnicích. Spolek pro Jižní Súdán tam dneska podporuje už čtyři misijní pracovníky ve čtyřech vesnicích. Otázka je, jak kdo chce vidět probuzení. Jestli v náhlém obracení tisíců, nebo ve vytrvalém růstu… když si představíme v Čechách, že každý rok založíme jedu kazatelskou stanici v nějaké vesnici, tak už bychom o probuzení mluvili.

Spolek pro Jižní Súdán si dal za hlavní úkol vzdělávání křesťanských pracovníků. Humanitární a dobročinná činnost, kterou tam děláte, je jen vedlejší efekt?

Přesně tak. V Jižním Súdánu se dají utopit miliony dolarů bez toho, aby to někde bylo vidět. Tak špatně na tom ta země je a tak rozsáhlé má potřeby. Ale arcibiskup Bernard, přes kterého veškerá naše činnost v Jižním Súdánu jde, na začátku naší práce řekl: „Přijeďte nás učit, a my už si nějak poradíme.“ Bernard je mimořádně moudrý člověk. Ví, že jen braní jim nepomůže. Taky ví, že my tady v Čechách nejsme bohatí. V tom jsme si rozuměli. Máme je co naučit. Generace našich vrstevníků v JS nikdy nechodila do školy. Celý jejich život byla válka. Bojovali, živořili v buši, bránili se. Nemají ani základní vzdělání. Po obrácení si ani neuměli přečíst Bibli. A od odtržení je úředním jazykem angličtina, kterou se ale také musí naučit. Takže je učíme angličtinu a vyučujeme Bibli.

Kolik Čechů ve spolku pracuje?

Členů je nás pět. Všichni to děláme dobrovolně ve volném čase. Peníze, které přicházejí na účet spolku, jdou do pomoci tam. Máme ale velký okruh příznivců a několik lidí, kteří už tam na nějaké výpravě byli. Pomáhají, jak mohou.

Zase se tam bojuje. Kdo s kým tentokrát?

Situace je značně nepřehledná. Jedná se o neshody mezi kmeny, ale kdo není domorodec, nemá šanci do toho proniknout. a vidět, na čí straně je právo. Nedá se říct, že jsou jen dvě strany, je to propletené. Situace je složitá a kdo do ní zasáhne, proti tomu se to obvykle obrátí. Tradičními rivaly jsou Dinkové a Nuerové. Dinků je přes milion, ve státě, kde je deset milionů lidí. Je to v podstatě národ. Uvnitř tohoto kmene je ještě několik podkmenů mluvících různými nářečími. Prezident je z kmene Dinka a odvolaný viceprezident je z kmene Nuer.

Loni na jaře jste se tam kvůli tamní situaci vůbec nedostali. Je to lepší?

Není. I když bychom se tam možná už i dostali. Ale akční rádius naší práce by byl tak malý, že by to nemělo smysl. Museli bychom zůstat na místě, protože ve městech je ještě docela bezpečno. Ale silnice z měst už přepadávají rebelové. Mají stejné uniformy jako vládní jednotky, takže chaos je dokonalý, ani místní se v tom nevyznají. Tento týden tam bylo zabito šedesát lidí. Svět o tom ani neví. Každý týden chodí zprávy o mrtvých.

Podle měřítek OSN je v Jižním Súdánu hladomor. Dá se v takové situaci něco dělat?

Ve spolupráci s humanitární organizací Nakrmte hladové a Diakonií CB jsme tam poslali dvě nákladní auta s moukou, která se kupuje v sousední Ugandě. Jedno před loňskými prázdninami, druhé v září. Musela jet oklikou, aby se vyhnula rebelům. Bylo období dešťů, takže sto kilometrů jeli řidiči asi dva týdny. S vojenskou ochrankou. Bylo to složité, ale dojeli. Teď je na cestě kontejner s 225 tisíci porcemi (19 tun) speciální výživné směsi „rizota“. Měl by do Toritu dorazit v březnu.

Evropan si těžko dovede představil hladomor. Jak tam lidé fungují?

Otázka je, co si představit pod pojmem hladomor. Protože kdykoliv jsme tam přijeli, viděli jsme nouzi. Když jsme organizovali nějakou vícedenní akci, tak vždycky i s jídlem. Problém hladomoru není neúroda. Je to nemožnost úrodu vypěstovat a sklidit.

