Svědectví Hany Borovičkové

Od Aloise Adlofa jsem v naší rodině zástupcem čtvrté generace křesťanů. Pána Ježíše jsem proto znala od dětství. Celý náš život byl přesvědčivě spojen s vírou v Boha. A nejen příklad rodičů, také modlitby babičky mi ukazovaly, že Pán Ježíš je skutečně jediná cesta, pravda i život. Ve dvanácti letech jsem odevzdala život Kristu. S tím souviselo to, že jsem mu chtěla sloužit. Sice jsem se úplně neuzavírala možnosti manželství, ale v zásadě jsem se rozhodla žít sama ve službě pro Pána Ježíše. Jedním z důvodů byla nezávislost na lidech, jak o ní píše apoštol Pavel, zkrátka chtěla jsem být svobodná. Určitě v tom sehrálo roli i to, že jsem kolem sebe viděla některá nesnadná manželská soužití. Zalíbilo se mi být nezávislá a na plný úvazek sloužit Kristu. Nabyla jsem přesvědčení, že by to nebyl špatný způsob života.

Mám totiž takový názor, že ať je křesťan svobodný, nebo v manželství, ať je na misii, nebo dělá cokoliv jiného, vždycky je s ním Pán Ježíš přítomen. Na detailech jeho způsobu života pak už nezáleží, protože když žije s Kristem, může být vždy šťastný a užitečný, neboť nakonec celý život je služba Bohu. Tak to prožívám. Byla jsem zaměstnána jako sestra na gynekologickém oddělení a nyní pracuji v Apolinářské porodnici. Zvažovala jsem službu v církvi, kde jsem učila v besídce a navštěvovala starší lidi v rámci sborové diakonie, ale rozhodující moment nastal na začátku 90. let, kdy jsem navštívila konferenci Sdružení křesťanských zdravotníků. Velmi mě zaujalo, že nemocnice je největší misijní pole, neboť tam jsou lidé nedobrovolně. Setkávají se tu lidé různých vyznání a názorů v situaci, kdy z perspektivy nemoci přemýšlejí o životě, o jeho významu, o smyslu utrpení a bolesti. Je důležité, aby v jejich blízkosti byl člověk, který je vyslechne, a když budou chtít, pomůže jim najít odpovědi. Po modlitbách jsem se rozhodla, že mým misijním polem bude zdravotnictví a také činnost ve Sdružení křesťanských zdravotníků. Posláním tohoto sdružení je povzbuzovat křesťany-zdravotníky k prohlubování jejich osobního vztahu k Ježíši Kristu a následně k nesení Boží lásky v evangeliu mezi kolegy a pacienty.

Dá se říci, že moje služba Pánu Ježíši mimo zaměstnání spočívá hlavně v rozdávání času a sil, které jiní věnují rodině. Často mi Pán Bůh posílá do cesty potřebné lidi, kteří stojí na okraji. Všímám si jich a snažím se jim pomáhat v praktickém řešení jejich problémů – sehnat práci, bydlení, lékaře, nákupy atp. Přitom se za ně i s nimi modlím a říkám jim o pomoci a naději v Kristu.

Na životě s Kristem mě nejvíc těší to, že vidím, jak Pán Bůh jedná a pracuje s lidmi, jak posiluje jejich naději a vyslýchá modlitby. S Kristem jsem šťastná už více než čtyřicet let, i když být křesťanem není vždy jednoduché a bývám někdy unavená. Nicméně mnohokrát zakouším naplnění Izajášova proroctví o těch, kteří očekávají na Hospodina a nabývají nových sil.