Mlácení úrody - prosa

Kvůli bezpečnostní situaci?

Ano. Když jsou na útěku, tak nezasejí. Když je pole ostřelované, nemohou půdu obdělávat, když se jim podaří i něco sklidit, nemohou do města, aby to prodali a ve městě je potom hlad. Nebo tam přitáhne ozbrojená skupina a všechno vydrancuje.

Co tam tedy dělají modré přilby, když jsou 40 km daleko a nezajistí základní bezpečnost, aby kolem nich nebyl hladomor?

Ano, to je otázka. Mají velmi omezený mandát, nesmějí do situace a do bojů zasahovat. Maximálně poskytnout útočiště na jejich základně, když ho tam někdo hledá. Právě proto se v roce 2016 sousední státy, Keňa, Uganda a Etiopie dohodly, že tam pošlou svoje jednotky taky pod záštitou OSN, ale že budou mít silnější mandát. Ale nakonec to kvůli neshodám nedopadlo.

A jako vždycky nejvíc trpí civilisté...

Ano. A je tu ještě několik skupin, které nemají pod kontrolou ani vláda, ani opozice, a které drancují na vlastní pěst. Jsou to jen bandy lupičů. Nedá se v tom normálně žít. Za poslední rok a půl odtamtud utekly dva miliony lidí.

Lidé, se kterými ty pracuješ, jsou nějak politicky vyhranění?

V „naší“ oblasti je několik kmenů, kvůli té původní občanské válce se obyvatelstvo namíchalo. Vzájemně jsou velmi přátelští, obchodují, žení se a vdávají mezi sebou. Máme přátele v obou zónách – pod vládní kontrolou, odtud realizujeme všechny projekty, i pod kontrolou rebelů. Na vysočině je to pak ještě Magui, které je v zóně rebelů. Křesťanské sbory máme i tam. Ale když posíláme kamion s moukou, tak ho můžeme poslat jen do Toritu – získáme na to povolení, papíry o bezcelnosti a vojenský doprovod. Protože guvernér státu je kamarád Bernarda a chce, aby mu lidé z regionu kvůli hladu neutíkali. Takže tam je cesta otevřená. Ale stejný hlad mají v Maguii, 60 km odtud. Ale ta je v „červené zóně“, a tam to poslat nesmíme. Protože i kdyby se to podařilo nějak dostat bezpečně na místo, tak upadneme do podezření, že podporujeme rebely. A zavřela by se cesta pomoci i těm církvím nahoře.

Do červené zóny pak ale nemůže poslat konvoj pomoci nikdo, ne? Červená zóna je oblast odsouzená k naprostému vyhladovění?

To je důvod mezinárodní kritiky na prezidenta a na vládu. Prezident používá hladomor jako zbraň. Ale nám nezbývá, než se tomu podřídit, chceme-li pomoct alespoň někomu. Ani Bernard, který tam má jistý vliv, to nemůže změnit, i když má svoje ovečky i v Maguii. Kdyby šel proti vládě, zakázali by mu pomáhat komukoliv. Problém byl už jen z toho, že jsme s Bernardem jeli do uprchlického tábora v Ugandě, protože tam hledají útočiště i lidé z červené zóny. Zkomplikovalo mu to jeho pastýřskou službu.

Dá se vůbec zvenčí bez souhlasu mocných něco dělat?

Bez hodně dobrého byrokratického krytí člověk nemůže skoro nic. V zemi je všudypřítomná tajná služba. Jsou velmi alergičtí už na to, když někdo fotí. Cokoliv. Zatkli celou výpravu jen kvůli tomu, že jsme si na tržišti fotili kostku ledu.

Jak to probíhalo?

Už jsme jeli na letiště a ta trvalá ostražitost začala trochu opadávat. Ve čtyřicetistupňovém vedru jsme si dělali legraci, kdo má větší víru – kdo věří na sněhuláka a kdo na zmrzlinu. Vtípky, no. Na závěr jsme chtěli ještě koupit na tržišti kousek cukrové třtiny. A uviděli jsme tam obrovský kvádr ledu. Chladili tím ryby. Dostali jsme záchvat smíchu a chuť se u toho vyfotit. V tu chvíli přišel jeden tajný, za ním další, zabavili nám foťáky, mobily a odvezli nás na policejní stanici. To už jsme měli být na letišti. Naštěstí náš průvodce Solomon zavolal policejnímu řediteli, který byl křesťan, takže než jsme tam dojeli, už tam byl. Takže nás hned pustili.

O Solomonovi toho můžeš říct víc…

Solomon je moje srdeční záležitost. Nedávno se oženil. Jako kluk byl v dětské armádě v severní Ugandě. Joseph Kony unesl na desetitisíce dětí a chtěl z nich udělat teroristickou Armádu Božího odporu (LRA). Solomon byl jedním z nich. Když mu bylo deset, přepadli jeho vesnici, z dětí přežil jediný.Než stačil projít výcvikem, dostali se do přestřelky s vládními jednotkami Ugandy, jeho vysvobodili a mohl se vrátit zpátky. Kony je na seznamu osob hledaných mezinárodním tribunálem v Haagu. Dnes už má ta armáda jen asi sto příslušníků. To byl vlastně důvod, proč jsem jel do Súdánu – viděl jsem film Kazatel Kalašnikov, o Samu Childersovi, který se zbraní v ruce vysvobozoval ty unesené děti a vybudoval pro ně sirotčinec. On i Kony jsou moji vrstevníci. Je to aktuální současnost. To ty děti mě dostaly. Kvůli nim jsem jel do Ugandy. Byl jsem i v tom sirotčinci v Nimule – člověka ochromí vědomí, kolik krve zdejší země vsákla, co všechno se tam odehrálo. A pak jsem potkal Solomona, který mi o své zkušenosti z dětské armády vyprávěl. Jeho životní příběh, to, jak uvěřil, a jeho cesta za Ježíšem, by vydaly na knížku.

Solomon

Co má spolek v Jižním Súdánu v plánu teď?

Máme záměr vybudovat tam biblickou školu. Vytipovali nám lokalitu a v lednu 2016 jsme se tam s výpravou jeli podívat. Na místě jsme se dohodli. A dostali jsme obrovský areál bývalého uprchlického tábora – ruiny a buš, ale na strategickém místě. U jedné z trosek stačilo dozdít díry ve zdi a dodělat střechu a mohlo se tam fungovat. Jenže pak začaly nové boje, takže se projekt zastavil. A svým způsobem dobře, že jsme nestačili vybudovat víc, protože ruiny nikoho nezajímaly. Naopak na naší další parcele, která sloužila jako farma pro zásobování sirotčince potravinami, už jsme měli kvalitně dodělaný domeček s plechovou střechou – a z toho nezůstalo noc. Všechno ukradli, včetně střechy. Tam bylo co brát.

Je nějaká šance to opravit?

Teď rozhodně není. Ani oni tu možnost nemají. Je tam nebezpečná cesta.

Jak se tvoje služba v Jižním Súdánu promítá do tvé kazatelské služby v Čechách?

Jsem moc vděčný, že mám sbor, který mě v tom podporuje. Tady, v České Třebové, ale bylo to i v Náchodě. I Rada CB, že mi cesty povoluje. Je krásný pocit, když člověk přijede z českého úhoru, kde slouží desítky let a nevidí změny, na tu úrodnou zemi, kde se lidi obracejí k Ježíši, kde vznikají sbory.

Jezdíš se do země, kde je hladomor, „občerstvit“?

Přesně tak. Pro kazatele je to blahodárné. Je to obrovské povzbuzení. Jezdím tam i kvůli sobě. Vždycky je to o tom, že víc naslouchám, než mluvím, abych věděl, kde navázat. Je to velká inspirace i pro tu službu tady. Navíc když nabídnu promítání z Jižního Súdánu, a to nejen v církvi, tak na to lidi rádi přijdou. A vůbec jim nevadí, že to je z misie. Já pak tu misii mohu dělat tady.

Zajímá to i nekřesťany?

V Broumově se mi stalo, že mě pořadatel v kulturním centru požádal, abych nemluvil o křesťanství, aby to lidi neodradilo, protože přijdou na cestopis. Jenže čím víc jsem se tomu vyhýbal, tím větší zvědavost jsem vzbudil, protože z fotek to bylo jasné. Takže ve výsledku celá diskuze byla o duchovních tématech mnohem víc, než jinde.

Vraťme se do Afriky. Co českým křesťanům ve srovnání s křesťany v Africe, které znáš, chybí?

Pro ně je naprosto normální počítat s duchovním světem. Považují za neskutečně naivní a hloupé, když někdo věří jen tomu, na co si může sáhnout. Znají velmi dobře realitu duchovního světa. Vždycky věřili v Boha Stvořitele – Nia-liče. Věděli, že posílá déšť. Různá je jen představa, jak je vzdálený, nakolik je jeho představa živá.

Máš s tím nějakou konkrétní zkušenost?

V kmeni Ofirika mi představili „rainmaker“ - přivolávačku deště. Byla to vdova po šamanovi, ještě uměla rituály. Ukázali mi místo, kde se obřady konávaly, bylo zpustlé. Už je neprováděli. Ne kvůli tomu, že by pravidelně pršelo, ale proto, že teď už se lidi modlí k Ježíši. Věří, že to je tentýž Bůh, který stvořil nebe a zemi, ale teď už znají jeho syna. Takto si to mezi sebou řekli, a tak to přijali. Bez misionářů. Když si uvědomí, že nějaký duch je zlý, jsou velmi radikální v likvidaci všeho, co se týká okultního světa.

Co je pro jihosúdánské křesťany největší problém?

Zakotvení praktické vroucí živé víry, těch silných zkušeností s Pánem, v Písmu. Souvisí to s už zmíněnou negramotností. Proto tam jezdíme. Aby to nebyly jen zkušenosti, nebo jen zákonictví. To jsou dva extrémy, ke kterým tam dochází. Jenom sny, nebo na druhou stranu „zákon“ - přestaneš se opíjet a tím budeš křesťanem. Alkohol je tam velký problém. A když někdo uvěří, první podmínka je, že přestane s alkoholem. Ale neznamená to, že kdo se neopíjí, je křesťan.

A obrovským tématem je smíření. Jsme-li smířeni s Kristem, musíme se smířit i navzájem. Mají za sebou krvavou historii a ta krev obrazně řečeno ještě nezaschla. Na všech stranách konfliktu. Kulturně dané je, že velkou roli hrají v této kultuře prostředníci mezi znepřátelenými stranami. Často je to biskup Bernard.

Arcibiskup Bernard

Co máme my ve srovnání s nimi, a čeho si málo vážíme?

Bibli. Podívej se, kolik jich doma máme a kolik máme v Čechách překladů. Oni, když náhodou mají Bibli a umí si ji přečíst, tak ji hltají. Je úžasné vidět tu vroucnost.

Co jsi v Jižním Súdánu zažil a nikdy nezapomeneš?

Tu obyčejnou chvíli, kdy jsem po rozednění někde na kopci a jen vnímám údolí Ofirika a kopce v dálce. A zvuk ptáků, hmyzu… a modlitbu, tu intimní chvíli s Bohem. Mám tam jeden kopec, na který se vždycky vracím. Někdy se nahoru musím prodírat, protože je to zarostlé. Posledně všude okolo hořelo. Věděl jsem, že vypalují buš, ale chtěl jsem tam být a modlit se.

Co máš v souvislosti s Jižním Súdánem a touto službou nejvíc na srdci?

Mám je rád. Přál bych jim mír, aby mohli žít ve vesnicích, uctívat Krista, vdávat se, vychovávat děti, obdělávat půdu, radovat se z úrody, scházet se na bohoslužbách… takový obyčejný, ale krásný život v Bohu.

Když se vezmou ty dva protiklady – naděje živé víry proti beznaději země... o čem to je víc? O naději, nebo beznaději?

Naději, jednoznačně (úsměv). Už jen vidět Bernarda, jak on řeší situace, člověka přesvědčí. Afrika je o tom, že všechno je vždycky jinak, než jak jste si naplánovali. Nelze se připravit na nic. Musí se vše řešit pohotově. On v takových situacích dokáže být rozhodný, jednat v autoritě, ale když vidí, že situace vyžaduje přehodnotit, tak přehodnotí a jde se dál. Nám Evropanům tečou nervy, ale on je v klidu. I v těch zvratech vždycky najde naději. Vždycky tam je cesta.